Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 12. 11. 2015 13:37

Napsal Přemek

Chtěl tomu nejspíš osud. Sešlo se pár okolností (můj konec lásky, Kennedyho 40 dní dovolené, levné letenky na sever) a výsledkem byl parádní dvoumužný vandr. Startovali jsme 26. srpna, návrat byl plánován na 30. září - to znamená 35 dní čistého času na pochod lesem. Mým cílem bylo vyčistit si hlavu, Kennedyho motivace je dodnes nejasná. Já tipuju, že si přál spatřit tundru (poprvé a naposled - viz. níže). Ale možná chtěl jen a prostě chodit, kdo ví.

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Stručná data:

kdy:	26. 8. - 30. 9. 2015
kde:	Finsko, Norsko
Délka a doba pochodu:	cca 435km (300 po pěšinách, 135 terénem), 35 dní
Fotogalerie:	Finsko/Norsko 2015: 35 dní vandrem

Ilustrace z deníku značí náš postup: Levi -> Hetta -> Inari -> Nesseby -> Vardø. Zpět jsme stopovali přes Utsjoki. Mezi jednotlivými národními parky jsme si pomohli stopováním.

Prostě pojedeme někam nahoru

Plánování cesty nám zabralo asi den - najel jsem na google maps na sever Skandinávie a nakreslil čáru přes to, co bylo na mapě zelené, ve víře, že je to les. Ze severu Finska až na nejvýchodnější cíp Norska. Kennedy mi tu čáru schválil, říkal, že tam asi les bude, takže OK. Chvatně jsem tudíž zašel do Kiwi pro papírové mapy. Prodavač sice neslyšel o tom, že by do mnou vytyčené prdele někdo někdy šel, ale za pětikilo mi prodal něco na způsob papírové gugl mapy 1:200 000 - občas se tam skvěla nepatrná vrstevnice, občas vykoukla řeka či jezero, jinak to byl jeden velkej zelenej kus papíru. No nekupte to!

Heslo výpravy znělo "Co nemáš, to nepotřebuješ" - to vymyslel Kennedy, protože nemá rád těžkej batoh (podezírám ho ale, že jde o skrytou reakci na můj rozchod s dívkou). Tohoto hesla jsme se snažili držet hlavně při balení báglů, chodit 35 dní lesem s těžkým báglem není zdravý:)

Nuže, záměrem bylo, dostat se z práglu letecky do Rováče a poté busem/stopem do vesnice Levi (sámsky Sirkka), no a pak už to jen dojít nějakejch 700km lesem a tundrou do norskýho Vardø, což je nejhnusnější a taky nejvýchodnější město Evropy (ba ne, město to není a ošklivé je to jen trochu). Času máme dost, a když se půjde blbě, budeme stopovat - jednoduchý jak facka. Zpátky do Rovaniemi pojedeme taky stopem, jsem línej, tudíž chudej a Kennedy je navíc nejproslulejší českej stopař - to nám dozajista zaručí úspěch.

Sbohem civilizace, naser si, jedeme na sever!

Sbalil jsem si spacák, jedny trencle, dvoje fusky, triko, mikinu, goretex a deštník a razil na společnej nákup do Billy. Tam jsme nakoupili český (polský) žrádlo na 14 dní, 2.5 litru whisky a šup na Havla. Jak jsem se již zmínil, velice jsme dbali na hmotnost batohu, takže bylo třeba vše férově rozdělit (já jsem například vzal stan i s tyčkama, Kennedy na oplátku ceduli na stopování). Nakonec jsme se každý vešel do dvaceti kil. Jo a přibalil jsem GPSku, Fini si na cesty moc nehrajou a mapa za pěťo byla k prdu. Z Vency frčíme érem přes Helsinki do Rovaniemi, pěkně nám to navazovalo, takže z díry jménem Čechy jsme se do řitě jménem Rovaniemi dostali už za pár hodin. Bereme tágo z letiště (5 euro/osobu) a rovnou valíme na stopa. Je asi šest večer a na hlavní silnici směr sever je dostačující provoz. Asi v půl desátý večer to nejproslulejší český stopař vzdává, já mu sekunduji. Stavíme si stan v parku, asi 20m od proklatého sloupu osvětlení č. 9 (nestopujte pod ním, nosí smůlu).

Budíček je na osmou, zkoušíme stopa asi hodinu. A nic... pár set kilometrů busem nám každému schlamstlo 34 éček. Vystupujeme ve vesnici Sirkka, kterážto se vyznačuje tím, že je to jedno z mála finských lyžařských středisek - mají tu totiž asi sto metrů vysokej kopec a na něm sjezdovku. Naštěstí není zimní sezona, chcípnul tu pes a my konečně cítíme, že jsme na dosah divočině.

Navštěvujeme turistické středisko, kde jsme jediní návštěvníci a kde mi pohledná Finka na dotaz, zda se k nám nechce přidat, odpovídá, že by ráda, ale že má moc práce - na tu záplavu turistů jsou tam totiž jen ve dvou! Kennedy bručí něco o tom, že by jí vzal na jednu směnu do psího útulku, kde maká dvanáctky, a že by se z toho holčina po... Sbalili jsme alespoň podrobnější mapu a vyrazili směr národní park Pallas-Yllästunturin - to je první ze tří národních parků, které přejdeme.

V lese a v dešti

Zhruba kolem osmé již vysedáváme ve srubu Hirvikämppä a vyplachujeme si krky Úžasnou husou ze Skotska. Uvnitř je útulno, jsme v malém srubíku pro tři trampy, jeden krb a svíčku. Kennedy básní o milfce, já o lásce, on jede v panácích, já si ředím tzv. husí čaj...

28. 8. 2015 - to byl třetí den našeho pobytu, silně pršelo. Ušli jsme 25 km a musím říct, že to nebyl přívětivý pochod. Dopoledne jsme si sice dali koupel v jezeře a následně se ohřáli v Laavu (asi ho tam měl roztopené nějaký rybář), nicméně následoval tříhodinový pochod ve velmi solidním slejváku. Tipuji, že za těchto pár hodin spadlo z nebe tolik vody, co v Čechách za celý rok 2015. Jiný kraj, jiný mrav... Ten den byla cesta ještě zpestřena plavbou v erární loďce, zpola naplněné dešťovkou. S její pomocí jsme spolu s neplavcem Kennedym překonali asi 15 metrů širokou vodoteč, abychom vzápětí čelili dalšímu adrenalinovému zážitku.

Následovalo totiž setkání s medvědem, kterému na dramatičnosti ubral jen fakt, že se nejednalo o medvěda, ale o soba v medvědím převleku (zvláštní a neobvyklý jev způsobený únavou a mlžným počasím). Každopádně ve 21:15 dorážíme do cíle zvoleného pro dnešní den – srubu, u kterého si nevybavím jméno (ani deník nepomohl), ale je moc útulný. Jsme rádi, že není obsazen a máme tak dost prostoru pro sušení prochcaných věcí. Jsme hotoví, topíme, vaříme, sušíme, spíme.

Vzhledem k tomu, že se již cca dva měsíce zabývám studiem ptactva, měl jsem kromě "turistických" ambicí i vědecké. Jako začínající ornitolog, jsem přál spatřit a identifikovat co nejvíce opeřenců, což se mi, v pro mne uspokojivé míře, také splnilo. Hned druhý den jsem si například povšiml Sojky zlověstné, která nás zvědavě očumovala. Je to nádherný a chytrý pták! Den na to jsme potkali dva jedince labutě zpěvné! To bylo povznášející spatření, tedy pro mne určitě - Kennedy při pohledu na labutě kouřil cígo a mlčel... je ale možné, že své nadšení úspěšně zatajil. Krom toho jsme každý večer popíjeli skotskou husu. Tolik tedy k vědeckým cílům.

Jižní část NP Pallas-Yllästunturin

Prvních pár dní treku si je podobných jako strom stromu, proto je shrnu. Ráno se spalo většinou alespoň do devíti - jedná se totiž o dovolenou. Na pochod jsme razili obyčejně až kolem dvanácté, přes den mrholilo a večer se popíjela Husa a čaj z bažiny (voda z bažin nám začala chutnat třetí den a už nám to zůstalo) ve srubu. Všude byly sojky zlověstné (perisoreus infaustus), sobíci a čmeláci (viz. níže). Také jsme zjistili, že jeden finský kilometr se rovná asi 1,4 českého kilometru, což nás dosti znepokojilo. Naštěstí však vyšlo najevo, že toto pravidlo platí pouze pro jižní část národního parku Pallas-Yllästunturin.

Na šedesátém kilometru jsme potkali prvního člověka - před vesnicí Ruhala jsme pochodovali asi 3km po silnici, na které se zčista jasna zjevila běžící Finka. S walkmanem a ve stylové teplákové soupravě zn. Fanatic, valící se po betonové (nebo asfaltové?:)) komunikaci směrem k nám, připomínala biblický výjev značky rozteklý bonbon. Jsouce vychováni slušně a věda, že jsme ve Finsku hosty, pozdravili jsme, ale reakce se nedostavila. Škoda, bylo by hezké slyšet někoho jiného, než mlčícího Kennedyho.

Následně jsme došli do vesničky Ruhala - tam mělo cosi být, ale nebylo tam zhola nic - pouze pár domů a místo turistického infocentra jen jedna cedule. Dali jsme si pauzu a Kennedy při té příležitosti zjistil, že v severním Finsku jsou velmi přátelští čmeláci - již několikátý si ho byl dnes prohlédnout. Kennedy mi o tomto jevu přednesl krátkou stať.

Konečně pivo a kopce

Šestý den pobytu jsme dospěli do hotelu Pallas, ten se nachází na úpatí "hor" a rozděluje tak severní, více kopcovitou část od té jižní, zalesněné. Jedná se o významnou hospodu, která si prošla pohnutou, leč smutnou, válečnou historií a my si v ní proto dali pivo (200 Kč/kus). Kennedy udělal velkou srandu, když si první pivo málem vylil do klína a téměř z toho dostal infarkt. Dlouho jsem se tak nezasmál. Po pár pivech jsem zaplatil 30 eur a šli jsme dál. Hotel Pallas nám poskytnul příjemné zpestření výletu a zároveň odlehčil prkenici - dvě mouchy jednou ranou, ehm...

Severní část NP Pallas-Yllästunturin je kopcovitá a cesta připomíná hřebenovku v Krkonoších. Zvýšenou atraktivitu lze pozorovat na intenzivnějším objemovém průtoku turistů stezkou. Za zmínku stojí Krkavci (Corvus Corax), kteří nám dělají častou společnost. Cesta rychle odsýpá, počasí se trochu udobřilo, takže občas spatřujeme i nějaké hodnotné výhledy.

Následuje citace z deníku:

2. 9. - 8. DEN (ujito 21km, polojasno, bezvětří)

Vstávačka v 9, odchod ve 12 na pohodku. Namastil jsem si boty, Kennedy něco jiného. Taky se umyl, za fandění přítomných Finek. Šli jsme bezlesým horstvem, míjeli jsme mnoho finského lidu s batohy na bedrech. Slunce svítilo a cesta odsýpala.

Zajímavostí je, že každý den kolem čtvrté odpolední se všicken finský lid vytratí ze stezek a zavře se do autio a jiných tup (Autiotupa), stezky osiří a jenom Češi šlapou...

Po 20ti km jsme u cíle - těsně pod kopcem Pyhakero (druhý nejvyšší místní vrchol - 711 m) je camp (rozuměj sruby zdarma). Chata je plná, tak stanujeme. Zrovna sedíme u ohně a učíme polského hocha (cca 28 let) jak rozdělat oheň a uvařit si na něm. Chlapec pracuje v Helsinkách jako programátor a je asi poprvé v lese. V noci, kolem 24:00, když jsme šli zrovna spát, nám Odin nadělil dárek - podívanou na polární záři. Rozbíhala se pomalu, nenápadně. Však asi za hodinu nás pronikavým "Oh, shit, guys!!", budí nezkušený zálesák, Polák Kuba, ať se jdeme ze stanu podívat. A skutečně - přímo nad našimi rozespalými hlavami to žilo, zářilo a hrálo vskutku velkolepě. Děkujeme největšímu Odinovi za tento dar v den, kdy jsme došli trek přes Pallas-Yllästunturin. Na jeho počest, jsem si za svitu polární záře, umyl penis.

Příští den jsme došli pár kilometrů k jezeru Ounasjarvi, kde jsme společně se třemi Finkami v letech vyčkali převozníka. Tento nás za 8 éček ochotně svezl svou handmade kanohéhou a o deset minut později vysadil v civilizaci - v městečku Hetta. Po 144ech kilometrech a osmi dnech jsme doplnili zásoby (za zmínku stojí to, že v místní samoobsluze prodávají české lahváče zn. Bohemia Regent, Primátor, Perštejn a pár dalších). Nad Hettou se ční kopec a na něm Laavučko (Laavu), ze kterého je radost pohledět (viz. video na konci článku) - vyskytne-li se někdy někdo z čtenářů tohoto blábolu v Hettě, doporučuji vyhlídku navštívit a nezapomenout si projít též nádhernou expozici sámské kultury v Infocentru pod kopcem. Uzavíráme počáteční vandr přes park Pallas-Yllästunturin a zítra se posuneme do velké divočiny jménem Lemmenjoki!

NP Lemmenjoki

Stopem jsme se pošoupli dobrých 50 km, notný kus za vísku Nunnanen, do bezejmenné osady na konci prašné cesty. Po deseti kilometrech pochodu kempíme v momentálně opuštěném sámském tábořišti. Soudím, že ho místňáci využívají při sčítání sobů.

Následuje citace z deníku:

Ve 22:50, když jsme si s Kennedym čistili dutiny ústní, se stala podivná věc: přilétly 4 sovy a asi minutu nad námi zvědavě kroužily. A to tak, že cca 5m nad hlavami, naprosto tiše. Čekal jsem, kdy se na nás vrhnou, avšak po minutě se vzdálily a už nebyly, fuč, frnk... O jaké sovy se jednalo, jsem nezjistil, byla tma. Přikládám ale podrobnou kresbu.

Na 166. kilometru začalo festovně chcát, Lemmenjoki nás vítá. Vyšlapaná stezka, po které jsme doteď šli, odbočila do pryč a tudíž jsme pokračovali azimutem. Po pár hodinách plahočení se promoklou lesotundrou, jsme našli tupu (finsky chata), jež byla naším dnešním cílem. Mimochodem, včera jsme našli dvě konzervy s tuňákem v oleji, dnes jsme dojedli druhou a nutno přiznat, že nám velmi bodla.

Pozn.: značení cest ve Finsku - níže uvedené nám bylo vysvětleno hochem v informačním středisku (převlečený brdský tramp):

Ve finských národních parcích jsou cesty značené a neznačené. Na mapách jsou jen ty značené a člověk z nich nevyčte, zda se jedná o pěšinu krkolomnou, či luxusní. Dále pak jsou ve Finsku tzv. "wilderness areas" - oblasti, kde značené cesty prakticky nejsou, takže mapa zobrazuje jen krajinné prvky typu strom, jezero, řeka, či vrstevnice. Cesty tam ve skutečnosti občas jsou, ale na mapách je většinou nenajdete - prý je to finská tradice. Je tak běžné, že na mapě jsou označeny sruby ke spočinutí uprostřed lesa, ke kterým nevedou žádné cesty. Realita může být taková, že se občas nějaká stezka zjeví (a ihned zase zmizne), ale vždy, když jde člověk přes wilderness area, je nutno počítat s nutností navigace v terénu.

A chčije a chčije

Nuže, terénem jsme dorazili do srubu Vaskolompolo. V jeho nitru přebýval osamocený Fin, cca 65 let, klasik, nemluva, rybář. Hodili jsme pokec (asi 5 slov), a i když jsme mu neřekli nic ošklivého, začal se pakovat. Kolem 17:45 odešel do deště směrem, který znal jen on, měl holínky... My se usušili u kamen a užili si parádní večer plný mléka, hry v šachy a tulamora.

Kennedyho vsuvka v deníku, vyžadoval zaprotokolování následující události:

"Zpět k 4. 9.: kolem 19:00 proběhla velká tuňáková loupež, kdy Přemek odcizil ze sámského sídla 2 konzervy čerstvého tuňáka. Očekávám, že patřily hladovým sámským dětem, a že tento zločin bude po zásluze potrestán."

K výše uvedenému nebudu nic dodávat, je to na delší story a pravdu zná jen Ódin!

Další den jsme vyrazili kolem 12:00, venku stále chcalo. Ačkoliv cedule s nápisem "Postijoki 12 ->" určovala jasný vektor, pěšinka vyšlapaná tímto směrem, končila přesně po 20ti metrech na kadibudce. Do Postijoki jdeme tedy terénem, na srabáka - za občasné pomoci GPS. Brodíme se bažinatou tajgou, naše rychlost se místy pohybuje kolem 1.5 km/h, vše je prochcáno. Hlavně Kennedyho bota - při přeskoku hlubokého potoka trošku zavrávoral a šel do vody po koleno.

Konečně v ráji

Po 14ti km plahočení jsme u cíle - nádherný srub Postijoki na břehu říčky nás vítá. Musím upřímně říci, že tohle místo je jedno z najkrajších míst, kde jsem se kdy ocitl. Scenérie jako z pohádky - srub v nádherné divočině, uprostřed lesa a kam nevedou cesty, jen nepatrná říčka zurčí kol a šeptá, "umyj si ve mě nohy cizinče..." Prostě paráda:) Po zabydlení opět sušíme (věci, nikoliv hubu) a hrajeme šachy. Kennedy, posilněn notnou dávkou tulamora se štěstím vyhrál náhodnou lstí. Podlé!

Třináctý den vandru jsme na dvoustém kilometru a rozhodujeme se pro odpočinkový den, zůstáváme tak na Postijoki ještě jednu noc. Přes den je rozchod - každý se věnujeme svým koníčkům (Kennedy spí a čte si návštěvní knihu - kempovku, já se procházím po tajze). Večer dojídám zlý, ošklivý salám a v mrazivé noci (asi -2 °C) pozoruji slabší polární záři. Kempovky jsou přítomny v každém srubu a je součástí pravidel, že každý, kdo srubem projde, se zapíše a sdělí kam má dále namířeno. Ze záznamů je patrné, že cca 80% návštěvníků jsou Fini. Na druhém místě se umisťují Češi, následování shlukem Němců, Holanďanů a Poláků.

Některé záznamy jsou vyvedeny v kresbách a je radost si je prohlížet (Kennedy zjistil, že má pro tuto činnost zvláštní slabost). Zarazil nás pouze fakt, že mnoho českých turistů do knih píše v Češtině. U Finů chápu, že píšou finsky - jsou tu doma, ale u zahraničních turistů se většinou ctí Angličtina, jako mezinárodní jazyk. Někteří Češi si asi myslí, že jsou něco extra...

Pobavil nás například záznam od jakéhosi Dana a Monči z 31. 7. 2010: „Někdo by měl umýt okna. Je na nich hmyz a ptáci do nich pak narážejí hlavou. Jinak si nemáme na co stěžovat...“. Dan s Mončou asi doufají, že správci srubů nosí po kapsách česko-finský slovník a také mop. Umýt okna totiž není jen tak... no nic.

Ještě přidám vysvětlení ke zlému salámu - citace z deníku:

Kennedy koupil v Tescu salám Fuet Maxi. Tento výrobek byla špatná koupě - salám byl o třetinu dražší než lovečák a o 300% hnusnější. Jako bonus nám tento maxifuet začal plesnivět, takže ho pokaždé smažím na pánvi v extra panickém oleji. Smutná věc je to. Kennedy ho chtěl vyhodit, TO VŠAK ZÁKON DIVOČINY NEDOVOLUJE!!! Tak jsem ho snědl.

Čtrnáctý den opouštíme sroubek Postijoki a za stálého plahočení směřujeme do turisty obydlené části parku. Postupujeme rychlostí 2-3 km/h, s hodinovými pauzami na cígo (Kennedy) a sušenku (já). Nacházím menší losí paroh a beru ho do báglu. Těchto 500g mrtvé váhy ponesu dalších 200 km - je to dárek pro kamaráda, který z parohu možná něco stvoří.

Zlatá horečka a koblihy

Za pět hodin se ocitáme v údolí, kterým protéká zlatonosná řeka. Jelikož se o tomto faktu dozvěděl Člověk, údolí rozbagroval těžkou technikou na sračku. 300 metrů od nás je vidět rypadlo, jak tropí něco, co lidstvu přijde smysluplné: rýpe do Země a sype šutry do stroje. Svět se posral, zlatá horečka trvá. Z nádherné, snové divočiny jsme vypadli rovnou do ubohé reality lidské pošetilosti.

Další dva dny šlapeme základní zónou NP Lemmenjoki, což znamená, že jsou zde značené cesty a přehršel turistů. Příroda je tu hezká, ale za zmínku mi nestojí, člověk jí chudinku již zamořil. 10. 9., na dvěstěpadesátém kilometru, dospíváme do kempu u vstupní brány NP Lemmenjoki.

Citace z deníku:

Jmenuje se to tu Njurgalahti a mají tu hospodu, café, jezero a pár mongoloidních Finů. V hospodě mě nejdříve výčepačka vyzvala, ať schovám kudlu, co nosím na opasku a pak mi prodala dvě piva značky Karhu a objemu 0.33 litru, dohromady za 8 euro. Asi se bála, že bych v návalu rozčilení z ceny piva podřezal sebe, nebo jí. Vdechli jsme piva a šli se podívat do vedlejšího "café".

Tam mou pozornost upoutali dva koblížkovdolky, byly bez cenovky. S chtíčem v duši jsem přesvědčil svého druha, že poslední dva exempláře musejí být naše, a že vypadají každý tak na euro... Koupil jsem dva vdolky, zaplatil 5 euro (při kurzu 27,6Kč/euro) a šlo se jíst. I přes ukrutnou cenu za kus, to byla NEJLEPŠÍ KOBLIHA, KTEROU JSEM KDY JEDL!! Kennedy si taky nestěžoval.

Touto příjemnou zkušeností končí další etapa naší štreky. Nyní máme v plánu dostopovat do Norska a projít se 130km napříč totálně pustou tundrou, přes poloostrov Varanger až do cíle. Tím je Vardø - nejvýchodnější norské (i Evropské) město rozkládající se na ostrově 2 kilometry od pobřeží.

Z Inari do Norska

Večer jsme na palec čapli asi jediné auto, které zde bylo dnes možno potkat a svezli se 45 km do Inari. Vzal nás finský rybář v holínkách a luxusním BMW. Inari je křižovatka silnic, kde kromě infocentra, hotelu a sámského parlamentu nic není... teda ještě sámoška a pumpa je tam! No nic, kempíme na divoko u jezera v centru téhle "vesnice". Následující den dokupujeme potraviny, ponožky a nože. Finské nože. Konečně jsme připraveni vrtnout se dál.

Osmnáctý den našeho vandru jsme čapli kamion, který nás vzal notných mnoho kilometrů, až do norského Neidenu. Poté nastalo pětiminutové čekání u krajnice a šup, už jsme se vezli do vesničky Varangerbotn - vzali nás dvě finské holky s obytňákem a jednookým psem. Na pumpě si Kennedy zakoupil nejdražší krabku cíg ve svém životě (112 NOK) a po dalším stopu jsme vypadli na pobřeží severního ledového oceánu, ve vesničce Nesseby.

Tam mělo být turistické centrum, kde jsme chtěli zakoupit mapy oblasti, nicméně se jednalo o klamný předpoklad. Touristinfo je jinde a ještě k tomu zavřené, mají tu ale alespoň kostel, ze kterého trčí funkční elektrická přípojka, díky Bohu!

Půjdeme tedy bez map, bude nám muset stačit gps se stručnou mapou světa, papírová mapa 1:500 000 vystřižená z časopisu a buzola. Stejně je to jednoduché - tundrou půjdeme den na sever a pak tak týden na východ, to se nedá podělat.

Tundra, Kennedyho prokletí

Následující den kroutíme 275. kilometr, zprvu jdeme po cestě vyjeté čtyřkolkami, po několika kilometrech už jen terénem. V závěru dne se konečně dostáváme do sice bažinaté, ale tundry, s minimem vegetace. Po 20ti km pochodu uléháme ve 22:00, venku jsou 4 °C.

Další týden ubíhá v celku monotónně. Štrádujeme pustým terénem, který je občas zpestřen brozením řeky či bažiny. Zde jsem seznal, že Kennedy měl výraznou výhodu, protože hod korunou mu přisoudil, že si má na vandr vzít i sandály. Ty se ukázaly být notnou výhodou a to nejen při brození řek, ale i jako obuv "na doma".

Celý týden, co jsme valili tundrou přes norský poloostrov Varanger, Kennedy zrychloval pochod. Byl jako dychtivý, hladový vlk. Důvod tohoto chování byl osvětlen záhy, když mi sdělil, že mnou milovanou tundru, nenávidí. Nejsou v ní stromy a veškerá krajina prý vypadá, jako by jí projelo tucet buldozerů.

Nic naplat nebyly mé výtky, že takový nádherný a liduprázdný rozhled do kraje, jako lze spatřit v tundře, v lese málo kdy zažije. Morálka Kennedymu klesla a nic krom živého stromu ji nebylo sto zvednout. Je pravdou, že pochod suťovými poli a mechovitou vegetací nebyl příliš pestrý, zato ale poskytoval nekonečné možnosti vyžití našim myslím.

Ty se v mlčenlivém pochodu nořily do myšlenek tak pozoruhodných a hlubokých, že jsme často zapomínali, zda se pohybujeme ve snech a levitujeme měsíční krajinou, nebo zda jsme již na onom světě, kde zbyl jen vichr brousící hrany skal vprostřed kamenné pouště. Kennedy nikdy dříve v tundře nebyl, nemohl jsem mu tudíž nic vyčítat. Pokračovali jsme mlčky, smířlivě a za pár dnů jsme již byli u cíle.

Níže je přesná citace z deníku:

"18. 9. 2015 - 24. den (358km, dnes ujito 20km, velmi větrno, 8°C)

Vstávám v 8:00, venku je zataženo, větrno. Vařím vločkovou kaši, zatímco Kennedy ještě pochrupuje. Abych mu zvýšil morálku, dostane snídani do postele.

Vyrážíme v 10:15, do Vardø to máme 15.5 km vzdušnou čarou. Prorokuju, že večer si tam už dáme pivo. Kennedy je jako vždy skeptický a přidává 1 - 2 dny.

Utíkáme nádhernou krajinou s velkou rozmanitostí (tundrou): bažina, louka, kámen, údolí, brození, bažina, louka, kámen, údolí, brození, bažina, louka, kámen, údolí, brození, bažina, louka, kámen, kámen, údolí.

Přešli jsme jeden výraznější brod, však po 3.5 pochodech máme Vardø na dohled!! Stačí sejít s kopečku na cestu a pak se dostat přes podmořský tunel.

Vardø je totiž na ostrově, který je od pevniny vzdálen cca 2 km. Městečko vypadá z pevniny náramně: pobřeží ostrova je zahlceno malými domky a kostelem, nad tím vším se ční pahorek s vojenskou základnou, které vévodí dvě kupole (nebo kopule?) s radary. Na konci ostrova je útlý maják, čnící z nicoty coby falický symbol - prostě jako z pohádky.

V 16:00 jsme u tunelu a na palec nám zastavilo první auto, na který jsem mávnul. Bere nás Thor (po týdnu je prvním člověkem, kterého spatřujeme), který, jak nám sdělil, je něco mezi vojákem a rybářem. Vysazuje nás u nejstarší hospody ve východním Finnmarku (nejvýchodnější oblast Norska). Ta je bohužel tak stará, že otevírá až v osm. Jdeme tedy do koloniálu opodál, tam nakupujeme sladkosti, pečivo, salám, hořčici, cíga. Celkem za 270 NOK a FUTRUJEME SE.

Naproti koloniálu je hotel - kočka na recepci mi sdělí, že sprcha stojí 75NOK/osobu a že za městem je stezka kde lze dobře postavit stan. Tak činíme a v 18:30, odlehčeni od batohů a zbytečností, NASTUPUJEME DO SPRCHY.

Po 24. dnech si dopřáváme teplých sprch, pecka! Naneštěstí mají v koupelně i zrcadlo - pohled do něj svědčí o fyzickém i psychickém strádání (viz. foto) nás obou. Myji si i hlavu, v osm jsme s očistou hotovi a razíme naproti do hospody. Činíme tak společně se skupinou filmařů z Norské televize (točí tu detektivní seriál - dle jejich vyjádření "murder drama"), hotel je jich plný. Mimochodem, ještě jsem neslyšel, že by nějaký Nor natočil komedii...

Nejstarší hospa vypadá nádherně - výzdoba ala irish pub, 8 druhů piv, bohužel však pouze z plechu či lahví, točené jen Mack's. Všechny piva mají stejnou cenovku - 86 NOK. Dal jsem si ipu a k mému údivu to byla pouze 0,33l. To jde, třetinka piva za 250 Kč:) Kennedy si dal nějaký Nordlandspils do 0.5 v extra namraženém půllitru a pochutnal si. Koukáme na mapu, kam se dál vrtnout (máme ještě asi 10 dní) a přitom zapředeme hovor se dvěma Nory (Noři jsou mnohem komunikativnější než Fini, také mají hezčí holky, jsou bohatší a tudíž zkaženější, ale né všichni:). Jsou to lovci ptactva (hanba!!), takoví snobíci, ale když jim vyprávíme z jaké dálky a kudy jsme šli a taky, že je tu drahé pivo, zželuje se jim nás a my si od snobíků necháváme koupit po pivu:)

Po jedenácté už nemáme co pít, tak valíme do stanu. Fouká jako svině a mírně poprchává. Žereme místní "rohlíky" se salámem + sladkosti a jdeme spát."

Má věštba, že ke konci dne již budeme popíjet v civilizaci, se tedy vyplnila. U té příležitosti mi Kennedy sdělil, že právě zažil nejhorší týden svého života:) Možná to bylo i tím, že jsme prakticky nezahlédli slunce, bylo stále schované za mraky.

Město na konci ničeho a nejdražší pivo světa

Vardø je velmi, velmi zajímavé místo. Krom toho, že tu mají nejsevernější pevnost na světě (pár chatrčí obehnaných valem, uvnitř je skvělá historická expozice, doporučuji), je Vardø známo svou pohnutou minulostí, která sahá až do třináctého století. Nebudu se zde příliš rozepisovat, takže jen ve stručnosti: Vardø disponuje zvláštní ponurou atmosférou, moc mi nejde na mysl, jak zde může někdo trvale žít. Jeden z místních nám sdělil, že ve Vardø (má asi 2.000 obyvatel) žijí buď blázni, nebo lidé, kteří jsou už příliš staří na to, aby se odstěhovali. Něco na tom asi bude a není to rozhodně jen počasím, které je tu extrémní (konstantně duje velmi silný vítr, obvykle prší a často je mlha).

Možná se na Vardøjské atmosféře podílí i fakt, že ve středověku tu probíhaly procesy zabíjení a mučení "čarodějnic". Obětí vzplálo celkem asi 100. Proto tu také mají svůj památník, celé je to dosti hrozivé. Z následující úvahy mne mrazí: Kennedy poznamenal, že je možné, že prapředek (do 16. století je to jen pár generací) většiny z místních lidí, byl buď upálen, nebo se podílel na upálení. Strašidelné, sic zajímavé. Zakoupil jsem si o tomto tématu černou knihu, která popisuje procesy s oběťmi a snažil se v ní číst. Dál než na dvacátou stranu jsem se ale po dvou měsících nedostal...to si raději pustím norské murder drama.

Ve Vardø je množství skvělých graffiti - před pár lety se sem sjeli umělci z celého světa a nejspíš se snažili zažitou tragickou atmosféru trochu vylepšit. Podle mě, ji ale spíše posílili. Dále je Vardø počítáno mezi nejvýznamnější lokality, co se pozorování ptactva týká, já bohužel žádné ptáky nezahlédl, byla mlha a bylo mimo ptačí sezonu.

Strávili jsme zde dva dny a poté se vydali stopem na jih. Projeli jsme přes Vadsø (tam kempili bez problému se stanem u kostela v centru města) a Tana Bru (tam čekali 4.5 hodiny na stopu, mazec) až do finského Utsjoki. Jsme zase zpět v našem oblíbeném, levném kraji, tudíž dokupujeme zásoby.

Finsku vstříc, hladu navzdory

Je 22. 9. 2015, nastal 28. den našeho vandru a my se vydáváme na poslední pěší trek - po značené stezce - asi 35 km, přes dva sruby. Pojmeme to jako dovolenou, žádný spěch, jen občasná chůze, jinak zevlunk atd. Cesta vede březovým lesem a Kennedymu se tudíž výrazně zvýšila morálka, už se zase dostává do starých kolejí. Následující den jsme dokonce spatřili opravdické slunce, asi po deseti dnech - nádhera! Na srubech nikoho nepotkáváme, nejspíš je již po sezoně. Po pár dnech se loučíme s divočinou (Odin nám opět seslal polární záři) a razíme na stopa.

Na jih stopujeme přes Inari (tam potkáváme krajanku Zuzku, která v Inari žije, konverzujeme a na závěr mi dává tel. číslo, kdyby něco, díky!) a Ivalo (den pauza na žraní a na nákup pár suvenýrů) až do Rovaniemi. Tam jsme o pár dní později a užíváme si výhod civilizace - především co se jídla týká.

K tomuto tématu opět ocituji deník:

22. den (kilometr 330):

"Poté, co jsme 16. den dospěli na konec parku Lemmenjoki, jsme si dali každý koláček za 2,5 eura (viz. kresba). Od té doby, téměř vždy, když jdeme kol sámošky, vejdeme a zakoupíme si "po koláčku". Jedná se o roztodivné sladké pečivo různých druhů a chutí s cenami od půl do dvou euro za kus. Mohli bychom o těchto koláčcích sepsat knihu. V posledním týdnu našeho vandru, kdy se již pohybujeme v civilizaci, jsou koláčky naším jediným denním potěšením v tomto předraženém, severském kraji."

30. den (kilometr 400):

"... zapomněl jsem zmínit důležitý fakt: posledních asi 10 dní jsou naše mysli výrazně zaměstnávány jídlem. I Přesto, že si ráno i večer vaříme obří (možná dvojité) porce, naše těla stále nemají dost. Půlku dne se bavíme o tom, co bude k večeři a druhou o tom, která sušenka komu víc chutná, proč a kolik a jaké nám ještě zbývají (žereme je na pauzách mezi pochody). Dnešní pochod jsem byl velmi unaven - hned jak jsme došli na Laavu, dal jsem si na hodinu dvacet. Tělo asi zlenivělo po včerejším odpočinkovém dni..."

33. den:

"... V 17:00 jsem se vrátil ke stanu a Kennedy stále spal. Nuže jsem ho probudil a vyzval k odchodu do K-Marketu. Tak se stalo. Nakoupili jsme salám - Kennedy s ním odmítl šetřit, už se nechtěl omezovat (tou dobou si již na jeden krajíc chleba dával 4 kolečka salámu!!), tak si ho koupil 0.5 kg. Já pořídil půl kila švestek za euro a zlevněnou půlkilovou bábovku. Vše snědeno na posezení. K večeři byl ještě dvoulitrový vrchovatý kotel brkaše, šli jsme spát kromobyčejně přecpaní."

34. den (již v Rovaniemi):

"... Pak se šlo ještě očumovat pár dalších nesmyslných kšeftů. Následovala návštěva McDonalda - sám bych tam nevkročil, ale Kennedymu se v noci zdálo, že jí Big Maca a pije Colu. Nuže, udělal to jako ve snu, já ho u toho pozoroval. Tímto trikem se mu podařilo utratit dalších 7 eur..."

Po návratu do ČR jsme se podrobili vážení a moje osobní váha ukazovala o 9 kg méně, Kennedy negativně ztloustnul o necelých 6 kg.

Rováč

Poslední noc před odjezdem jsme strávili uprostřed Rovaniemi - právě tam se totiž ční zalesněný kopec, na jehož vršku je rozhledna, ohniště a otevřené Laavu, kde se dá spát. Super místo a na to, že jsme se nacházeli uprostřed města, tam skoro nikdo nebyl.

Následuje citace o Rovaniemi z deníku:

"Město Rovaniemi je na první pohled vesnice s jedním náměstím a dvěma obchodními centry. Dozvěděli jsme se však, že Rováč má 80 tisíc obyvatel! Tajemství spočívá v tom, že větší část města je rozplizlá na velké, zalesněné ploše - mezi stromy jsou schované domy. A tak se může lehce stát, že jste v lese, 1km od nejbližšího domu a přec v centru města."

Předposlední noc jsme si užili hezky u ohníčku a s jídlem, jak se na slušného trampa sluší. Následoval už jen pěší vandr 12km na letiště, zakempení na obvyklém místě hned naproti letištní hale (zpáteční let nám frčel asi v pět ráno) a ranní odlet. Návrat do Prahy mně osobně způsobil menší šok, Kennedy byl z toho dokonce měsíc nemocný, ale to je na jiné vyprávění:)

Chvála flegmatika

Závěrem poznamenám, že takto dlouhý dvoumužný vandr skýtá jisté nebezpečí - je jím ponorková nemoc. Jak říká Wikipedie: „Ponorková nemoc je laické označení pro stav vzrůstajícího napětí, antipatie a nesnášenlivosti zejména v malých sociálních skupinách...“ Aby se člověk vyvaroval tohoto jevu, je třeba volit prověřené partnery, kteří se doplňují a mají pokudmožno odlišné temperamenty. Tímto bych chtěl poděkovat flegmatikovi Kennedymu, že to se mnou, egoistou, celou štreku vydržel. Já být na jeho místě, asi bych mě po dvou týdnech ukamenoval. Jsem tedy rád, že naše „soužití“ fungovalo a ani jednou jsme se nepohádali. Zásluha v tomto směru je spíše na kennedyho straně:)

Proměna našich ksichtů po měsíci nebyla ani tak výrazná, mohli bysme chodit třeba další rok:)

Níže pár videí z mobilu:

Obtížná orientace v terénu:

Laavu:

Sroubek:

Následují všechny fotografie:

• < Předchozí
• Další >