Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Letní výšlap na Grosses Wiesbachhorn (3.564 m)

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 25. 8. 2018 15:14

Napsal Přemek

Grosses Wiesbachhorn (3.564 m) je tajný kopec tady kousek v Rakousku ve Vysokých Taurech. Tajný, protože je o pár set metrů nižší, než jeho slavnější bráchové Grossglokner (3.798 m) a Grossvenediger (3.666 m). A tak trochu upadl v zapomnění. To však na tom nic nemění - že výhled z jeho vrcholu vybízí ke snění - a i když výstup zcela zadara není - je to turistika, když zrovna nepadá sněžení... Po whisky se totiž učím rapovat.

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Z Prahy vyrážíme Víťovo autem v pět ráno, jsme jen ve dvou. Víťa řídí a mluví a mluví... a mluví... 6 hodin v kuse! A tak záhy, půl hodiny před polednem již parkujeme u spodní stanice kaprunské lanovky Panoramabahn. Valíme fous pěšky na Kesselfall (tam se dá též parkovat, to doporučuji), berem za pár eur bus nach přehrada Mooserboden, tam vystupujeme a už po svých stoupáme k chatě Heinrich Schwaiger Haus (2.802 m).

Je to trochu do kopce, pár exponovaných úseků, ale stále turistika. Nejexponovaněji se Víťa cítil, když to na něj přišlo a musel hledat skrýš před kolemjdoucími v mělké brázdě. Bohužel, vlající hajzlpapír posloužil jako vlajka a tak byl nechtěně odhalen rakouskou horskou důchodkyní...

Kolem třetí odpoledne jsme tam. Tam kde jako jediní nemáme rezervaci. Jsa zvyklý mít plný batoh, vzal jsem alespoň stan, leč kromě toho, že se u Heinrichovy chalupy stejně stanovat nesmí, nám personál sděluje, že do lágru se dva ogaři našeho typu tak akorát vmestnají. Tož cálujem: ubytko, piva, jídlo. Já si teda vařím venku na vařiči, ale Víťa uvnitř chýše hučí do několika českých dívek, které se nám připletly pod okap. Noční hromadnou bestiální soulož popisovat nebudu... prostě klasická noc na lágru včetně chrápání, šustění, vrzání atd... Jo, jinak na chatě je voda zdarma, personál příjemný, vaří, průkazku AV berou, ČHS ne.

A teď pozor (zpívej, rapuj!): na kopec vyrážíme s Víťou jako první! - Asi v půl sedmé ráno, teplota kolem nulí - Valíme, jak když nás někdo nakop' do kulí - z komína to hulí - kopec je za rohem a já jdu s batohem - oujéé...

Nevíme, jaké jsou nahoře podmínky, takže bereme sedáky, mačky a jiné zbytečné pičičandičky - nakonec není nic z toho třeba.

Na začátku výstupu je asi patnáctimetrová ferátka, nad ní se ční svah kde je třeba trochu jistý krok (kdo uklouzne, mře), ale vše jde jak po másle - není namrzlo. Výhled začíná být impozantní - krom Alpiček se pod námi skví dvě vodou přeplněné přehrady... až jednoho napadá, jaké by to asi bylo sledovat, kdyby se taková hráz protrhla:O

Cestou probíráme důležitá fakta, domněnky a proporce týkající se všech výčepaček, které kdy pracovaly v Antu (ahoj holky!:), a jiné důležitosti... Poté se ocitáme na hřebínku (Kindlgrat), který je většinu roku pod sněhem. Dnes ale ne, horký konec léta si se sněhem pohrál stejně, jako si horký konec pohraje i s naší civilizací. Škoda, že už u toho nejspíš nebudu. Každopádně přes Kindlgrat je to zase vycházková turistika s pěknými výhledy.

No, takže pokračujem - slunce pálí - šutry překračujem - no challenge - všecko fakujem - slintám si na jazyk a hle - jsme pod vrcholovým výšvihem!

Jedná se o cca čtyřicetistupňový skalnato-štěrkový svah prošpikovaný stezkami. Než jsme do strmějšího terénu nastoupili, přišla řada na mě. Vykonal jsem potřebu dosti daleko od hlavní stezky a jsa ekologem, zapálil jsem hajzlpapír tak, jak to dělám vždy. Po návratu k jednočlenné družině se na mne zahloubaný Víťa podíval a povídá "Asi tu někde grilují, cítím kouř." Rozpačitě odsekávám a raději velím k odchodu...:) Zde je turistův jistý krok nutností, ale v dobrých podmínkách - když nehrozí ztráta orientace, není co řešit a za 30 min jsme v topu.

Sahám na vrcholový kříž a hladím... Hladím oko pomocí fešné Holanďanky, která je tam se svým bráchou (proč se pro Boha líbají!?!) a s pomocí dalších nádherných siluet - např. okolních vrcholků Grossvenedigeru či Grossglockneru. Azůro vládne a tak se kocháme.

Sestup je pro Víťu trochu obtížnější, protože mu tam nikdo nedal fixní lano:) K mé úlevě ale statný synek z Vysočiny neuklouznul a tak se na zpáteční cestě autem mohu těšit na druhý díl monologu.

Cesta dolů pro nás znamenala více než 2.500 výškových metrů po šutrech a mému levému koleni se to nelíbilo (stan a další zbytečné zátěže na zádech nevýhodou). Víťa však na chvíli přestal vyprávět zážitky ze svého krkolomného života a tím mi tak odlehčil, že jsem to zvládnul dojít až k autu:)

Následovala svačina - v rybníce koupel - nikdo vole neposlouchal Ortel - stavění stanu a spánek - mám v močáku dost chcanek a sny... sny plný mokrejch ša-manek!

Pro vás, kteří se tu snažíte o Wiesbachhornu vyčíst nějaké relevantní informace a už začínáte být nervózní, že furt nikde nic a samé bla bla, je následující odstaveček:

Jste-li zkušenými horskými turisty, případně lezci, nečekejte od Wiesbachhornu výzvu. Tedy, ne v letní sezóně a za dobrých podmínek. V zimě, případně za špatných podmínek se může každá idylka zvrtnout, to je vám ale jasné. Pro vás, kteří teprve začínáte s VHT, může být tahle túra naopak vstupní branou do světa vysokých kopců v Alpách, ale i jinde - dokonce bych jí doporučil jako první trochu vážnější choďák (hned po přechodu Baníkov -> Ostrý Roháč v Západních Tatrách). V létě se nejedná o ledovcovou túru, takže vybavení na ledovec není třeba, ale mačky můžou být výhodou (záleží na sněhových podmínkách). Na úvodní ferratu doporučím sedák + ferratový set. A aby nedošlo k mýlce: kdo si není zcela jist ve výškách, tak zde nemá co dělat:) Tak jako tak, jedná se o časově nenáročný, panoramaticky vděčný výstup, na němž nepotkáte zdaleka tolik lidí, jako na slavnějších vrcholcích (viz. např. zmínění Venediger a Glockner). Tak.

Na neděli bylo v plánu jít na některou z okolních ferátek, leč mé kolínko protestovalo a tak jsme se pouze vyfotili v lázních a jeli se koupat do většího rybníčku (Hallstatsee) - průzračná voda, nádherné scenérie okolních kopců - zkrátka lepší jak v Podolí. Doporučuji!

Po koupačce nás Víťa odvezl zpět nach Prágl, za což jsem mu vděčný, protože nemám rád řízení aut. Na oplátku jsem vyslechl neuvěřitelné životní historky, zlomy a báchorky. Díky!

PS: rapové sekce věnuji Dobrákovi, který tento výlet prý vymyslel, ale pak se zalekl, či utekl/vytekl:)

• < Předchozí
• Další >