Z Lípy do Lípy "na srabáka"

Podrobnosti: Kategorie: Články z cest; Vytvořeno 1. 2. 2017 0:22; Napsal Kennedy

Další článek začínajícího spisovatele Kennedyho: Na srabáka z Lípy do Lípy. Jednoduché turistické vyprávění s jednou sadistickou vsuvkou o lásce a zoufalé snaze stát se hrdinou.

O autorovi:
Kennedy jde tam, kam se i peklo bojí. Je cynickým neodarvinistou a pesimistou, především ale ctitelem monotónních činností jako je chůze, jízda na kole, venčení psů, či milování milfek.

Na srabáka. Touto frází by se dal charakterizovat víkendový plán. Plán, který byl dlouho nejistý, neboť jsem tradičně zápasil s vlastní nerozhodností ve výběru výletu. Nakonec sešlo z Krkonoš díky mému (myslím, že zbytečnému) strachu z běžkařů a vyhrála varianta kombinující návštěvu starého kamaráda s pochodem na lehko od hranic Kokořínska, přes Lužické hory, až na dohled Šluknovského výběžku. Takhle to zní jako solidní štreka, ale ve skutečnosti se o žádné extra polykání kilometrů nejednalo a vymlouvat se na sněhové závěje by bylo stejně srabácké jako spát v lednu v domě místo na sněhu. No jo. Vymlouvám se už s předstihem na pomalost sněžnic a v domě jsem spal. Co v domě. Ve dvou domech!

Pátek 27. 1.

Myšlenka vyrazit brzo ráno busem do České Lípy je zažehnána velice rychle jedním zamáčknutím telefonu. Ale vzhledem k tomu, že do práce vstávám obvykle ve 4:30, lehce si svoji lenost odůvodňuji a z postele se bez výčitek skutálím až po deváté hodině. Sbalit pár nejnutnějších věcí, mezi kterými chyběl péřový spacák, plachta i karimatka, je dílem okamžiku. Tento víkend bude ve znamení lehkosti. Nejtěžší částí výbavy jsou bezkonkurenčně sněžnice. A to i přesto, že si nejsem vůbec jistý, nakolik budou v nízkých polohách okolo 500 metrů nad mořem vytíženy.

Bus v 10:40 z nádraží Holešovice považuji za dopoledně lidskou variantu časného odjezdu. Při této příležitosti musím zmínit fakt, že jsem na tomto místě nebyl už několik let a též přiložit legendární fotku, kterou jsem pořídil kdysi při odjezdu do Mšena na jedné ze zastávek. Každý zahraniční návštěvník musel být tehdy z nápisu „REMEMBER, PICKPOCKETS ARE EVERYWHERE“ vysloveně nadšen. Dnes ono varování hledám marně. To je dobré znamení, kapsáři už třebas nejsou VŠUDE.

Autobus přijíždí na čas a je poloprázdný. Jeho řidič vypadá věkem odhadem kamsi k sedmdesátce, ale evidentně v dobré kondici i rozmaru, usměvavý, pozitivně naladěný. Chápu, že dělat k důchodu brigádně řidiče autobusu nějakou tu korunu hodí. O bezpečnost strach nemám, spíše přemýšlím, zda já v jeho letech budu v takové formě, abych utáhl podobně zodpovědnou práci, kde není prostor na chyby. Během jízdy, která měla trvat půl druhé hodiny, nabíráme skoro třicet minut zpoždění. Když vidím, v jakém stavu jsou severočeské silnice, jsem tomu jenom rád a v duchu děkuji našemu busvedoucímu, že upřednostnil životy lidí před striktním dodržením jízdního řádu. Sníh a náledí kam se člověk podívá. Sněžnice na batohu netrpělivě vibrují v natěšeném očekávání věcí příštích.

Okolo 12:40 vyrážím odlehčenou chůzí z českolipského autobusového nádraží směr Nový Bor, kde bude u starého kamaráda Libora první víkendové spaní na srabáka v domě. Nejprve ale aspoň trochu práce. Čeká mě okolo osmnácti kilometrů. Zatím je stoprocentní slunečno a teplota odhadem pět stupňů pod bodem mrazu, sníh nahrnutý kolem silnic působí ztvrdle. S rýsováním trasy jsem si nedělal velké starosti a zvolil nonstop jízdu po červené turistické značce, která vede asi nejatraktivnější oblastí na sever od Lípy. Okolí obce Svojkov slibuje zapomenuté doly, jeskyně, hrady, vyhlídky… uvidím, jaký bude terén a co do setmění půjde stihnout. Při rychlém postupu přes město stíhám prozatím solidní pád na náledí. Naražená levá hýždě a trochu omlácený bok nejsou právě nejlepším startem. Musím dávat větší pozor. Zlámat si nohy v Himalájích by bylo stylový, historkou o zlomený páteři v České Lípě, bych asi nikoho neoslnil.

Cesta od panelákového sídliště na okraji města směrem k prvním polím postupuje velice svižně, nejprve protažená cyklostezka, pak kousek po silnici a následně odbočka s táhlým stoupáním směrem k Modlivému dolu. Pěšáku div se, turistické stezky u nás žijou i v lednu. Pěšina je úzká a prošlapaná, sundávat sněžnice by bylo zbytečné. Prohlížím si informační tabule u Modlivého dolu, jedna depresivnější než druhá. Dle staré pověsti zde kdysi počátkem osmnáctého století selský synek zavraždil svého soka v lásce. Zločin nebyl nikdy vyšetřen, patrně kvůli vlivu a moci vrahovy rodiny. Roku 1704 tu čeledín ze Svojkovského pivovaru Melzer pověsil na památku svatý obrázek Panny Marie a Ježíše. Ten měl za úkol též odhánět zlé duchy. Tímto okamžikem začíná bohatá historie tohoto poutního místa. Obrázků se zde vystřídalo několik, posléze byla postavena kaple a křížová cesta. Kousek od kaple se nachází i udržovaná studánka. Uvnitř ale nalézám jen kus ledu, takže erární hrníček, který zde zatím nikdo neukradl, nepoužiju. Nevadí, k lednovým vandrům patří termoska s čajem.

Krátká pauza a vychutnávání zvláštní atmosféry, dokreslené skalnatými útvary v lesních stráních a už zvolna stoupám, nejdříve po schodech, posléze po skalních výstupcích. Někde je přistavěno zábradlí, jinde nikoli. Ještě, že nejnáročnější úsek vede nahoru, přeci jen se jde mnohem lépe, než kdyby se člověk měl kutálet úzkými průrvami dolů. Po výstupu nahoru při pohledu na hodiny zjišťuji, že plánované jeskyně dnes nestihnu a okruh přes ně si budu muset odpustit, tma by mě dostihla. Daň za pozdní vstávání. Půjdu tedy striktně po červené.

Další zastávkou je výstup na Slavíček (535 m). Tentokrát ale přináší zklamání – slibovaná vyhlídka je zakryta stromy, sáňkuji tedy zpět na hlavní trasu s nadějí, že se výhledů dočkám na příští zastávce – rozhledně Na Stráži. Jakoby jsem však zapomněl, že je leden – tedy mimosezónní čas, ve kterém slušný člověk může leda tak trávit čas na spirále domov – auto – hotel – sjezdovka – hospoda – auto – domov, ale nikoliv na rozhlednách. Nápis na vstupních dveřích mluví jasně – je po sezóně. Pořizuji alespoň jedno foto, ale mrzí mě to hodně, moderní stavba z roku 2011 má pozitivní reference, a jelikož je dnes slunečno určitě by nabídla pěkný pohled na okolní zamrzlé lesy a vesnice. Nezbývá než počkat na jaro.

Za necelý půlkilometr se pro změnu nořím až po krk do čirého hipísáctví. Lesní divadlo Sloup v Čechách je zajímavá stavba s několika věžičkami a jakousi imitací hradního pódia. Před ním se nachází půlkruhové jeviště při představeních osvícené dvěma lampami. Jeho historie sahá do první republiky, ale ve své současné podobě bylo obnoveno až po roce 2000. Nepochybuji, že v létě zde probíhají přímo umělecké (i leckteré jiné) orgie nadšených ochotnických spolků. Mně spíš zaujalo z vandráckého hlediska - jeho vnitřní prostory by posloužily jako ideální nocleh se závětřím. Po krátké čajové pauze již rezignovaně sbíhám ke skalnímu hradu Sloup. Pochopitelně zavřeno, je přeci po sezóně. To kdybych na to snad zapomněl. Nicméně i kdyby nebylo po sezóně, je minimálně po slunečním svitu a dovnitř by mě již kastelán či průvodce beztak nepustil. Odbila pátá hodina a žlutý kotouč se odebral z oblohy na zasloužený odpočinek. Dnešní jasný den odvedl skutečně vydatnou práci.

To mě nejnáročnější pasáž pátečního dne teprve čeká. Život začíná večer. Vyjma návštěvy kamaráda Libora má dorazit do Nového Boru ještě Přemák, který byl kupodivu v pátek pracovně vytížen a z Prahy se utrhl až odpoledne. Sraz v půl sedmé na nádraží. Cestou přes město se prostřednictvím SMS dovídám, že bus má akademické půlhodinové zpoždění. Nejspíš to bude ona půlhodina, kterou dnes dopoledne nabral starý řidič. Počkám v pohodlí autobusové čekárny, v lednu hojně využívané místními bezdomovci. Po místnosti čile pobíhá pracovnice firmy LUNA TAXI. Dispečerka a uklízečka v jedné osobě každou chvíli budí klimbající bezpřístřešníky a vyhrožuje jim vykázáním na mráz. Souhlasím. Na dně života není pro spánek místo.

Přemysl, vybavený mini batohem, přijíždí na čas. Jeho batoh je malý až příliš a chybí mu jeden podstatný doplněk. A sice sněžnice. Zapomněl totiž, že zůstaly zapůjčené u přátel v Praze a svoje BC lyže nechtěl tahat, lenoch. Uklidňuji ho, že za celý dnešní den si moje vlastní duralové tlapy hověly celou cestu pohodlně na krosně. Zítra to dost možná nebude jiné. A i kdyby snad bylo, teď už s tím stejně nic nenaděláme. Večer moudřejší rána. Vydáváme se s pomocí GPS navigace hledat Liborův domek, který se nachází cca 500 metrů od nádraží.

Libor se v Novém Boru narodil, ale valnou část svého života strávil pobytem v Praze a Anglii vyděláváním hromady peněz za statistické výzkumy, které mají obrovskou hodnotu pro nadnárodní korporace a žádnou hodnotu pro obyčejné smrtelníky mého druhu. Jeho dům odpovídá jeho životnímu postavení. Na vrcholu města, v uklidňujícím soukromí, s přehledným výhledem do okolních lesů i přilehlé aglomerace, se tyčí sídlo novoborského kmotra. Skromný bungalov o pár architektonicky vyšperkovaných místnostech je vystavěn na pozemku o rozloze jen něco lehce přes 1000 metrů čtverečních.

Uvnitř nás srdečně vítá jeho žena, dvě děti a několik domácích hamburgerů k večeři. Do rodinných podrobností zacházet nebudu, zmíním snad jen, že jsme dorazili právě včas, protože Liborovi reálně hrozilo, že dnešní večer stráví vyčerpávající nudou v kruhu svých blízkých, hraním si s dětmi, kvalitním sexem a vydatným odpočinkem. Naštěstí jsme tady my s Přemákem, abychom tento temný scénář odvrátili. Hospoda je jasná volba. Při průchodu městem jich potkáváme požehnaně a nakonec končíme v Krušovické pivnici. Přemek se ošívá. Krušovická desítka, ani zde čepovaná jedenáctka, nepatří mezi jeho vysněné nápoje. Naštěstí mají i Plzeň a tak je naše volba jednoznačná. Ne tak u Libora. Vzhledem k tomu, že Plzeň stojí 35 korun českých a Krušovice 25, musí se náš dnešní hostitel lehce uskrovnit. Víte, když táhnete rodinný rozpočet, nemůžete to v knajpách nějak divoce roztáčet. Liborův příjem činí něco okolo pouhých sedmi tisíc na den, takže musí tři dny dřít v nelidských excelových podmínkách na notebooku, aby se dopracoval k mému měsíčnímu výdělku.

Vždycky mě baví sledovat stále se prohlubující kontrasty mezi mým zkrachovalým životním stylem a kariérními úspěchy přátel. To mi ale nikterak nebrání klopit do sebe Plzeň po litrech. Rozhovor se točí okolo záležitostí typu Gaussova křivka a základní nepodmíněný příjem. V tom plavu asi jako ryba na poušti. Holt, aby byl člověk úspěšný, a mohl si sem tam usrknout dobře vychlazených Krušovic, musí mít život dobře spočítaný. Někdy před jednou ráno s obavami dopíjím sedmou Plzeň a je čas vydat se zpět směr bungalov. Zítřejší ranní vstávání nebude patřit mezi ty jednoduché. Libor v sobotu na půl devátou odjíždí na rodinnou oslavu, tudíž žádné vyspávání nepřichází v úvahu.

Sobota 28. 1.

Ranní budíček nebyl kupodivu tak bolestivý jak by člověk čekal. Loučíme se s naším dobrodincem a po nákupu potravin v pekárně, a všudypřítomném Tescu, směřují naše kroky přímým směrem po červené turistické značce pod vrchol jménem Klíč (759 m.). To je bezpochyby místní dominanta. Město opouštíme okolo desáté hodiny, v patách máme v docela hojném zástupu několik skupin běžců, kteří si trasu Nový Bor – Klíč dávají o víkendu asi se železnou pravidelností. Cesta je z části protažená od běžkařů, z části prošlapaná, a nic nenasvědčuje tomu, že by nám snad absence jednoho páru sněžnic měla jakkoli zkomplikovat dnešní pohodovou zimní vycházku do Krásné Lípy. Už jsem v Lípě dlouho nebyl. Takže se těším. Naším záchytným bodem je ale až vesnička Krásný Buk, kde má Přemkův kamarád botanik Martin, co jiného než, další dům. Tedy chalupu. O tom ale až později.

Zatím hladce postupujeme okolo sedla pod Klíčem a napojujeme se na modrou turistickou značku. Vše jednoduše a přehledně, jak se na víkendové turisty sluší a patří. Jen Přemák trochu skuhrá, že vyjma sněžnic nemá ani podvlíkačky a ve starých prošoupaných armádních kalhotech vzor M65 mu mrznou nohy. Snad se dnes ještě zahřeje. Slunce se prozatím schovává kdesi za mlhovými mraky a teplota se pocitově může blížit až k hranici minus deseti stupňů. Vysoká vlhkost vzduchu na pocitu tepla též nepřidá.

Výstup na Klíč jsme nakonec zavrhli, přeci jen máme před sebou dost kilometrů nejistým terénem, a mě i odradila včerejší zkušenost s výhledem na Slavíčku. Jak se brzo ukazuje – byla to rozumná volba. Po chvíli pohodlné chůze po lyžařské stezce protažené těžkou technikou, přichází první komplikace. Modrá značka se zrádně stáčí přes menší kopeček hlouběji do lesa a sem už rolba ani buldozery nezajíždí. Je tu lyžařská stopa, ale tu jednak nechceme na prasáka ničit, jednak chůze v ní žádnou pomoc nepřináší. Vytahuji tedy sněžnice. Zlepšení je okamžité, sníh je zmrzlý a už tu leží delší dobu, jde se bezvadně. Tedy jak komu. Zmrzlý sníh je na chůzi bez sněžnic možná ještě o něco horší než prašan, neboť po proražení ledové krusty se člověk boří, co jeho hmotnost dá. A to je pro bezmála dvoumetrovýho chlapa už docela problém. Tím pádem asi po deseti minutách zjišťuji, že i když bez námahy prošlapávám stopu, můj přítel mezitím nabral značné zpoždění.

Dohodneme se tedy, že dojdu přibližně dva kilometry na rozcestí s protaženou cestou a tam počkám. Na dohodnutém místě čekám přes patnáct minut, než dorazí Přemek vysvlečený z bundy, s vyhrnutými nohavicemi a s jazykem na jazyku od bot. Znám to. Bez sněžnic do závějí nelez. Člověk se musí na věci vždy dívat z různých úhlů pohledu, dokud neobjeví ten pozitivní, vyhovující. Kupříkladu teď už Přemkovi zima na nohy není a podvlíkačky by na sobě měl zcela zbytečně. Podotýkám, že se jednalo o úsek o délce přibližně 2 kilometry.

Ve vesničce Nová Huť pro nás protažená cesta opět končí, míříme k železniční zastávce Jedlová po zelené značce. Naštěstí, pro lidi bez sněžnic, je solidně udusaná kombinací běžkařů a turistů a nános sněhu není příliš silný. Přemysl zrychluje z kopce poháněn vidinou nádražní restaurace, kde jsme si už kdysi pár piv dali. Dnes si nedáme ani jedno. Do Jedlové dorazil sníh a krutovláda běžkařů. Celý dnešní den jich bylo poměrně dost, ale teprve teď vidíme, kde mají hnízdo: v Jedlový v nádražce. Nevidí se moc často, aby nádražní čtyřka byla plně obsazena rodinami s dětmi a sportovci v upnutých běžkařských dresech. Možná, kdybychom sem dorazili po setmění, byla by situace jiná. Stmívat se ale začne až za tři hodiny. Po krátké čajové pauze musíme dál.

Následujíci čtyřkilometrový úsek po žluté značce k železniční stanici Chřibská je typická běžkařská dálnice. Pochod probíhá monotónně a je narušen jen krátkým rozhovorem s mladými lidmi, kteří si sem udělali výlet z Rumburka. Po té co jim sdělíme, že jsme na cestě z Nového Boru, nás považují za supermany. Jak málo stačí k nadlidským sportovním výkonům.

V Chřibské se rozhodujeme si následující postup do Rybniště ulehčit chůzí po nefrekventované silnici. Bohužel jsme si ho ulehčili až moc a míjíme odbočku na červenou značku, která vede přes les do Krásné Lípy. Ocitáme se na hlavní silnici, a protože vracet se zpět by bylo kontraproduktivní, dojdeme zbylé dva kilometry po silnici až k postranní odbočce, která vede do centra Krásné Lípy. Je to cesta hrůzy, auta nás míjí víc natěsno než by mi bylo milé. Divím se, že Přemek, který se obvykle podobných úseků bojí, z toho má spíše legraci. Možná se bojí víc cesty lesem bez sněžnic než aut. Nakonec se nám daří přežít.

Když jsme z nejhoršího venku, a odbočíme na vedlejší silnici, přichází zákonitý trest za chvilkovou ztrátu koncentrace. Přemák se natáhne na náledí. Sleduji to v přímém přenosu a zpropadeně lituji toho, že nemám na čele navařenou Go Pro kameru. Pád je to přímo epesní. Klasický náznak piruety, chvilkové ztuhnutí těla, pár setin vteřiny zoufalého zápasu o balanc a neodvratné žuchnutí celého těla na levý bok. Na ledopády 1:1. Naštěstí na zlomeniny 0:0.

Dalším pozitivem je skutečnost, že si při pádu rozdrtil v kapse kalhot vajíčko Oriflame. Mastičku, kterou dostal darem od své bývalé přítelkyně od srdce a která se používá na mazání prdele (ale hlavně rtů a rukou v zimě - pozn. Přemek). Tam symbolicky i končí jeden příběh velké lásky. Z vejce zbylo nakřápnuté plastové torzo stejně jako z Přemkova srdce a jedna nešťastná kapitola jeho života se definitivně uzavřela. Dovolím si tipnout, že se brzy začne psát nová, neméně tragická.

V Krásné Lípě děláme asi dvě kolečka okolo náměstí ve snaze najít normální hospodu. Bez úspěchu. Vyhlášený pivovar Falkenštejn je beznadějně obsazen a další podnik vypadá poměrně honosně. Restaurace Lípa. Jaký jiný název, že. Nakonec nám nezbývá nic jiného. Přemek se nemůže dovolat Martinovi a potřebujeme si dopřát chvilkové znovunačerpání sil.

V luxusem osvícené restauraci jsou osvícené i ceny. Volíme klasicky Plzeň, Přemek ještě čaj ve zvláštní stolovací variantě s konvičkou, hrníčkem a speciální nádobou na med. Jelikož nebylo moc času se po cestě pořádně nasvačit, rozhoduji se i pro jídlo. Kančí guláš za lidových 220 Kč vypadá slibně. Ještě, že nejsem Libor, to bych asi v Krásný Lípě musel lemtat lahváče od vietnamců na náměstí.

Počet Plzní se zastavil na solidním čísle 5. Číslo pět žije, jen já jsem trochu vláčný. Je po osmé večer, sedíme tu bezmála tři hodiny. Martin se ozval Přemákovi, že za chvíli dorazí do Falkenštejnského pivovaru za několika svými kamarády. Přemek je přesvědčen, že myslel „kamarádkami“. Osobně tipuji šest chlapů a nula žen. Před tím, než změníme knajpu, ještě necháváme pěkně mastný dýžko a můj kolega činí vlezlý pokus o pozvání zdejší číšnice do Pivovaru. Úspěšnost balení servírek bývá v podobných situacích dle Gaussovy křivky cca. 0 – 1 %. Dnes je to 0. Zato počet žen na Martinově akci je 1 – jeho přítelkyně. Plus pět chlapů. O jednoho jsem se seknul. Škoda.

Plzeň jsme každopádně vyměnili za pivo podobné kvality, ale řekl bych, že silnějšího účinku, pomalu se mi večer začíná rozplývat před očima. Neušli jsme nějakou extra vzdálenost, tipuji okolo 24 kilometrů, ale když pozoruji lidi kolem sebe, kterak si vesele objednávají panáky Becherovky, přijde mi, že nemám dostatečně natrénováno. Možná je to dobře a závoj lihového milosrdenství zakrývá matné vzpomínky na nevhodné poznámky osazenstva směrem k servírkám a další věci, pro které v mozkových zákoutích oprávněně není místo.

Ohledně cesty do Krásného Buku už toho moc napsat nemůžu. Chalupa, která se vynořila ze tmy, mé smysly ještě částečně rozjitřila. Typické severočeské stavení s útulnou světnicí a … litry vína a dalších tekutin. Posléze přichází na řadu i kytarová vsuvka a zazní několik coverů od Záviše a dalších interpretů. Do spánkového komatu upadám mezi posledními, okolo třetí ráno. O dvě hodiny později než v pátek, o dvě promile více než v pátek. Satane, ty to vidíš!

Neděle 29. 1.

Na telefonu mám jako budík nastavenou melodii s příznačným názvem „Destiny“. Je to milá rychle se stupňující skladba. Slyšet ji v osm ráno po necelých pěti hodinách spánku není sice nic radostného, ale kocovina se opět nedostavila. Zajímavé. Nepamatuji se, že bych byl podepsal smlouvu s Ďáblem. Ale kdo ví, co se dělo včera...

Můj dnešní plán je buď prohlédnout si centrum Krásné Lípy anebo se vydat pěšky do České Kamenice. Obojí by ale vyžadovalo brzké vstávání. Unavený nejsem, ale prostě se mi docela obyčejně nechce. Takže klasicky znovu zabírám a vstávám až po jedenácté spolu s ostatními. Přemek vyráží na svoji chalupu (kde kurva všichni ty chalupy berou?) do Chřibské, podívat se nakolik mu letošní mrazy pochroumaly vodovodní potrubí, já se nakonec rozhoduji pro variantu Česká Kamenice. I když vím, že je to škoda. Krásná Lípa mě mine. Kdysi chudé městečko čítá něco kolem 3600 obyvatel a až do roku 2000 se nijak významně nelišilo od dalších měst v regionu, která se, se střídavými úspěchy, mnohem častěji neúspěchy, potýkají se špatnou ekonomickou prosperitou. Avšak v roce 2000 získala Krásná Lípa statut sídla správy národního parku České Švýcarsko a tato událost notně povolila stavidla státních i evropských grantů a dotací. Už včera jsem si nemohl nevšimnout nově opraveného historického centra, stylově vybudovaných směrových ukazatelů a nepřehlédnutelné budovy Dům Českého Švýcarska. Toto místo mi bylo Přemákem náležitě vychváleno a nemám důvod nevěřit, že se jedná skutečně o moderní poznávací středisko se zajímavými expozicemi. Už jenom proto, že zdejší národní park považuji za jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších v naší republice. Tedy zdejší. Ehm. Je poněkud paradoxem, že Česká Lípa je sice sídlem správy národního parku Českého Švýcarska, ale sama v onom národním parku vůbec neleží. Což je častým terčem kritiky. Můžeme se bavit o tom, jaké politické zájmy ji na tuto pozici protlačili, a kdo si kam přesypal/odsypal co z dotací, ale zase – pokud se člověk podívá blíže na mapu, zjistí, že ono v samotném parku příliš měst neleží a Krásná Lípa se nachází blízko jeho východního cípu. Ať už jsou však názory na tuto malou podivuhodnost jakékoli, musím si Dům Českého Švýcarska napsat na seznam míst, na která se musím vrátit.

Nakonec se ale s úderem dvanácté loučím se všemi účastníky včerejší (takřka) gay party a počínám stoupat od chalupy na jih s úmyslem napojit se na Köglerovu naučnou stezku. Slunce mě rozpaluje, až mám pocit, že bych mohl sundat i bundu proti větru a jít jen v tričku. Po necelém půl kilometru nazouvám sněžnice a poctivě se brodím. Dnes je cesta mnohem náročnější než včerejší krátký úsek. Jde to ztuha. Naučná stezka je lemována informačními tabulemi a ve svých dalších pasážích i studánkami, altánky a kapličkami. Mě ale nelítostně tlačí čas. Celková trasa do České Kamenice čítá odhadem bezmála osmnáct kilometrů, a jak všichni dobře víme, není osmnáct kilometrů jako osmnáct kilometrů. Tempem, které jsem nasadil, nemám šanci se dostat na místo určení do setmění. A jelikož zlý jazykové překřtili Českou Kamenici na Romskou Kamenici, není úplně mým snem pohybovat se v okolí tohoto města po té, co den předá vládu noci. Když už vandr na srabáka, tak se vším srabáctvím, co k tomu patří. Brzy je více než jasné, že úprk před tmou se nepodaří. Na sněžnicích se utíkat prostě nedá a myslím, že tohle vám potvrdí i leckterý extrémní sportovec s extrémní fyzičkou, ke které mám já ale beztak ještě dál než do Romské Kamenice.

V obci Chřibská jsem až po třetí hodině odpolední. Urazil jsem osm kilometrů a deset bych měl mít ještě před sebou. Mapa navíc hovoří jednoznačně, z těch deseti by okolo 70 % bylo na sněžnicích. Opět přichází chvíle srabáckého rozhodnutí. Volám Přemkovi a dohodnem se na odjezdu busem z Chřibské do Děčína v půl páté. A odtamtud expres do Bohnic. Na protialkoholní. Dobrá. Zatím jenom do Prahy na Masaryčku. Zatím. Jestli se podobné víkendy budou opakovat častěji, možná se cílová stanice brzy opravdu změní. Těžkou hlavu si s tím dělat ještě nebudu. Než Přemysl dorazí z chalupy na bus na náměstí, jdu zkontrolovat hospodu Radnice. Rychlé tři Březňáky a opět vydatné spropitné sympatické servírce stylově zakončují tři dny náročného putování po krásách naší vlasti i našich sládků.

Cestu hromadnou dopravou už využívám klasicky postelově. A jen doufám, že na příště zahájím report jiným souslovím. Co třeba: „na hrdinu“.