Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 27. 1. 2015 15:22

Napsal Přemek

Tak se to povedlo - uprostřed zimy jsme přešli náhorní plošinu Hardangervidda. V následujícím článku shrnu, jak to šlo. Nečekejte ale popis krásných výhledů do krajiny či strhující faunu. Na zimní Hardangerviddě totiž není skoro nic vidět - jenom bílo, občas šutr a občas obrys kopce. Bude to tudíž výpověď hlavně o dřině a technikáliích, v zásadě nic moc úchvatného:)

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely Ty Zmrde!, příležitostný fotograf, ajťák, příznivec severské přírody a milovník ptactva!"

-- Přemek

O co šlo?

Hardangervidda je největší náhorní plošina v Evropě, její průměrná nadmořská výška činí 1.100 m n. m. a nevyskytují se na ní stromy. Ačkoliv se rozkládá mnohem níže než je Arktida (kolem 60. stupně severní šířky), vzhledem k nadmořské výšce na ní převládá arktické klima, fauna i flora.

Trasa z Finse do Rjukanu patří mezi klasické treky v této oblasti, norským turistům na lyžích stačí na překonání cca 125 km obvykle 7 dní. Jack ale vymyslel, že je třeba okusit drsnější podmínky a tudíž, že půjdeme koncem prosince - stejně jako Amundsen, když tu za mlada trénoval. To by norské turisty nejspíš nenapadlo - v prosinci totiž není sezona. Tou dobou jsou chaty podél cesty (cca každých 20 km) zavřené, lyžařská stopa ani značení neexistuje, je zima, je málo světla a duje vichr. Sezona na Hardangerviddě začíná někdy v březnu, přes zimu je to země nikoho.

Motivace naší čtyřčlenné skupiny je ale jiná než motivace norského turisty, který se kochá slunnými dny a s lehkým batůžkem putuje od chaty k chatě. Pro mně a Jacka je to trénink na přechod Grónska - chceme si ozkoušet polárnické dovednosti a zažít, jaké to je, pohybovat se několik dní v podmínkách podobných těm, které panují na grónském pevninském ledovci.

Šílená Káča se přidala, protože chce, jak jsem pochopil, zažít pokud možno vše, co je alespoň trochu extrémní. A jelikož větší šance na úspěch je ve dvojici, přizvala si k tomu zkušeného horala Romana.

Z Prahy razíme 27. prosince letecky do Oslíka, kde se setkáváme s Jackem (ten letěl z Londýna), nakupujeme pár litrů benzínu a cupitáme na vlak, který nás odveze přímo do výchozího bodu výletu.

Dle Jackova plánu vystupujeme na vlakové stanici Finse (nejvýše položená železniční stanice v Norsku - 1.222 m n. m.) a ve vyhřáté místnosti norských drah přebalujeme saně a bágly. Z kohoutků na záchodech teče vařící voda, což nám přijde vhod. Poté přespáváme nasáčkováni v malé (a taktéž vyhřáté) místnůstce přifařené k čekárně, kterážto se na noc zavírá.

První zimní den

Ráno vstáváme brzo a v 8:00 vyrážíme směrem na jihovýchod, je -18°C, moc nefouká. Všichni jsme na lyžích a táhneme saně s výbavou a proviantem na 10 dní. Přesně tolik by nám mělo stačit na dosažení cíle - městečka Rjukan na jihovýchodním okraji Hardangerviddy.

První den se chceme co nejvíce přiblížit chatě Kraekkja, která je vzdálena 23 km. Terén je složitý - pochodujeme kopcovitou krajinou za malé viditelnosti, sněhové podmínky nám však přejí - přes den je asi deset pod nulou, povětšinou zamračeno a zamlženo, nefouká však příliš silný vítr.

Jack má smůlu, že si od rodiny z Anglie, kde trávil svátky, přivezl virózu a nejde se mu vůbec dobře. I tak se ale drží. Prošlapávám stopu, tulení pásy fungují bezchybně, ale je to větší dřina než bych čekal. Bude to asi tím, že každý táhneme saně vážící něco přes 40 kg. Na zádech neseme ještě batoh s nezbytnostmi. Naše průměrná rychlost je 2,7 km/h.

Vždy po hodině zahlásí kapitán Jack "break" a následuje 5-10 min pauza na snědení sušenky či na čaj. Jde o to, že za pochodu člověku zima není, spíše se potí, ale zastavit nelze na moc dlouho, člověk vychladne během pár minut, pak zmrzne a je s ním amen!

Mně se při pochodu osvědčilo následující oblečení: 1 základní vrstva - teplé vlněné spodní prádlo (které se po celou dobu výletu nesundává), na to další středně teplou vrstvu (mikina) a navrch goretexovou bundu, respektive kalhoty. V této kombinaci šlo postupovat i při vysokorychlostním větru souběžném s teplotami do -10°C (efektivně nějakých -25°C).

Při orientaci se spoléháme na GPS, do kterých jsem naklikal přesnou trasu v bodech cca po 400 metrech - jdeme jednoduše po čáře na displeji. Viditelnost je tak špatná, že orientace dle mapy a kompasu by byla velmi problematická. Chudák Amundsen s bráchou - nedivím se, že se jim tréninkový výlet přes zimní Hardangerviddu před 120ti lety zvrtnul.

V půl čtvrté odpoledne (již se začalo stmívat) kempujeme na zamrzlém jezeře - ušli jsme 18 km, jsme spokojeni. Po stavění stanů následují obvyklé večerní procedury (viz. níže), ke spánku uléháme kolem 21:00.

A pak začalo foukat

Nový den začíná budíkem v 5:50, následuje vaření snídaně a vody (získáváme ji pouze ze sněhu - led není k dispozici) a pití. Ano, pití je důležitý úkol, snažíme se držet čtyřlitrovou denní normu, takže je nutno mít přehled o zavodnění organizmu. Následuje balení a kolem deváté hodiny, když se začíná rozednívat, vyrážíme.

Rozbřesk nás přivítal velmi větrným počasím, viditelnost je špatná, sněží a k tomu jdeme do prudkého kopce. Jack má problémy s tuleními pásy a nasazuje záložní - ty se osvědčují. Pochod ubíhá dobře, I počasí se lepší. Po několika strmých nahoru-dolů pasážích se dostáváme k zavřené chatě Kraekkja, pokračujeme dlouhým pochodem po zamrzlém jezeře a překračujeme silnici č. 7.

Co se pohybu na backcountry běžkách (širší než klasické, s kovovými hranami) a se saněmi týká, není to úplně jednoduchá věc. Pochod na rovině, či do kopce není technicky náročný, což se ale nedá říci o sjezdech. Jelikož jsme měli saně přichycené k tělu pouze pomocí dvou špagátů, sjezdování bylo, alespoň pro mne, nenáviděnou disciplínou. Saně si dělaly, co chtěly: vydávaly se všemi směry, jenom ne tím správným, podrážely nohy, pletly se do lyží, nakopávaly mi rovnováhu v nejneočekávanější momenty... Netrvalo dlouho a překřtil jsem saně na Svině.

Každý z nás vymýšlel jinou techniku sjezdování: Jack měl saně jako psa na vodítku, Káča si je pustila před sebe a přizpůsobovala jim jízdu, já jsem povětšinou na saně nasedl a snažil se je manévrovat jako kobylu (ačkoliv to byla Svině) a Roman kombinoval všechny uvedené způsoby.

Jen zmíním, že první den jsme potkali Nora, který měl profi výbavu včetně norských saní fjellpulken připevněných k tělu pomocí hliníkových tyčí - při sjezdech veliká výhoda, na rovině ale zbytečná komplikace, řekl bych.

V půl čtvrté kempujeme, vaříme, spíme.

Jako vejce vejci

Další den byl ve znamení rutiny: 5:45 budík, vysmýčení stanu od sněhu, oblečení se do péřovky (absolutně nepostradatelná věc), vaření (předpřipravená vločková kaše), vypití jednoho litru tekutin, hygieny, zabalení, 6 hodinových pochodů, postavení stanu, vaření - opravdu hodně jídla k večeři - více chodů a přidávání oleje/sádla do každého pokrmu, opravování věcí, hygiena, péče o chodidla, spánek.

Takto probíhal každý den, drželi jsme normu cca 15km/den, měnilo se pouze počasí (sic foukalo stále), terén (nijak výrazně) a ubývalo sil, zbytek zůstával stejný. Jo a posunul jsem budík na 5:33:)

Čtvrtý den už byl Jack v plné formě - zima ho uzdravila:)

Poznámka k jídelníčku: Já a Jack jsme si skládali jídelníček zvlášť, Roman s Káčou měli společné porce. Na 10 dní není třeba vše moc složitě propočítávat, ale jelikož jsem výlet pojal jako tréning na násobně delší přechod Grónska, složil jsem si jídelníček podle již osvědčené Newmanovy tabulky (viz. článek Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině).

Základem byly 150 g snídaně: směs ovesných vloček, suš. mléka, cukru, hrozinek, vlašských ořechů a pudinku - vše stačilo zalít horkou vodou, přidat přepuštěné máslo ghee a bylo hotovo. Jako problém se ukázala má neschopnost spořádat takovouto porci poryče brzo ráno (kolem půl sedmé) - žaludek odmítal takový nával energie hned po ránu. Zamýšlené dávky jsem udržel pouze prvních pár dní, poté jsem přestal přidávat ghee a zmenšil porce - pak už se mi po jídle nechtělo zvracet a vše bylo OK:) K tomu jen zmíním, že Jack měl snídaně 235 g a přidával si do nich sádlo, sice s menšími problémy - ale vždy všechno spořádal. Co jedl Roman s Káčou nevím, ale vypadalo to pěkně:)

Přes den se osvědčily tyčinky twix apod. kombinované s různými salámy a čajem. Každý večer pak nastalo obžerství - podávala se polenta, kuskus, či expediční jídlo (Trek'n Eat) v kombinaci se solí, sušenou cibulí, olivovým olejem, či salámem. Jako dezert jsem si dopřával Valašského špeku a staré Goudy. Celkově jsem měl vše spočteno na 18.500 kJ/den s tím, že energie byla obsažena v poměru tuky 52%, sacharidy 36%, bílkoviny 12%. Počet denních kalorií byl obrovský, nikdy jsem si na výletě takhle nežral, ale výdej byl taktéž mocný. To mělo za následek, že za 8 dní pochodu jsem shodil 3 kila.

V půlce zájezdu byl Silvestr - trochu jsme slavili, ale v 10 se šlo spát - ohňostroje se nekonaly:) Ten den jsme také viděli nejjižnější stádo sobů v Evropě, cca 300 hlavý dav caribou se prohnal pár set metrů od nás.

Pár slov k té nejnutnější výbavě

• kombinace lyže/vázání/boty - je mnoho různých variant, každopádně je třeba toto dopředu vyzkoušet. Nejdůležitější jsou pak boty - musí být velmi teplé a chodidlo musí mít dostatek prostoru, aby byla umožněna správná cirkulace krve. Také jsme používali umělohmotné sáčky na nohy - pot z nohy se tak nemá šanci dostat do boty a ta nezmrzne a hřeje (viz. foto) - velmi se osvědčilo
• saně - lze použít buď upravené dětské boby, nebo investovat trochu více peněz a použít jeden z produktů vyráběných speciálně k tomuto účelu. Vřele doporučuji druhou možnost. Tady chci poděkovat Martinu Novákovi z Mělníka, který mi zapůjčil své speciálně upravené saně od českého výrobce - firmy Michalík!
• stan - Hardangervidda je velmi větrné místo a dle toho je třeba zvolit vhodný stan. Odhadujeme, že za největrnější noci mohl vítr dosahovat něco kolem 80 km/h. My měli jeden z těch nejlepších - Hilleberg Keron 3 GT (obstál na jedničku s hvězdičkou). Zde bych rád poděkoval Martinu Medkovi z Mělníka za půjčení tohoto skvostu! Káča s Romanem měli nějaké expediční Ferrino, ale i když ho na noc zakopávali hluboko do sněhu, zlomily se jim dvě tyče
• vařič - bez vařiče není vody, takže dbejte na jeho funkčnost, kvůli úspoře času jsme používali v každém stanu 2 vařiče
• péřová bunda - absolutní nutnost pro práce ve stanu a ranní vstávání - než se člověk zahřeje pohybem
• rukavice - je dobré mít několik párů rukavic - jednak jako záložní pro případ promočení či odnesení větrem, druhak pro různé typy činností (na vaření člověk používá jiné než na stavění stanu atp.)
• kartáč/smeták na sníh - opravdu ulehčuje život ve stanu
• piss bottle - chcací nádoba též výrazně ulehčuje život, zvláště v nočních a ranních hodinách. Jo a zeptejte se Káči, jak to dělala, když neměla piss bottle, já bych to zažít nechtěl:)
• vlhčené hygienické ubrousky, vazelína - dobré na čistotu a na vlka:) Já omylem koupil hygienické ubrousky bez lihu, takže jsem je musel před každým použitím rozmrazovat a také nehořely...

To je asi tak všechno, na co si teď vzpomenu. Další věci, především prostředky tepelné ochrany (spacák, karimatka) nezmiňuji, ty jsou samozřejmostí.

Tak jde čas

Pátý den mne začal trápit puchýř na patě, šestý den se tekutina v puchýři zbarvila do červena a večer už jsem solidně kulhal, což prý vypadalo dosti strašidelně. Nuže, jako zdravotník výpravy jsem přistoupil k operaci a puchýř propíchl a vydesinfikoval - následujícího dne jsem už zase skákal přes kaluže jako postřelený kamzík na lyžích.

Můj osobní názor je, že jednotlivé dny se od sebe moc nelišily: ráno vstávání do zimy, přes den makačka ve větru a večer libé pocity při obžerství. Je ale možné, že některý z ostatních účastníků výletu si přecejen všiml něčeho neobyčejného...:)

Vlastně ano, poslední den, když už jsme nebyli daleko od Rjukanu se počasí neobvykle rožnulo a vysvitlo slunce, to bylo nádherné.

Rjukan

Po osmi dnech dřiny jsme dospěli k horní zastávce lanovky Krossobanen, která je 500 výškových metrů nad Rjukanem. Tam jsme dva dny relaxovali a poté sestoupili do Rjukanu, což je městečko s obdivuhodnou architekturou, plné továren a závodů - připadl jsem si jak v Ocelovém městě od Julesa Verna. Večer nám jel autobus do Oslíka a následující den ráno frrrrrr nach Havel. Toť vše:)

Závěrem chci poděkovat Jackovi za skvělou organizaci výletu a vedení skupiny a Romanovi a Káče za to že to zvládli úplně na pohodu - jelikož se přidali až na poslední chvíli, moc jsme jim s Jackem nevěřili a uvažovali o tom, že je odmítneme. Byli ale skvělí a naše obavy v žádném případě nenaplnili, díky!

Pro lepší představu jak to na zimní Hardangerviddě vypadá, dávám níže sestřih výběru z videí, která jsme natočili (především Roman na své GoPro, pak je tam ještě něco z Jackovy kamery a jedno video z mého mobilu). Na závěr sestřihu jsem dal interview s Jackem, kde vysvětluje, kudy jsme šli, co našel v uchu a jaké tam byly podmínky:)

Několik dalších fotek z výletu:

Související články:

• Zprávy z Hardangerviddy / News from Hardangervidda
• Snaha o zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda

• < Předchozí
• Další >