Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 24. 3. 2016 15:14

Napsal Přemek

Je konec roku 2015 a na většině českých hor, včetně Krakonošových, je 1 cm sněhu... Tři měsíce před odletem, v prosinci a v depresi z toho, jak člověk v čele s neviditelnou rukou trhu, vodou v petlahvích a tisícovkou dalších nesmyslů zkurvil počasí, sleduji předpověď pro Ivalo (městečko na severu Finska). Sněhu tam mají metr padesát a přes den je 34 pod nulou... to jde, říkám si, tam je třeba se vydat.

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

68°39′N

Tentokrát na konci února 2016 - odebrali jsme se do starého známého Urho Kekkonena. Tato, mezi Čechy jedna z nejprovařenějších severskozimních destinací, se nachází daleko za polárním kruhem, zhruba na 68. rovnoběžce. Již jsem touto krajinou pochodoval - se třemi druhy na podzim roku 2013 a bylo to znamenité.

Nyní, opět ve čtyřčlenném oddílu prostoupíme Kekkonenem, zato však na backcountry běžkách a zvolíme zcela jinou trasu. Místo batohů si proviant a potřebnosti potáhneme po sněhu na sáňkách. Bude to romantické a studené podobně, jako v Krkonoších za časů Hanče a Vrbaty. V to alespoň doufám.

Po víceméně krátkém formování skupiny, se ustalujeme na čtyřčlenné kohortě (já, Káča, Matěj, Marcel), shodujeme se na únorovém termínu (10 dní čistého pochodu) a začínáme řešit výbavu - ta je pro zimní vandr (Matěj tvrdošíjně trvá na slovu expedice:) tohoto typu dosti specifická.

Přípravy nebyly nijak horlivé, nicméně bylo nutno dbát na správné vybavení pro pohyb na sněhu (rozuměj BC běžky s tuleními pásy a vázáním, do kterého se vejde dosti teplá bota + saně/boby) a dostatečně teplé oblečení (hlavně pro Káťu - ruce jí modrají už v +5°C). Přece jen je rozdíl jít na týdenní zimní vandr po Čechách s teplotami, když se zadaří, kolem -10°C a desetidenní vandr zimní tajgou, kde může být pravidelně až 30 pod nulou.

Eko vsuvka: svět se posral a sněžná děla, nejen ty v Dubaji, jsou toho důkazem. Je v létě příliš horko? Šup s bazénem do každé zahrady (hned vedle omšelé trampolíny)! Padá v zimě málo sněhu? Nevadí, máme přece sněžná děla! Cožpak nikomu již nepříjde zvláštní dávat sněhu přívlastky přírodní, či umělý? Marnost nad marnost!

Otužilci

Jelikož Matěj i Marcel jsou otužilci a zima je velmi baví (minulý rok v lednu taktéž přešli norskou Hardangerviddu, na sněžnicích a bez pomoci GPS, což bylo stejně obdivuhodné, jako troufalé), neměl jsem o ně obavu. Též sebe si hledět umím, musel jsem se však postarat o Káču, která, jsa hubenou pěknicí, není od přírody pro zimní podmínky vybavena takovou odolností jako kterýkoliv z nás, mužských prapotomků neandrtálce. Mimo to jsem Káčiným rodičům slíbil, že se o jejich ratolest postarám, a že se vrátí se všemi prsty a údy na svých místech.

Náhodou se stalo, že jsme výpravu začali v šestičlenné skupině - kamarád Newman s kamarádkou Markétou měli mimoděk stejný let jako my. První dva dny jsme tak tvořili šestičlennou skupinu, šli společně.

Dlouhodobá předpověď počasí hlásila noční minima kolem -15°C, což bylo v pohodě. O to větší překvapení nás čekalo hned po přistání v Ivalu, kde bylo v poledne slunečno a svěžích 19 pod nulou:) Podobné teploty nás nakonec provázely celým výletem...

Pozn.: s přihlédnutím k faktu, že NP Urho Kekkonen je v zimních měsících hojně navštěvován právě českými turisty (včetně cestovních kanceláří), nebudu se zde příliš rozepisovat o naší trase. Věřím, že byla velmi originální a poskytla nám nefalšovanou a liduprázdnou divočinu, leč cestovkám toto know-how dle mého sobeckého názoru nepatří.

Svátek

Do Ivala se, jak známo, létá přes Helsinki - tam jsme strávili příjemnou noc v dětském koutku (náramně dobře se tam spí), kde nám Matěj udělal velkou radost svým svátkem. Jeho drahá mu k této příležitosti přichystala dort, který byl ještě doplněn vlastnoručně nakládaným a vlasnonožně šlapaným zelím. Paráda - naše těla tak dostala množství energie pro nadcházející záchod, teda pochod:) Ráno nás vzbudily hrající si děti, tak jsme letěli dál - Ivalo nás očekávalo.

Ihned z letiště jsme byli dopraveni na místo startu (tímto mockrát děkuji Zuzce za zprostředkování dopravy a za dodatečné informace!) a ohromeni nádherným, jasným a studeným počasím, vydali jsme se na cestu. V plné polní, zapřaženi jak psi, dříce jak koně, vstříc osudu. Cestou necestou, nedbaje gravitačních vln, jsme prošlapávali prašan i klopýtali přes zmrzlé sobí díry.

Kosa, kosa, kosa

Celkově vzato byl první den pochodu velmi náročný, během čtyř hodin jsme s občasnými přestávkami ušli asi 6 km. Tu noc jsme rozbili tábor na rovném plácku poblíž zamrzlé říčky a hned vedle zašlého ohniště jsme erektovali čtveřici stanů.

Tou dobou se již ochladilo na -20 a Káča začala mrznout - ačkoliv v péřovce (díky Kennedymu za ni!), bez dostatečného pohybu začala prochládat a šla si proto hned lehnout do spacáku. Po chvilce jsem jí šel navštívit a stále se chudák klepala...

Přiznám se, že v tu chvíli jsem vážně přemýšlel, zda to následující den neotočit zpět a vzít to cestou výhradně přes sruby, kde se dá zatopit. Vše se ale nakonec v dobré otočilo - rozdělali jsme ohěn, ohřál jsem Káťě vodu do petky a noc jsme přečkali spajíce.

Pozn.: sobí dírou myslím hlubokou vyhloubeninu ve sněhu vytvořenou sobíky za účelem sehnání potravy. Ti se přes zimu živí rostlinkami uvězněnými pod hlubokou sněhovou pokrývkou a zanechávají tak po sobě díry, kterých je nekonečné množství a výrazně ztěžují prostup terénem. Nicméně Sobi jsou v tajze doma, my hosté, takže jim to nebudu hanět:)

Mimochodem prudké výkyvy počasí znemožňují sobům přístup k potravě tím, že vrstvy mokrého sněhu (po oteplení) náhle zmrznou (ochlazení) a vytvoří tak souvislou ledovou vrstvu, přes kterou se zvěř nedokáže prohrabat. Sámové pak musí svá stáda přikrmovat podobně, jako je v zimě zvěř krmena i v ČR.

Následující den se šlo o poznání lépe (žádné sobí díry, teplejší počasí, schůdnější terén), účastníci výpravy si navíc zvykali na specifický pochod se saněmi a vůbec, vše bylo veselejší. Závěr dne byl korunován přespáním v jednom ze srubů, kterých je v Kekkonenovi mnoho. Jedině Matěj, jsa velkým otužilcem, si ustlal ve dřevníku. Noc v teple nám vlila novou krev do žil a Káče se prsty opět zbarvily do růžova. Amputace se odkládá:)

Ráno nás opustil Newman s Markétou - měli o dva dny více času, tak si zvolili delší trasu. Nás čekal přechod prvního, menšího "horského" hřebene, který v sedle dosahoval asi 350 m n. m.:) Byl jasný den a krása střídala nádheru, teplota byla navíc příjemná a na slunci se pohybovala kolem -10°C.

Na základě rychlosti pochodu z předešlého dne jsme mohli odhadnout a naplánovat přesnou budoucí trasu - denní pochody nám vycházely na cca 15km a to i za horších sněhových podmínek. Ten, kdo v čele skupiny zrovna prošlapával stopu, šel vždy pomaleji, vydávajíce na tvoření stopy minimálně dvojnásobnou práci, než pochodující za ním. Poslední se pak v zásadě "vezl" v dobře vyjeté stopě. Nutno podotknout, že prašanu bylo místy mnoho a průkopník na čele se bořil do hloubky 20cm i s lyžemi.

Na Brdech

K večeru jsme se utábořili ve stanech, vykopali ohniště (bylo značené na mapě, však zcela zapadané sněhem) a rozdělali fatru. Bylo to jak na zimním vandru na brdech, s tím neblahým rozdílem, že jsme kolem ohně tancovali v naditých péřových bundách, kterým, jak známo, jiskry příliš nesvědčí. Noc proběhla standardně, ráno jsme se probudili do svěžích 22ti pod nulou, slunce svítilo:)

Ten den se nám dokonce Marcel svěřil, že ač je bosistou a má tudíž ojediněle otužilá chodidla, bylo mu na nohy občas chladno. Faktem je, že Marcel měl jako jediný z nás klasické běžkové vázání a standardní běžkovou obuv. Já s Káčou jsme si hověli ve sněhulích a Matěj šel v kožených pohorkách.

Pozn.: mnoho lidí chodí zimní Urho Kekkonen pouze přes sruby. To znamená, že si s sebou neberou stany, ani vařiče a spoléhají výhradně na přespání ve srubech (ty jsou jednak veřejně přístupné, druhak zamykatelné - tam je třeba předchozí rezervace). Tato varianta je pohodlná, leč dosti omezující při výběru trasy pochodu, navíc jsou sruby často plné a na malém prostoru se tak tísní vícero lidí. Celková romantika vzešlá z faktu, že se člověk nachází ve srubu uprostřed divočiny, může tak výrazně utrpět.

Fini často nechodí ve větších skupinách než ve dvou a je mi takových dobrodruhů líto, když si představím, že dorazí na srub v pusté tajze a uvnitř najdou nasáčkováno dalších 6 lidí z ČR, případně ještě pořádajících závod v chlastání.

Proto prosím ty, které tento článek případně inspiruje k cestě na sever, aby na výše uvedené brali ohled a zároveň byli vždy ohleduplní k sousrubovníkům. Češi mají na severu Finska trochu pošramocenou pověst z doby kolem r. 2007, kdy cestovní kanceláře obsazovali sruby svými klienty na mnoho nocí, a kteří se tam chovali jako doma. Zůstat ve veřejném srubu je povoleno na jednu, maximálně dvě noci.

Otázkou cti je pak příprava dříví a třísek do kamen pro příštího nocovníka. Je záhodno, aby tento (možná polozmrzlý a vyčerpaný) zapálil oheň v kamínkách na jedno škrtnutí sirky.

Další den nás čekal pochod nějakých 17 km, slunečné počasí nám opět přálo a nálada byla výtečná. Z každého člena výpravy byl již zkušený rutinér, kterýkoliv z nás přivykl svému vybavení, věděl, co od něj má očekávat a kam sáňky pojedou, v které situaci. Stali jsme se kohortou, na kterou byla radost pohledět!

Koncem dne opět přituhlo k -20ti a musím říct, že poslední cca 40ti minutový pochod, kdy jsem prošlapával stopu hlubokým prašanem ke srubu, mi dal zabrat - zpotil jsem se jako prase, což v -20ti není žádná sranda. Ihned po příchodu na srub jsem se musel převléknout do suchého, jinak bych dočista zcepeněl:)

Oddych srubem

Sroubek byl nádherný, útulný. Poslední zápis ve srubové knize byl skoro dva měsíce starý, divočina!

Nařezali a nasekali jsme dříví, zabydleli se, a aby nebyla nuda, Matěj se péřovkou otřel o horkou rouru od kamen a zprasil tak rukáv na Siru Pepovi. Peří létalo:) Vše jsme zalátali lepící páskou a jako bonus mě Matěj porazil v páce. Nevídané! Nálada byla skvělá a Káče bylo horko, co víc si přát!

I následující den nám počasí přálo, což bylo velmi zapotřebí. Na plánu byl totiž přechod horského masivu (sedlo 550 m n. m.). Může se to zdát málo, ale na 68. rovnoběžce, cca 200km nad severním polárním kruhem již v této výšce nepotkáte žádnou vegetaci, pouze holé pláně plné šutrů, sem tam hlíny a lišejníků.

Útok na hřeben

Počas pochodu do mírného vrchu rychle ubývala vegetace, následně zmizely i poslední křoviny a nastal silný vichor. Svah se stále napřimoval, až jsme dospěli do nějakých, řekl bych 25 - 30 stupňů strmosti. Šlo to ztuha, saně se ve svahu, který jsme traverzovali, převracely. Navíc byla dosti kosa, takže jsme makali bez přestávek.

Na tomto místě musím poděkovat Matějovi a Marcelovi za jejich nekonečnou výdrž při prošlapávání stopy! Né, že bychom já, nebo Káča nikdy nevedli skupinu, ale rozhodně jsme se na chvostu flákali častěji než naši druzi. Možná je to tím, že první je zkušený ultramaratonec (porazil mě v páce!) a druhý ještě zkušenějším všestranným tahounem, jehož tělo je vytesáno z mramoru.

Jakmile jsme dospěli do sedla, vítr se utišil a před námi se rozprostřela nádherná podívaná na okolní zasněženou krajinu. Bylo jasno a dohled čítal odhadem mnoho desítek kilometrů (viz. fotky). Měli jsme kliku. Mimochodem, příští den šla v našich stopách jiná skupinka Čechů a ti měli mlhu...

V sedle jsme si dali kratší foto pauzu a jali se svézt dolů s kopce. Každý měl svůj osobitý styl: Marcel nasedl na sáně klasicky obkročmo a sjížděl kopec jako za mlada, Káča - zdatná to lyžařka - jela dle pravidel správného sjezdového lyžování sounož, já kombinoval oba tyto způsoby a Matěj zalehnul na saně i s lyžemi, břichem doů, hlavou dopředu a valil...

V údolí začal opět holomráz, dvacet pod nulou, tak jsme pod čelovkama dokroutili posledních osm kilometrů k centrálnímu jezeru a ubytovali se v malém, útulném sroubku. Mohl začít zasloužený relax (následoval jednodenní odpočinek završený skvělou finskou saunou).

K centrálnímu jezeru Luirojarvi vede většinou stopa vyjetá skůtrem a ostatními lyžaři - jedná se o víceméně rušné místo. My potkali kolem jezera cca 15 turistů z různých skupin. Octli jsme se ve více "turistické" oblasti parku - do civilizace nám zbývaly cca 2-3 dny pochodu, který měl být o mnoho snažší - stopy sobí byly nahrazeny stopami skůtřími.

Saunování...

V půlce dalšího dne a uprostřed nezáviděníhodného vichru zařval Matěj: "Defekt!" a my vědeli, že je něco špatně. Vyrval vázání z běžky. Jal se tedy záložních sněžnic a pár kilometrů pochodoval bez možnosti se sklouznout. Cestou jsme se zastavili na sroubku, opravili defekt použitím náhradní běžky (kterou jsem celou cestu táhnul) a zároveň jsme prohodili pár slov s místním finským guru (byl zde průvodcem a měl nádherné, dlouhatánské lyže).

Salonlampi

Abychom poslední dny neměli tak lehké, sešli jsme z vyjeté stopy a vydali se úzkým lesním kaňonem k přenádhernému přístřešku Salonlampi (viz. foto). Ten bylo třeba nejprve zprovoznit odstraněním asi 1.5m vysokého příkrovu sněhu z ohniště. Když jsme se zabydleli a rožnuli oheň, předpokládaný pocit vytopeného obýváku byl nahrazen pocitem ledové udírny. Skutečně, místo tepla nám do přísřešku sálal tak leda kouř a zima byla stále stejná.

Kromě srubů jsou ve Finsku turistům k dispozici též přístřešky (Laavu) a ohniště. Tyto jsou v zimě většinou opuštěné, zapadané sněhem a může být obtížné je najít (zn.: GPS výhodou).

Ráno Káča přestala mluvit - jak jsme se později dovtípili, noc v zakouřeném a promrzlém přístřešku se jí příliš nezamlouvala. Zde jen zmíním varování mrazumilovným mužům: plánujete-li vzít do podobných podmínek své drahé polovičky, dobře se předem ujistěte, že zimní řeholi unesou!

K večeru, to už jsme byli, co by kamenem dohodil od Kiiloppy (turist. centrum), jsme Káťu šoupli do srubu - chatka byla vytopená a Káče tento fakt opět rozvázal jazyk a vykouzlil úsměv na omrzlých tvářičkách:) Navíc byla ubytována s šestičlennou skupinou Čechů z Karlových Varů a jedním Němcem. Co se dělo přes noc, jsem se mohl jen domnívat... hlavně že jí bylo teplo.

Marcel, Matěj a já, jsme si postavili stany poblíž a užívali si tak poslední skutečně mrazivou noc na severu.

Závěrečný den pochodu se oteplilo na nějakých šest pod nulou, nastal řádný vítr a rozhostila se mlha s občasným sněžením. Děkovali jsme Odinovi, že nám po většinu vandru dopřával sice mrazivé, leč nádherně jasné počasí. Příště ještě tu polární záři, prosím!

V cíli

Turistické centrum Kiiloppa, kam jsme dospěli po pár hodinách pochodu, nás potěšilo opravdickou horkou sprchou a Matěj s Marcelem navíc zakusili tradiční nakouřenou saunu. Já polknul vařeného soba, jelikož před dvěma roky jsem si ho odepřel a Káča po 10ti dnech konečně sundala čepici a následně si hodinu sprchovala vlasy.

Po noci strávené ve stanech poblíž hotelu a posledním ohýnku, jsme naskočili na autobus do Ivala a frčeli domů.

Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):

• < Předchozí
• Další >