Napříč skotskou vysočinou, aneb voda je život, ale někdy taky smrt
- Podrobnosti
- Kategorie: Články z cest
- Vytvořeno 3. 12. 2018 15:14
- Napsal Přemysl Očul
Další léto uběhlo a je třeba se vydat na cesty. V uplynulých měsících a týdnech jsem měl hodně práce, tudíž nebyl čas na plánování nějakého krkolomného dobrodružství. Volba tak padla na dlouho-mi-v-hlavě-ležící Skotsko, respektive skotskou vysočinu.
Stručná data:
| kdy: | 1. října. - 21. října 2018 |
| kde: | Skotsko |
| Délk pochodu: | cca 350 km |
| Fotogalerie: | Napříč skotskou vysočinou, aneb voda je život, ale někdy taky smrt |
O autorovi:
"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."
-- Přemek
Narýsoval jsem si rychlodovču na tři týdny, bez většího zjišťování co, kde a jak. Jde přece "pouze" o Skotsko, takže Anglii - civilizovaná země v Evropě, co by kamenem přes kanál dohodil, takže o nic nejde a netřeba to moc řešit:) No, někde vzadu v hlavě jsem ale tušil, že věci nejsou takové, jak si je člověk představuje...
Zamýšlenou trasu pochodu jsem vytvořil asi takhle: sednul k PC, napsal tam nahoru www.mapy.cz a prostě si naklikal štreku ze západu na východ Skotska přes ty kopce uprostřed. Klikal jsem tak nějak podle vrstevnic, jak by to mohlo jít a samozřejmě též dle pěšin. Po těch se chodí lépe.
Edinburgh: v půl desáte večer se ubytovávám v hostelu na lágru a jdu si dát na bar jedno. Příjemná Skotice mi čepuje Guiness za 3,20 £, načež mi tento milý zážitek ihned hatí parta rozývených Čechů, kteří zde evidentně tráví dovolenou. Jejich chování mi připomíná dřevní doby československého turismu těsně po revoluci. Jednou, to mi bylo asi 11 let, jsem podobné buranství zažil v Bibione.
Hrajíce si na Angličana, v baru jsem strávil 3 velké a jednoho malého Guinesse. Za dobu popíjení jsem se seznámil s vychloubačným Italem z Capri, co shání v Edi práci v hotelu; s Argentinkou, co se Italovi marně snažila vysvětlit, že je z Jižní Ameriky a že vážně nevypadá jako Ruska; a pak se dvěma napitými Iry: ten ušatější z nich mi vysvětlil, že nenávidí Angličany stejně, jako Češi nenávidí Rusáky a že to musím chápat. A pak taky že Jameson is the BEST whisky in the WORLD! Chtěl mě pozvat na panáka, ale měli jenom skotskou (pro neznalce: Jameson je whiskey irská), takže nic :-)
Nevadí, stejně se už delší dobu nějak necejtím, tak se pomalu sunu dospat do společné ložnice. Ráno sprcha, omrknout trochu město (nádhera, kdo nevěří, ať sem běží dokuď jsou v EU) a šup na vlak směr Mallaig. Vlak klasika jak v ČR - vagón bez kupéček, typ Helena Vondráčková (starej podvozek, nová kastle). Ve Fort William přestupuju na bus (výluka) a v 17:30 už dýchám svěží mořský vzduch přístavní vesnice Mallaig.
Z Mallaigu na západním pobřeží to chci natáhnout pěšourem, více méně přímo přes vysočinu až do Aberdeenu, jež je na pobřeží východním (celkově tedy cca 350 km). Co se stylu pochodu týká, šel jsem na těžko - táhnul si většinu jídla, ale nikoliv bez podpory. To znamená, že v plánu jsem měl doplnit zásoby sladkostí, dát si pivo a whisky ve Fort William, v Dalwhinnie a v Braemaru.
Dále jsem šel stylem na OČULa, jelikož je to nejjednodušší. Dívky většinou nemají rády, když jim dovolená proprší a chlapci mě neba. Také hrát gurua, i když mi to jde, mě už omrzelo.
Bágl včetně zrcadlovky měl něco přes 30kg. Jelikož se stmívá už před sedmou, Mallaig jsem si moc neužil a vyšplhal na kopeček kousek za vsí. Akorát než se spustil déšť jsem postavil svůj nový epesní stan pro single očula a začalo foukat.
Následuje přepis deníku, jdeme na to...
1. den [1. 10. 2018, 11. km, hodinu sucho, zbytek dne silný déšť (heavy rain)]
Je pod mrakem, v noci pršelo a foukalo a můj nový předražený stánek MSR Hubba NX držel.
Valím po pěšině do kopečka k jezeru, asi 200 výškových m. Vše bylo ok, ale pak začalo pršet... Kempím po 11ti km celkem prochcanej. Nechtělo se mi totiž do kopce, kde fouká a prší víc. Déšť s větrem pokračuje celou noc. Stan ale drží skvěle. Stále se nějak necítím, už asi dva měsíce je tělo divně utahaný, snad je to jen z práce a tady to přejde.
2. den [2. 10., 24. km, polojasno!]
Ráno se vyčasilo a nepravidelné přeháňky narušuje slunce! Pochoduji pěšinou, na kterou jsem sešel a suším (hubu i oblečení).
Sluncem zalitá stezka podél jezera Morar je lemována mnohasetletými duby; jak v pohádce. Připomíná mi to tu středověk, který jsem nezažil, ale chtěl bych. Občas je u cesty starý, polorozbořený kamenný dům bez střechy.
Kolem 16:00 jsem na konci stezky. Jmenuje se to tu Tarbet a jsou to asi tři stavení v malé zátoce s čluny. Trochu konec světa (jsem stále ve středověku). Nyní musím překročit horský hřeben, který se ční mezi oceánem a obřím jezerem Morar (dle legendy je tam taky Lochnesska, akorát tahle se jmenuje Lochmorarka).
Když jsem plánoval trasu, tušil jsem, že tenhle hřeben bude klíčový - především kvůli své strmosti, ale i odlehlosti (ni mobilní signál, ni stezka). A i když nejvyšší kopec hřebenu má "jen" 867 m, zde, u moře a relativně na severu, je to něco jiného - řekněme, že z dálky by zdejší klima připomínalo hřeben Krkonoš ívelmi větrné, ale mnohem, mnohem vlhčí.
Přes hřeben nevede žádná cesta a při plánování jsem prostě naklikal do GPS trasu tam, kde byly vrstevnice nejdále od sebe a doufal, že tam nebude moc strmých skal a že to nějak půjde.
V Tarbetu potkávám místňáka, který se diví, co že tam dělám a potvrzuje mi, že jediná možnost, jak se dostat po svých do vnitrozemí, je po vršku zmíněného hřebene. Podél moře/jezera to nejde - svahy pevniny jsou příliš strmé.
Pak ještě dodává, že přes hřeben je to veery difiklt a že you gunna die if you foll, cuz, there’s no phooon signl!:-) Když se ho ptám na předpověď počasí, vytahuje iPhone a říka, že good, sunny. Třeseme si rukama, přeje mi štěstí a já se vydávám vstříc osudu.
Stoupám terénem do brutálního kopce - nástup na hřeben je nejprudší - pak už by to mělo být ok. Stejně ale funím, fyzička nějak nemaká. Počasí mi ale přeje, zdolávám 500 m převýšení a po pár km tábořím. Zítra mě čeká hřeben - na dohled se tyčí špičatý vrchol Sgurr breac (728 m) - ten a i další vrcholky hřebene majícího asi 15 km bych rád "přeběhnul" během jednoho dne, než se zkazí počasí!
3. den [3. 10., 32. km, peklo mlha, heavy rain + 40 km/h vítr]
Při včerejším hovoru s panem Skotem došlo k nedorozumění: slunnou předpověď, kterou mi věštil, mi věštil na včerejšek - ano, to bylo slunečno, nyní je ale mlha - viditelnost 30 m a mrholí. Co se větru týká, tak zatím vane jen vánek.
Stoupám širokým hřebenem vstříc Sgurru a větru a deště přibývá. Terén je schůdný, leč často je třeba hledat správnou cestu mezi žulovými bloky a malými jezírky. Voda je všude.
Nebýt mlhy a deště, určitě bych se královsky kochal. Výhledy tu musí být nádherné jak na moře, tak na vnitrozemskou Skotskou vysočinu.
Proplétám se širokým, rozeklaným hřebenem za pomocí mé prastaré GPS navigace Garmin Etrex Venture Cx (ta je zde nutností!), zatímco počasí se stále zhoršuje.
O pár hodin a kilometrů později jsem promočen, pouze pár částí trupu zůstalo v suchu. Hřeben se stále zužuje a prostup je náročnější. Půl kilometru před vrcholem Sgurr na h-Aide (859 m n. m.) vítr zesílil na 40 km/h a občas přijde poryv, za který by se nemuseli stydět ani na severu. V takových chvílích děkuji svým trekovým holím, že mě podepírají. Zároveň se vyskytla jedna "lezecká" pasáž (UIAA I) ve které jsem se za větru, s velkým báglem, promočen a bez mobilního signálu necítil příliš bezpečně.
Zbývá mi hodina světla a uvažuji o bivaku. Postupuji příliš pomalu, tábořit ale není kde - vše je příliš strmé, bojuji tedy s větrem a deru se úzkým svahem vpřed a vzhůru. Mlžné příkro pár metrů stranou končí kdesi v nedohlednu, o 800 m níže. Poryvy větru sílí a útočí na můj balanc, přemáhám se, bojuji!
Náhle se z mlhy vynořuje kamenná pyramidka a s ní vrchol. Řvu!! Sgurr na h-Aide, zkurvená Haide!!
S vrcholu je to pár desítek metrů do sedla, kde hledám závětří s rovnou plochou pro stan. Sedlo je naštěstí dosti široké a rozeklané a vítr zde nemá takovou sílu.
Stavím stan, totálně prochcán, vařím, zalézám do suchého spacáku a těším se, až zítra vysvitne slunce. To je mimochodem zajímavý jev: jsem 100% přesvědčen, i když neznám předpověď, že ráno svítit bude; ani ve snu mne nenapadne, že by tomu tak nebylo. Možná jde o vzdáleně podobný psychologický jev (jež byl popsán v odborných studiích), jaký zažívá odsouzenec přiváděný před popravčí četu a jež se do poslední chvíle domnívá, že bude omilostněn. Já se těším, jak ráno vše usuším, odpočinu si a pokochám se výhledy. Jak budu omilostněn.
V noci se vítr otočil a nepřestával do stanu vytrvale bušit. Déšť samozřejmě neustává. Spí se mi špatně, jsem nervózní a obávám se, že stan nevydrží. To by bylo o hubu, protože bych si v takovém případě musel obléci veškeré oblečení, které tu mám a vydat se ve tmě a v nečasu dál přes nebezpečný hřeben.
Přemýšlím, co bych mohl ještě udělat, abych lépe zabezpečil stan. Stále mi zní v uších pavlíčkovo 1. pravidlo přežití "Stále si hledej práci!", ale nic mě nenapadá, stan je ukotven skvěle, nuže prohlašuji spánek za práci a na pár hodin nad ránem usínám.
Když se v 8:30 budím, k mému zklamání se počasí VŮBEC nezměnilo:-(
Těchto několik náročných dnů jsem vůbec nevytahoval foťák - nemělo to cenu (ale nějaké záběry z hřebene jsou ve videu na konci článku). A tak jsem si alespoň po návratu domů vygooglil pár obrázků, jak to na mém hřebeni vypadá, když je pěkně (copyright patří autorům):
4. den [42. km, peklo mlha, heavy rain + 50 km/h vítr, narozeniny:-]
Nezbývá než se sbalit, navléci se do totálně mokrých hadrů a vyrazit do větru a deště. Těmito úkony slavím své dnešní narozeniny, a zatím co mi teče do bot, stoupám na nejvyšší vrchol hřebene (Bidein a' Chabair, 867 m n. m.). Při slézání by opět mohl hrozit pád do menší pětisetmetrové propasti, ale jsem zrovna na závětrné straně, takže si pískám :-)
Po třech hodinách plahočení se na čtyřech kilometrech jsem konečně dole v údolí. „Ufff!“ Jsem si jist, že i nebesa slyšela můj oddych!
Brodím řeku a ocitám se u pěší stezky, kterou vede Cape Wrath Trail.
Cítím obří úlevu. Kdybych už teď ve Scotlandu nikam nedošel, míra přemáhání a zkušenost z hřebene „zkurvený haide" mi bude stačit k blahu. Vím zcela přesně, kde a kdy jsem posunul svoje limity - v okamžiku, kdy jsem se rozhodl pokračovat na vrchol Sgurr na h-Aide, místo abych to otočil. To přemáhání, poryvy větru a pohled na mlžný holý hřebínek pod vrcholem mi zůstanou na dlouhou dobu vryty do paměti.
Nejkomplikovanější části hřebene bych přirovnal k Malé Fatře (Biele skaly), případně k Roháčům (kvůli pár "lezeckým" sekcím), ale charakter je i tak jiný - specificky rozeklaný. Za dobrého počasí to musí být naprosto úchvatný, opuštěný trek, který rozhodně doporučuji!
V údolí se na chvíli napojuji na stezku, kde potkávám asi 80 letou Němku razící si cestu proti větru a deštěm; chvíli kecáme. Poté brodím tři říčky a náhodou objevuji jednu ze skotských bothies - chatu v divočine, kde může pocestný zdarma přenocovat.
Tam nacházím jednoho vyhublého Němce a pak také moravského jinocha Connora. Bývalého vojáka, který jde zmíněný (a značně provařený) Cape Wrath Trail a kromě dvou litrů vody si nese vodní filtr (!), solární panely (!!) a před spaním si pouští seriály z mobilu (!?). Je tu první den, dávám mu jich tak maximálně 14...
Každá z těchto chalup je vybavena krbem, což je vzhledem k počasí, více než vhodné. Bohužel tu však chybí dřevo. Moravák Connor, který má několik kurzů přežití, byl u výsadkářů a je jeden z 38mi instruktorů ve střelbě v ČR, sesbíral zbytečky dřeva z podlahy a tím topí. Bohužel tu nemá velitele, který by mu poručil "Jdi do lesa na dříví, protože tohle vydrží hořet tak maximálně deset minut, Bandaska!" Nemám žádný kurz přežití a ani neumím střílet, ale když vidím tu bídu a jeho s nouzí skomírající oheň, ani se neodstrojím a jdu do lesa.
Je to ale skotský les a proto je skoro všechno dřevěné veškerenstvo důkladně promočeno. Ulovil jsem větve tak na dvě hodiny ohně, takže si mohl vojáček alespoň usušit.
To je tak, často, když člověk hodně trpí (jako já na Sgurr na h-Aide hřebeni), pak dostane jako odměnu bothy. Původně jsem totiž něco jako tuhle chalupu neměl vůbec v plánu, ale když jsem jí uviděl, osamocenou, asi 500 m od cesty, vzpomněl jsem si, co mi radil kamarád Jack (nikoli ten chlast, ale rodilý Angličan) a vytasil se s mapkou bothies - a hle, díky Bohu, jedna přesně pasovala na tuto! Takže jsem sebe i můj ubohý, skvělý stan trochu usušil.
Ještě to s tím utrpením - funguje to většinou i opačně - když se má člověk hodně dlouho např. dobře, dozajista se se stejnou mírou intenzity něco posere. Říkám tomu jin-jang efekt a asi to nebude fungovat na sto péro, ale něco na tom bude - u mě to fachá. Počítám, že boží mlýny jsou asi na stejném principu, ale konec filozofie… :-)
Jo a dneska jsem měl narozeniny, tak jako dárek beru, že jsem se jich dožil!
5. den [71. km, slunečno!]
Ráno to nevypadalo, ale slunce přece jen vylezlo! Po obtížích minulých dnů je paprsek slunce opravdovým darem - hlavně pro moje promočené fusekle a jiné důležitosti...
Přemýšlím, zda to vzít původně vytyčenou trasou - azimutem přes další kopce, nebo pohodlnou, i když delší oklikou podél jezera Arkaig. Vzhledem k tomu, že mám jedno až dvou denní skluz oproti plánu a hlavně kvůli své pohodlnosti, se rozhoduji pro druhou možnost.
Slunce svítí a asfaltka volá k výkonům v oblasti dálkové chůze. Vyslyšuji volání a dávám 28 km. Šlo se dobře, přes den byly jen asi tři dvacetiminutové průtrže mračen. Skot by řekl přeháňka.
Jednu zmíním:
Kráčím podél jezera Arkaig, slunce svítí, krajina je nádherná, dramatické hory kol, i mraky v pozadí táhnou a tu vpravo na louce u jezera spatřím tisíciletý, úchvatně rozložitý dub. Je porostlý mechem, všemožně zkroucené větve i kořeny vypovídají o všech těch minulých letech a generacích. Přidružená cedule informuje o tom, že máme ctít posvátnou půdu, že na místě kde dub roste, jsou náhrobky předků.
Zrovna se blíží sprcha, což už je vidět z dálky, pás černých mraků se valí údolím předcházen silným větrem.
Tisíciletý dub mne svým mohutným kmenem ochránil před deštěm tak důkladně (prší tu vodorovně, kdyby někdo nevěděl), že ni kapka na mě neulpěla! Zatímco duje a lije, studuji jeho kořeny - ty jako by chránily, přikrývaly černé kameny s ostatky předků... Kdo ví, každopádně jsem zažil takřka spirituální zážitek a při odchodu jsem dubu děkoval za jeho ochranu. Myslím, že takhle nějak to asi měli lidé ve středověku, ne?
V závěru dne tábořím u turistického odpočívadla kombinovaného s parkovištěm. Je tu i hezký vodopád.
Bohužel mi zrovna přilétla SMS od Josky Piatru Mare (bratr outdoorař), že jde s Leguánicí aspol do hospody a já hluboce lituji, že v mém vodopádu neteče pivo.
6. den [101. km, slunečno!]
Ráno svítí slunce, paráda. Dosušuji zbytek hadrů, dávám si na čas. U vodopádu se zatím vystřídali tři fotografové - vždy přijeli autem, vytáhli stativ, cvak; cvak a zase šup dom. Místní se mají asi dobře a vědí, jak si užívat. Kromě fotografů jsem tu totiž potkal i kolegy pozorovatele a milovníky ptactva!
Vyrážím až kolem 12:00, dnes to mám jen asi 16 km do Fort William. Ta je poslední zastávkou v civilizaci před čtrnáctidenním pochodem přes centrální Highlands. Cestu si užívám, jen ze 14 km se nakonec klube 24, jelikož camp, kam směřuji za sprchou a whisky, je až několik km za městem - v údolí Glen Nevis.
Na místě platím 12 £ za plac na stan, v ceně je WC a hlavně sprcha. Leč zjistil jsem, že jakmile je člověk více dní po sobě promočen skotským deštěm, potřeba mýt se - z očividných důvodů dosti ochabuje.
Zatímco stavím stan, kolem jde nebohá belgická mladice Matyld. Pomocí laciných frází o nerovnosti povrchu pro stavbu stanu v tomto campu zapřádám hovor a padáme si trošku do oka. Za hodinu půjdeme na pivo do místní, na pohled masňácké restaurace. Potřeba umýt se - náhle prudce vzrostla.
V mžiku postavím stan, dávám sprchu a kvačím odlehčit prkenici za Matyldou do knajpy. Mezitím venku začalo solidně lít.
Restaurace v areálu campu je luxusní. Samí na pohled slušní a bohatí lidé zde místo mluvení šeptají. Dvě velké místnosti s kruhovými lóžemi a stoly, v jedné z nich se rozkládá mohutný bar s širokým výběrem whisky. Za barem se tiše pohybuje sympatický chlapík a dáma, která na něj občas mrkne. Tento detail vypozoruje jen zkušený hospodský povaleč; mě je např. hned jasné, že spolu ti dva občas souloží na ledničce, když se kuchař nedívá).
Matylda srká čaj poblíž baru. Dobré místo! Následuje klasická konverzace mladice (max 25 let) a mladě vypadajícího, leč gurua ve středním věku (předevčírem mi bylo 39). Mladice se diví a vznáší všemožné otázky týkající se cestování, studia, smyslu života a tak podobně. guru má na všechno bleskurychlou a bleskupřesvědčivou odpověď. Vedl podobný rozhovor již nesčetněkrát.
V závěru večera přichází na řadu ještě eso z rukávu: instruktáž o skotské whisky s praktickou ukázkou ochutnávání (guru platí).
Vyšlo najevo, že Matylda je z Belgie, sama si tu vandruje, leč je na zdejší počasí pramálo připravena. Spí zabalena kromě spacáku ještě v záchranné stříbrné folii z lékárničky. Jelikož mám ultralehký stan pro jednoho, nemůžu jí k sobě bohužel pozvat a tak jí na noc alespoň půjčuji péřovou vestičku. Tím večer končí a každý uléháme ve svém stanu. Jak platonické! Venku stále prší.
7. den [101. km, heavy rain + vítr]
Ráno mi Matylda vrací vestičku a mizí na autobus směr ostrov Skye. Já jdu dokoupit zásoby do fort William a večer do hospody (té samé co včera). Celý den opět prší a stejně jako ten předchozí končí whiskou (tentokrát Ardbeg Corryvreckan - výtečná záležitost za 8 £). To byl můj rest day, zítra chci vyrazit a podle počasí buď zaskočit si na Ben Nevis (nejvyšší kopec Anglie), nebo pokračovat dál údolím Glen Nevis.
8. den [107. km, heavy rain + wind]
Stále prší a fouká jak o smrt. Ben Nevis je zapovězen.
K tomuto jen krátkou stať na porozumněnou:
Ben nevis má asi 1349 m n. m., to je sice málo v porovnání např. s naší Sněžkou, ale jelikož se místní kopce ční prakticky z 0 m nad mořem, převýšení je to slušné. Navíc (a to je to důležité) zde na pobřeží Atlantiku panují takové klimatické podmínky, že aby se člověk dostal na vrchol, musí být tzv. summit day - výstupový den. To známe z jiných - vysokých hor - např. z Alp či Himalájí. Když není summit day, na vrchol se prostě nedá. Např. teď v úterý summit day nebyl, protože silně lilo a hlavně na hoře foukal vítr 90 km/h, což je nějaký orkán a v ČR už by na to bylo x výstrah. Zde jsou v tuto roční dobu zmíněné podmínky normální a tak to nikoho nevzrušuje. Hora prostě nepřijímá.
Když jsem svůj plánovaný výstup konzultoval se šéfem infocentra a ptal se na úterý, tento mi suše sdělil do whatever you want, but do it on Thursday... a bylo vymalováno.
Ráno mi ještě přichází SMS od Marleny s Viktorem, kteří jsou ve Skotsku zrovna na dovolené, že odpoledne pojedou kolem a navštíví mne. Na jednu stranu jsem rád a na druhou nerad, protože to vypadá na další zabitý den - máme totiž sraz v 16:00 v hospodě:) Nevadí, alespoň blíže poznám pár, co na sebe pomrkává za výčepem. Jsou to manželé a dobře se s nimi kecá.
Stále prší a já mám druhé pivo, když v tom se zjevují mí kamarádi. Rádi se vidíme a zábava plyne. Když kolem osmé zakončujeme dnešní sezení opět skotskou, stále prší. Asi se tu ze mě stal štamgast.
Musím ale dodržet dnešní závazek chůze. Jsa trošku opilý, nasazuji čelovku, oblékám se do goretexu a valím 6 km na konec asfaltky, kde v dešti a ve 22:00 stavím stan. Je proklatě mokro!9. den [111. km, heavy rain + vítr]
Dle předpovědi má dnes ještě pršet, ale na zítra už hlásí slunečno. Ráno si dávám na čas, nějak se stále necítím, nakonec ale přece jen vyrážím do deště. Každý ujitý kilometr se rentuje. Je 12:30, když míjím vtipnou ceduli Danger of death - fatal accidents do occur by falling from this path - pěšina vede kolem nějakých vodopádů, ale rozhodně nic nebezpečného.
Z důvodu rozvodnění veškerého vodotečenstva probíhala cesta velmi pomalu. Déšť po hodině ještě zhoustl, vítr zesílil a aby toho nebylo málo, přihodila se mi zajímavá a strašidelná věc:
Náhle jsem nemohl jít do kopce! Vždy po pár krocích jsem musel zastavit a dýchat jak o život, ani to ale moc nepomohlo. Byl to pocit jako bez aklimatizace v pěti tisících metrech nad mořem + náhlý nával slabosti a bušení srdce dávaly tušit, že s tělem je něco špatně. Hlava byla v pořádku - vůle jít, i když do vás buší silný vítr s ještě silnějším deštěm, trvala. Ale tělo doslova selhávalo. Naštěstí se mi do cesty postavil rozvodněný potok křížený s vodopádem, který nešlo přebrodit. Po cca 4 km jsem tedy zabivakoval a z posledních sil postavil stan, uvařil a cca v 17:15 ulehnul. Měl jsem zimnici, v hlavě divné chmury a tak se rozhodl to raději zaspat. Jo a v celém údolí Glen nevis - kde jsem se zrovna nacházel, není mobilní signál (což ale není žádná výjimka - Skoti si na signál nepotrpí - sympatické).
10. den [122. km, polojasno]
Spím 15 hodin, občas se budím, vítr s deštěm burcují stanem, ale ten drží. Jsem v suchu.
V poledne se probírám v očekávání slunného dne - ten se zpoza mraků také klube a už neprší (po třech dnech přestalo!).
Snažím se vymyslet, co se to včera dělo s mým tělem, ale marně. Navíc, když jdu k potoku pro vodu, zjišťuji, že mám stále - včerejší problém s dýcháním - těch 10 výškových metrů tam a zpět mi činí obtíže.
Dýchám a přemýšlím:
Jsa příznivcem seriálu Doktor Martin a zároveň absolventem kurzu červeného kříže, snažím se určit diagnózu.
Příznaky, které na sobě pozoruji: návaly slabosti, bušení srdce, malátnost, pocit na zvracení, nechutenství, nedostatek dechu, horečka.
Probírám se v duchu všemi možnostmi od infarktu a arytmie, přes anemii, hypoglykemický šok, hyperventilační tetanii a nákazu Boreliózou, až k protržené slezině (můj oblíbený díl Doktora Martina :-) a psychosomatickým spouštěčům. Nejsem ale s to diagnózu určit (rozuzlení se dozvíte na konci článku;-). Nakonec to tipuji na mix vyčerpání a nedostatek nějaké důležité látky (ale jaké!) v těle a nebo nějaké virózy.
Každopádně - suším věci, polehávám a v tom celkem náhle příznaky ustávají. Rychle nabyl, rychle pozbyl:-) Uvažoval jsem i o návratu do Fort William, ale nakonec se rozhoduji, že budu pokračovat.
Je nádherný den a vykukující slunce těší mysl. Do toho se údolím rozléhají hlasy nadržených jelenů v říji... co víc si před smrtí přát :-)
Ze včerejšího rozvodněného veletoku, který nešel přebrodit, je jen trapný čůrek, který lehce překračuji a trochu se mu i vysmívám.
Snažím se moc nehnat, abych si zase nepřivodil včerejší divnostav. Cesta ubíhá a dokonce je mi přáno spatřit i jindy v mracích zahalený vrcholek Ben Nevisu. Po pár brodech míjím jednu bothy, abych za další tři km spočinul v jiné.
Líbezná chalupa - je bez postelí, zato mne ale vítá na stole stojící buclatá láhev s korkovým uzávěrem:) Strathisla 12 - je v ní tak na tři panáky, skromně ochutnávám. V chalupě nikdo není, vypadá to na osamělou noc. Venku je jasno, vítr fouká a hvězdy svítí. Těžká romantika, včera byl jin, dneska je jang :-)
11. den [139. km, zamračeno, ale skoro bez deště]
Předevčírem mi navlhla moje 10 let stará, vodotěsná GPSka Garmin a nejde zapnout :-( Musím se tudíž orientovat podle mapy celého Skotska, kterou vlastním. Bohužel má měřítko 1:250 000, rozuměj 1 cm = 2,5 km. Také jsem z ní vyčetl, že jedna vrstevnice má 61 m :D To je moc!
Nuže, azimutem jsem v terénu překročil celé dvě vrstevnice a dospěl k jezeru Treig - kolem něj vede železniční trať, po které jsem přijel. Dále tu pak vede štěrková cesta v mém směru! To je výhra, nasazuji tempo a po pár hodinách jsem u stavení Corrour shooting lodge. To je něco jako veliká hájovna - lovci jelenů, kteří si říkají stalkeři, mají zrovna sezonu. Podle mě je člověk věru srab když loví jeleny v říji - v období, kdy jim hrabe z hormonů.
Pokračuji ještě dva km údolím směr východ a kempím.
12. den [152. km, půl dne zamračeno, poté HR + 50 km/h vítr]
Den začíná slibně: po celonočním dešti vykukuje zpoza mraků SLUNCE! Urychleně balím a v 11:00 vyrážím. Slunce byla však jen návnada, zatáhlo se a občas prší. Cesta ubíhá kvapně a jak stoupám údolím do sedla, začíná foukat. Hodně foukat. Překvapen náhle potkávám pěšinu a rychlost postupu rázem zdvojnásobuji.
V sedle (cca 750 m) mezi horami Ben Alder (1.148m) a Geal-Charn (1.132m) mi anemometr ukazuje 50 km/h, ale v nárazech tipuji 60-50. Rychle sestupuji a asi po hodině jsem u Culra bothy. 12 km jsem zvládnul za 3,5 hod. Začalo silně pršet, vypadá to, že zde zůstanu.
Culra bothy je už vyřazena z oficiálního sezbamu bothies, ale zůstává otevřena, i když se o ní nikdo nestará (viz foto).
Jsou tu čtyři pokoje, zabírám ten největší. Venku zuří peklo v podobě deštivého uragánu, kterým chvíli po mě přichází jeden skotský pár, který se ubytovává v jiném pokoji. Skotka mi sděluje, že tenhle vítr je opravdu silný a že zítra už má mít na stupnici sílu "pouze" gale force (viz Beaufort scale)... Pršet má prý i zítra, ale ujišťuje mě, že pochod do Dalwhinnie je easy. Hurá!
V noci dává vítr baráku zabrat, ale střecha naštěstí drží. Obyvatelka Skotska ještě zmínila, že tahle oblast Ben Alderu je tzv. storm column, takže tady je prý hnusně furt. Já mám ale pocit, že storm column je celé Skotsko.
13. den [169. km, HR]
Ráno stále fouká, ale asi už jen gale force :-) Vyrážím kolem jedenácté a začíná pršet. Cesta je nejdříve pěšinou, ale stále se rozšiřuje, úměrně k tomu sílí déšť a polevuje vítr. Už ani nevím, co z toho je pro mě dobré či špatné. Posledních devět km do Dalwhinnie vede podél jezera Ericht po asfaltce. Heavy rain, kvačím na krev prakticky bez zastávek. Cíl je vesnička s palírnou a hospodou, tam se ohřeju.
Co mi na skotském venkově přijde zvláštní, jsou honosná sídla, která cestou míjím. V Čechách, když je někdo bohatý a touží po honosném obydlí, postaví si třeba vilu, nebo dům, ale zde si místní smetánka staví rovnou malé hrady. S hradbami, věžemi, střílnami a se vším, co ke hradu patří. A ano, jsou to nové stavby, i když vypadají jako historické. Občas do nich vjíždí místní lovci jelenů (stalkeři) a jsou u toho navlečeni v maškarním podobně jako naši alkostalkeři myslivci, Skotové mají své hadry jen víc historické. Divím se, že jezdí v autech a ne na koních :-O
Konečně Dalwhinnie! Krom toho, že tu pálí whisky, ze které nebyl Ralfy příliš nadšený, toho o tomto místě moc nevím. Vede tu jedna z hlavních silnic přes vysočinu (A9) a stojí motel a pumpa.
Venku stále chčije jak z inkontinentní kurvy po přechodu a jelikož mám deště už po krk, mířím rovnou do restaurace v motorestu. Je narváno motorkářema a jinejma moto-lidma. Zdá se, že jsem asi první osoba za tenhle rok, která přišla PĚŠKY. Objednávám si pivo a hamburger s hranolky. Všechno je to náramně hnusný. Asi tak, jako je obsluha tlustá, takže dost. Dobíjím alespoň powerbanku, piju horkou čoko a valím na pumpu zakoupit mapy pro další postup. Jsem bez GPS a s 250tkou mapou se mi do Cairngorms nechce.
Po nákupu té správné mapy (1:50 000) valím do přilehlého lesa kempovat. Stále lije, ale smrkový les poskytuje vzpruhu morálce, takže gut!
14. den [191. km, polojasno]
Vstávám brzy (7:30): neslyším kapky dopadající na stan - to je dobré znamení!
A taky, že jo - je polojasno! Rychle balím a razím. Dnů, kdy neprší je jako šafránu a potřeba je plně využít k pochodu!
Po jednom kilometru mi cestu zablokuje palírna whisky Dalwhinnie. To je těžká váha. Nedá se svítit, musím vejít...
Vkročil jsem do ráje! Všude láhve whisky, atmosféra klidu, vůně sladu, jsou tu na mne hodní, i když smrdím a nezapadám. Dávám si bágl do komory, kupuji lístek na prohlídku a týpek co mi ho prodává, vtipkuje "It was a long walk from Czech republic, eh?" já se jen pousmívám a v duchu vugárně odpovídám "Yes you fat ass, pour me a glass!" Žízeň je zkrátka veliká :-)
Na distillery tour jsme ve čtyřech - já a tři Japonci. Provází nás zkušený alkoholik Patrick. Ten bohužel nejde ve výkladu dosti do hloubky a navíc mluví skotštinou. My, co pijeme po večerech whisky s Ralfym z youtube, bychom uvítali hlubší vhled do tajů výroby whisky - a česky, sakra! :-)
Po tour, kde jsem ochutnal místní highland whisky (Dalwhinnie je "very gentle, soft, a bit fruity and vanilla with long finish" a získal epesní nosing glass (viz foto)) jsem ještě za 19 £ zakoupil líbeznou 200 ml lahvinku v Čechách tak oblíbené Lagavulin 16 yo :-)
Palírna mě zdržela něco přes hodinu. Jsem zpět z ráje v mokrém pekle a zatím co suším na báglu hadry, brodím se bažinami, abych se dostal na tu správnou stezku. Tou pak štráduji stále do kopečka, až do sedla kde končí - stačí mi jen sejít terénem do údolí a pro dnešek budu mít hotovo.
Ono jen sejít znamenalo dvě hodiny se plahočit strmým kaňonem podél potoka, klopýtat vřesem a balancovat na prudkých březích. Jedna zlomená noha a končím, fuj. Kempuju až za tmy, po 19:00, ale dobrá práce byla vykonána dnes - asi 17 km.
Ve Skotsku platí tzv. rights of way - "právo cesty". Tradiční, nejen skotská vymoženost, která umožňuje pocestným chodit více méně kdekoliv, kde je cesta, ale též mimo cesty. Nestane se vám tak, že se z ničeho nic ocitnete v hledáčku nerudného farmáře, kterému šlapete po zelí.
15. den [207. km, slunečno]
Je slunečno - suším a pochoduji do dalšího průsmyku. Jde to ztuha, neboť jdu terénem dle kompasu. Plusem je, krom slunce samozřejmě, že tu mají les! Opravdický neoplocený les, který vypadá dosti divoce! Nádherný, i když je jen malý. Jo a fyzička celkem drží, žádná nemilá překvapení se nekonají, takže si věřím, že to dojdu!
Po pár hodinách jsem v průsmyku a vše se daří (+ jsem na 1:50 000 mapě). Dokonce se tu objevila cesta vedoucí do nádherného údolí Glen Feshie - připadnu si zde jako v Yosemitech (kde jsem nikdy nebyl :-) Skály, les, řeka, údolí, podzim, hory - vše zalité sluncem. Uprostřed toho všeho je ruina starého obydlí a tři duby. Zde si dávám delší pauzu - je čas vyzkoušet cestovní alkosklenku z Dalwhinnie a načepovat do ní z mých lahvinek Jury a Lagavulinu... skvělá chvíle wellnesu!
Po pár doušcích se oblaka zatahují a začíná být kosa od větru, je na čase pokračovat. Hned za rohem brodím širokou řeku Geldie a pokračuji nádherným údolím plným prastarých obřích borovic, které v ČR nemáme - rozhodně to bude jiný druh. Nacházím se v národním parku Cairngorms, jež je znám zaoblenými vrcholy hor dosahujících kolem 1.300 m. Původně jsem to chtěl vzít přes vrcholky těchto kopců, ale vzhledem k nepředvídatelnému stavu mého organismu měním plán a budu se držet údolí - dám si takový easy mode pro důchodce. Po patnácti km pochodu stavím stan, je jasno, bude kosa.
16. den [228. km, polojasno]
Pěšina nemizí, počasí mi vychází a proto jsem odhodlán dnes dojít na dosah civilizaci - do shluku domů na konci asfaltky zvaného "Muir". Je to asi 20 km.
Valím údolím do "průsmyku" - rozvodí řek Geldie a Dee. Cesta utíká, leč fouká jak svině. Odpoledne začíná pršet, ale jen mrholit - nic velkého. Pokračuji, cesty se zvětšují. Po osmnácti km už jsem hotovej, záda bolí :-( Jdu na krev, nakonec kempím u řeky; našel jsem nádherné místo. Zítra dám jen 8 km do vesnice Braemar a tam si dám oraz.
17. den [238. km, slunečno]
Za poslední tři dny jsem stáhnul zpoždění vypěstované (zalévané) po čas prvních čtrnácti dní výletu na západním pobřeží. Dneska si dám pohodičku.
Když ráno otvírám stan, právě vychází slunce. Za 16 dní se mi takový pohled nezjevil. Až ten sedmnáctý a je to požitek, který točím na mobil. Hned na to začíná pršet :-) Balím a valím do campu. Je to jen 8 km. Tam platím 12 £, stavím stan, dávám si SPRCHU a peru, pak se vydám do hospody.
Braemar je líbezná starobylá vesnička uprostřed národního parku Cairngorms. Zalitá podzimním sluncem ve mě vyvolává úžas.
Ptal jsem se místních, kde tu mají pub, abych se opil. A bylo mi řečeno, že pub už je čtyři roky v rekonstrukci a že se bude otevírat až v listopadu :-( Ale že kromě dvou drahých restaurací tu mají bistro, kde můžu pít do 23:00 a nedat si jídlo. Báječné, bistro je můj dnešní cíl.
[O hodinu později]: všichni hosté jedí a chovají se slušně. Ni jeden drunkard na obzoru...
Začínám tím, že si dávám 4x Guiness s dobrým pocitem, že jsem se koupal a nesmrdím (to smrdí jen mé plesnivé oblečení). Na piva si dávám místní předkrm, Haggis puffin, a koštuju nakouřenýho desetiletýho Ardbega. Všechno je cajk, dalších pár piv teče do hrdla. Z ničeho nic je plno hodin a je třeba platit :-(
Pak si ještě pamatuju, že jsem si v noci ve stanu vařil adventure food a... ale radši nic. Prostě v bistru byl po dlouhé době spatřen drunkard.
18. den [260. km, zataženo, bez deště]
Do Aberdeenu mi zbývá 80-100 km lehkým terénem (stezky, asfalt), to už by měla být pohoda cca na 4-5 dní.
Pochoduji po silnici (auta fuj), míjím srandovní Braemar Castle (viz foto) abych následně odbočil na úzkou silničku. A co čert nechtěl - kde se vzala, tu se vzala, palírna! Má honosný název Royal Lochnagar distillery.
Unitř to vypadá luxusně asi jako v předsíni královské rodiny. Je to tu celé takové snobské, dáma v letech se studeným čumákem mi vysvětluje, že vyrábí single malt whisky :-) Alespoň ale zmiňuje, že whisky zraje v sudech po cherry. Ochutnávám panáka za 4 £... jemná, nevýrazná highland whisky.
Na cestu si kupuju 200 ml lahvinku Caol Ila 12 a mírně nalitej z panáka pokračuji dál.
Stmívá se, kempím asi 500 m před shlukem domů na mapě značených jako Little mill. Není tu moc voda, nabírám tedy z průzračné louže u cesty a věřím jí (i když vojáček by jistě konečně použil svůj mechanický čistič vody, či podobnou blbost :-).
19. den [290. km, polojasno]
Po hodině pochodu asfaltem jsem v překrásné vesnici jménem Ballater. Zrovna svítí slunce, když na náměstí s kostelem objevuji PEKÁRNU!
Věc se má tak, že pečivo jsem neměl tři neděle, a tak si dopřávám snídani, jak se patří. Skutečný vrchol dne... jako bonus mě ještě odchytává skotský cyklista a ukazuje mi na mapě, kudy se vydat do Aberdeenu.
Asi před 150 lety spojovala Aberdeen a Ballater železniční trať. Tu ale před půl stoletím zrušili a místo ní je pěšina v délce 45 mil. Super, půjdu po ní až do cíle. Tato stezka se zove The Deeside way.
Pokračuji po ní až do Aboyne, což je taková rekreační díra (tam konzumuji 1x Guiness a Haggis pie ve snobské Boat inn), kde nabírám vodu a kolem 20:30 tábořím někde v křoví u cesty.
20. den [325. km, slunečno]
Ráno je zima, vstávám brzo a kolem 9:30 razím. Stále po Deeside way, která střídá různé podoby - od asfaltu po lesní pěšinu a občas je ukrutně rovná: např. 4 km bez zatáčky aby člověk pohledal, jinak ale OK.
Osm km před Banchory Deeside way opouští starý železniční násep a vrhá se oklikou podél silnice do kopce a ještě do špatného směru! Tohle outdoorař nedopustí a skáče za správným azimutem do lesa! Chvíli to jde... asi 1 km, pak je terén neprostupný. Outdoorař se brodí houštím, jedovaté bodláčí ho zraňuje, leč on se nedá! Bez mrknutí oka přechází anafylaktický šok způsobený bodláky otrávených kaktusů, načež se zjevuje skvělá lesní cesta ve správném směru. Vypadá to tu jak na Brdech! Do Banchory je to ale nekonečné, záda bolí, je třeba často pauzírovat. Tělo stále nějak nefunguje. Vidím to na nemoc nebo stáří!
Konec blouznění, Banchory je další díra, valím dál po železnici a rozhoduji se, že si uvařím večeři (tma je už v 18:30) a projdu se ještě poté nocí. Tak činím. Je jasno, hvězdy i měsíc svítí, jde se dobře.
Tábořím 2,5 km před vesnicí Peterculter na soukromé louce. Dneska jsem dal alespoň 30 km a zítra dojdu do CÍLE! Do Aberdeenu to nebude víc než 15 km.
21. den [340. km, ráno déšť, odpoledne sunny]
Kvůli nedočkavosti vstávám brzo - cíl je na dosah nohy! Vycházím v 8:15 a opět začíná heavy rain. Jde se blbě, dávám časté pauzy - záda bolí, nicméně v 13:15 jsem v Aberdeenském přístavu! Tohle město, které jsem si představoval asi jako Edinburgh mě zklamalo, je úplně jiné. Nepotěšen industriální zástavbou hned zapadám do hospody, žeru, žeru a piju.
V hostelu platím postel za 20 £ a večer jdu na pár piv s kamarádem Kefírem, který zde studuje. Mým záměrem je odjet zpět do Edinburgu a tam pár dní pobýt, zrekreovat se, konečně zažít dovolenou jako všichni ostatní.
Bohužel, po návratu z hospody jsem sežral starý anglický "salám" co mi zbyl na spodku batohu a který mi bylo líto vyhodit. Ráno následoval ukrutný stav "chcaní prdelí" spojený s horečkou a skoro kolapsem organismu. Takže jsem si pospíšil na první vlak do Edi, tam prozkoumal několik hospodských WC, koupil láhev whisky a šup na tramvaj směr letiště.
V tramvaji jsem málem zkolaboval poté, co bylo třeba pustit seniora sednout (a mě stoupnout). Studený pot mi vyrašil nejen na čele. Jak jsem se později v ČR dozvěděl, můj organismus sžírá Borelióza (takže jedna z mých diagnóz vyšla:-) a ta si netyká s fyzickým vyčerpáním, natožpak se střevními infekcemi.
Naštěstí dobrý skutek v podobě uvolnění místa seniorovi mi byl, jak věřím, instantně oplacen vzápětí na letišti. Tam se můj stav zlepšil (jang!) a přes noc, jelikož let byl až ráno, jsem měl tu čest zasvětit do tajů pití whisky sympatickou moravandu Alžbětu (nazdar!).
V Praze celá nelibá záchodová situace pokračovala ještě pár dnů. Nechci být ubrečený, ale tohle vážně nebylo dobré - přijít po třech nedělích, vyhublý a oslabený neznámou chorobou do civilizace a chytit salmonelu. Takže další tři kila živé váhy dole.
No to je asi tak všecko. Teď jsem furt chcíplej, ale už třetí týden žeru ATB, tak doufám že se mě mikrób pustí. A pomalu začínám přemýšlet nad nějakým zimním očulským dobrodružstvím.
Ostatní fotky naleznete ve
fotogalerii
Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):
Krušnohora 
Vzpomínka na