Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou
- Podrobnosti
- Kategorie: Články z cest
- Vytvořeno 6. 3. 2013 12:30
- Napsal Přemek
Vyrazili jsme s Kennedym z Jablonného v Podještědí (z Prahy tam jede super spoj vlakem - jen 3,5 hodiny:) v půl deváté večer. Po dvou pivech a asi 10ti km jsme zakotvili na bojové kótě z 2. světové války - na mapě označené prozaickým názvem "Babiččin odpočinek". To bylo asi v půl jedné v noci. Kolem třetí ráno mne probudil drkot zubů mého souputníka - právě si užíval kvalitní duté vlákno značky Prima. Nutno podotknout, že venku bylo -2 °C, takže zdaleka žádný extrém.
Stručná data:
kdy: | 1. 3. - 3. 3. 2013 |
kde: | Lužické hory |
Délka pochodu: | 46 km |
Fotogalerie: | Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou |
O autorovi:
"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."
-- Přemek
Kennedyho odpočinek
Ráno jsem se probudil do růžova vyspalý, svěží a plný sil. Kennedy na tom byl velmi opačně - jeho zmrzlé rty a propadlé lícní kosti svědčili o silném nočním prožitku plném Prima zimy. Nejprve nemluvil, až když na něj dopadl první paprsek ranního slunce, pohnul se a ubalil si cigáro ze zbytku tabáku smíchaného s černým (vy)sypaným čajem. Po šlucích blahodárného kouře se rozmluvil. Dozvěděl jsem se, že spal asi hodinu a že od nyní bude svůj spacák Prima Tulák nazývat již pouze Prima Smrt.
Byla sobota a čekal nás den hlavního pochodu - cílem bylo dojít přes nejvyšší vrchol Lužických hor - Luž (793 m n. m.) na hřeben mezi Studencem a Javorem. Začali jsme pozvolna - sestupem do malebné vísky Dolní Světlá, kde nám milá paní v konzumu prodala každému po jedné láhvi světlého Kozla.
V hostinci
Cesta pokračovala přes hospodu v osadě Myslivny, která byla zajímavá především za-hřích-stojící výčepačkou. Dotyčná bruneta byla tak okouzlující, že po pár pivech, polívce a grogu jsme jí každý ochotně nechal dýžko 30 Kč vč DPH. Náš kontakt s ní byl narušen pouze na jeden okamžik. A to když Kennedy zjistil, že bavlna vlastně saje a dýchá, což se o umělé hmotě značky Craft, kterou měl zrovna na sobě, říci nedá. Svléknul se tedy, v hospodě přecpané německými nordic walkery, do půl těla a klejíce jak dlaždič, se nasoukal do bavlněného trika s vyobrazením dvou olbřímích zkřížených falických symbolů, které bylo podtrženo nápisem "Death by Penis". Mně, jakožto zástupci kanadských trapperů, kteří nosí výhradně látkovinu a v lese je nerozeznáte od stromu, nezbylo než se pousmát.
Čas strávený v restauračním zařízení plyne jak známo rychleji, takže když jsme se zvedali od stolu, bylo již něco kolem čtvrté odpoledne. Čekal nás výšlap na Luž.
Na vrchol a dál
Notně posilněni, brali jsme vrchol útokem. Cesta sněhovými závějemi byla prošlápnutá, takže dobití kóty 793 byla otázka 30ti minut. Na Luži je hezký výhled, retranslační stanice a jedna lavička.
Následoval dlouhý sestup hlubokým sněhem do železniční stanice Jedlová, který byl zpestřen ošklivým překročením ještě ošklivější silnice č. 9. spojující Varnsdorf a Nový Bor.
Zmíněná železniční stanice je nádherné místo uprostřed hlubokých hvozdů tzv. lužické tundry a kromě kolejí je spojena se světem jen jednou pochybnou asfaltkou. Jaké bylo naše překvapení, když k nám už z dáli, skrze tmu, proniklo světélko naděje v podobě oblého symbolu na nádražní budově s nápisem "Svijany"!
V hospůdce byl starý pan výčepní a 6 mužů nižšího středního věku ožralých pod obraz, jeden z nich hrál na kytaru, ostatní bubnovali do stolu (nikoliv však do rytmu) a zpívali. Po vlídném přivítání, jsme dostali piva a párek a dokonce i hovor jsme zapředli. Kolem desáté večer musel starý pan výčepní podnik zavřít a jít, nejspíš proto, aby se s ním paní výčepníková na stará kolena nerozvedla.
Boží rozhodnutí
Venku bylo -5 °C a Kennedy odmítl tuto noc strávit spaním v lese v Prima Smrti. Načrtli jsme tedy 2 varianty:
- Půjdeme přes noc po původní trase až do České Kamenice a tam hupsnem na první projíždějící vlak směr Děčín.
- Půjdeme asi 10km na mou chalupu do Chřibské, tam přespíme a v neděli to vezmem do České Kamenice přes vrchol Studence.
Rozhodování kterou variantu zvolit jsem přenechal Bohu - následoval hod drobákem. V prkenici nosím 2 mince které jsou určené pouze pro tyto případy:
Ugandský dolar, jehož jednu stranu zdobí ryba (nejspíš obávaný ugandský masožravý kapr, latinsky Ugurus Piranh) a druhou stranu kozoroh. Tuto minci mi přivezla moje drahá polovička Bára (latinsky Barbucha:) ze svého půlročního pobytu v ugandském pralese, kde kreslila šimpanze. Při hodu touto mincí padá z 90ti procent ryba.
Druhou zástupkyní Boha v mé peněžence je pamětní medailička zlatého medvěda z pražské zoo. U té už je hod nejistý - pana/orel padají v poměru 50/50!! Nuže, k hodu jsem zvolil zlatého Ursuse a Bůh nám sdělil, že máme jít na Chřibskou.
Zkouška
Následujících 5 km pro mne bylo největší zkouškou, která na nás byla ten den s hůry seslána. Šlo se sice s mírného kopce, ale sníh se bořil a prostup terénem byl tak velmi pomalý a namáhavý. Už po několikáté jsem oplakal své sněžnice, které si tou dobou hověly v útulném teple botníku mého domova.
Nutno podotknout, že těch 8 piv a několik grogů, které jsme byli nuceni během dne vypít, našemu postupu také spíše neprospělo.
V půl druhé ráno jsme se nicméně octli v mojí chalupě na Chřibské (venku to kleslo na -9 °C), Kennedy uvařil konzervu fazolí s klobásou, kterou koupil v akci, a šlo se spát.
Studenec
Z nedělního treku do České Kamenice, respektive Lísky, stojí za zmínku pouze výšlap na Studenec (737 m n. m.). Absence sněžnic totiž udělala z této jinak pohodové letní procházky heroický výkon srovnatelný snad jen s dobytím severní točny. Hora nás nakonec přijala, a odměnou nám byl nádherný pohled z rozhledny do všeobjímající mlhy, která by se ani krájet nedala, jak byla hustá.
Po sestupu do nejbližší obce - Lísky, jsme zapadli do restauračního zařízení a v příjemně zakouřené atmosféře, ve společnosti plzeňského, jsme vyčkali příjezdu autobusu.
Toť vše.