Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 5. 7. 2014 19:28

Napsal Přemek

Půl roku nazpět jsem poléval jazyk v hospodě se starým kamarádem Michalem a jeho kumpány. Kdysi jsme byli společně párkrát v Alpách a lezli tam po kopcích. Pivo dalo slovo a smluvili jsme se, že na začátku léta vyrazíme opět na vysokou Alpu. Bylo nás asi 10 a všichni souhlasili s návrhem pokusit se o výstup na 4,049 m vysoký kopec Piz Bernina. Párkrát jsem kolem této hraniční hory pochodoval s uzlíčkem buchet na zádech a něco mi říkalo, že by z ní mohl být hezký výhled...

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Profesor Velitelem

Však co pivo stvrdí, nemusí vždy platit. Půl roku po naší schůzce a po finálních dohadech, jsme zůstali tři. Libor alias Dobrodruh, Michal alias Profesor a já.

Profesor měl čas, ujmul se tudíž organizace zájezdu. A to včetně nastudování trasy prostupu ledovcovým polem, rezervace míst v horské chatě před útokem na vrchol, uplacení Zákopčáníka aby zařídil slunečné počasí a dalších maličkostí - byl tudíž automaticky pasovován do role kapitána výpravy. Já tou dobou řešil grónskej vandr do míst kde 100 let nikdo nebyl a Dobrodruh staví barák a plodí děti, což také není legrace.

Plán byl jasný: vyrazit v pátek večer Dobrodruhovo autem, v sobotu vyšlápnout 2000 vejškovejch m na chatu Marco e Rosa (3609 m n. m.), v neděli podniknout útok na vrchol, vrátit se za živa na chatu, dát si sto piv a v pondělí seběhnout zpět do údolí a vrátit se do Čech - brnkačka.

Příprava je základ

Dva dny před odjezdem volám Dobrodruhovi a tážu se ho, zdali je řádně připraven na horskou tůru prokládanou lezením. Odpověď byla výmluvná:

"Nazdar! Jasně, to dáme, akorát mě furt bolej kolena, už 14 dní žeru Wobenzym - takovej ten lék pro důchodce. Nevyjdu ani do schodů, ale jinak dobrý."

Hmm, super... diktuju mu do telefonu alespoň seznam potřebných věcí (helmu prý nepotřebuje, sluneční brýle ztratil ale mačky a cepín si prý vezme) a ukončuji hovor. Poté volám Profesorovi, ptám se ho na podobnou otázku a ten mi pro změnu opáčí, že je velmi dobře fyzicky připraven, protože se byl včera projet na kole podél Sázavy... chm, to bude výlet.

Z Prahy razíme v pátek v sedm večer, na místě jsme ve dvě ráno. Bernina je sice nejbližší čtyřtisícovka dosažitelná z Čech, ale stejně to tam nějakou hodinku trvá. Zvolili jsme obtížnější výstup ze švýcarské strany, poněvadž dostat se autem na Italskou stranu hory by nám zabralo dalších 150km jízdy. Ve Švýcarsku kempujeme kilometr od vlakové stanice Morteratsch, na parkovišti hned vedle oficiálního campu (kluci spí v autě, já si stelu pod stromem za cedulí camping verboten).

Českou cestou, alpským stylem

Ráno vstáváme na sedmou (5 hodin spánku - paráda), přesouváme se károu o 1km dál, vaříme, vybalujeme a před desátou vyrážíme pohodovou značenou stezkou na první záchytný bod - chatu Boval (2495 m). Dobrodruh trochu lobbuje za variantu masňácky se přiblížit lanovkou na horskou důchodcovskou hospodu Diavolezza (2800 m), což by nám dosti ulehčilo postup, ale my s Profesorem tuto variantu rázně zavrhujem. Nejsme másla abysme po Alpách jezdili lanovkama.

Zanedlouho už popíjíme pivko na chatě Boval a kocháme se výhledem na ledovec Morteratsch, který budeme zanedlouho traverzovat. Je poledne, slunce pálí a chatárka na nás jen nevěřícně kroutí hlavou když se jí vyptáváme kudy to přes ten ledovec vzít, jestli v noci napadl nový sníh atd. Mumlá něco o tom, že moc svítí slunce a že to bude mokré a že jsme měli vyrazit v 5 ráno atd, atd... prostě klasický kecy se kterejma se horalové vytahujou na pražáky:)

Profesor našel na internetu popis trasy výstupu a tam stálo, že od stanice Morteratch až na chatu Marco e Rosa je to 8 hodin chůze, světlo je do půl desátý, takže nemáme žádnej stres. Dopíjíme pivko a valíme.

Na ledovci se navazujeme na mou 60tku lano (Profesor má v báglu ještě záložní 30tku kdyby něco), prvním krokem zapadám po koleno do trhliny, ale pak už to odsýpá. Přes ledovec a ke skalám Isla Persa je to asi hodinu cesty. Poté začíná peklíčko - příkrým svahem rozbředlým sněhem vzhůru. Je to šichta, Dobrodruh který nemůže ani do shodů trochu skučí, že ho bolí nohy, ale jinak šlape statečně. Slunce stále pálí, Profesor říká něco o tom že si chce rovnoměrně opálit hlavu aby mu to slušelo, nakonec ho ale přesvedčuji ať si vezme kšiltovku (vzhledem k tomu, že kluci si pro jistotu nepředplatili žádné zdrav. pojištění, nemůžou si v případě nouze zavolat letecké tágo - prý mi kdyžtak zlomí malíček a povezou se se mnou...).

Fortezza-Grat

V šest večer dorážíme ke skalnímu hřebenu Fortezza - je to úsek kde je záhodno se jistit a jsou tam lehké lezecké pasáže (II UIAA). Tahám to, je to lehké, místy exponované lezení, ale už jsme ve výšce 3500m a únava je hodně znát, Fortezza nám zabírá něco přes hodinu... Pak následuje ještě prudký stoupák sněhem a vysílení si vybírá svou daň - jdeme stylem 20 až 30 kroků a pak pauza na 20 nádech/výdechů. Takto jsme došli na vyhlídku Bellavista (asi 3700m) - moc hezké místo kde je vidět do kraje a kde nám začíná víceméně pochod po vrstevnici. Je to nádherná pasáž, škoda že už se stmívá...

Závěrečné 2 km k chatě jsou celkem boj, jsme totálně vyšťaveni. Celý pochod nám nakonec nezabral 8 hodin jak bylo psáno na wikipedii, ale 13 hodin a to jsme celkem utíkali... (později pročítám fóra na netu a všichni se tam shodujou, že za 8 hodin to dá jenom superman, kterej navíc vstal hodně brzo ráno).

Na chatu Marco e Rosa jež je plná lidí dorážíme kolem desáté večer, dáváme polévku, čaje, něco málo k jídlu. Kecáme s italským chatárem kterej pořád mele svoje činkvečenta a neumí kváknout ni anglicky, ni německy, ni španělsky. Chata je nová a sic je obklopena sněhem, tekoucí vodu byste v ní hledali marně. Balená voda tu stojí 2 eura za půl litru, což je mazec. V domění, že noc s polopenzí stojí 25eur uléháme. Zítra nás čeká útok na vrchol.

Na kopec a zpět

Aklimatizace není nic moc, takže spaní stojí za starou belu, nicméně v devět už jsme na snídani a v deset vyrážíme. Jdeme na lehko - na vrchol je to jen necelých 500 výškových metrů. První úsek je pohoda po sněhu do kopečka, pak se terén napřimuje do nějakých 45-50° (cepín nutností). U prvního skalního úseku potkáváme partu asi 15ti lidí kteří už se vrací z vrcholu (razili v 5 ráno - jako každej normální horal), prohazujeme pár slov s jejich guidem (dává nám pár užitečných rad) a valíme dál. Po cestě jsou asi 2 úseky kde je lehké lezení (UIAA II, možná jeden trojkovej krok) v nádherném exponovaném terénu. Skála je kompaktní, občas jsou v cestě nýty a slaňáky, prostě luxus.

Kolem 12:30 jsme dospěli na první vrochol (je asi o 30m nižší než ten hlavní), dáváme pauzu, já tu parádu fotím. Oba vrcholy spojuje zasněžený hřebínek asi 1m široký, chce to jistý krok, ale nefouká, tak není co řešit, počasí nám kromobyčejně přeje! Ve 13:15 jsme na vrcholu, sami. 20 minut zevlujeme a pak jdem na pivo.

Sestup proběhl bez problémů (3 úseky se slaňují, jeden úsek v prudkém svahu a rozmoklém sněhu jsme raději odjistili). V 16:00 jsme zpět na chatě, dáváme pivo za 6eur, večeři a jdeme chrápat. V pondělí vstáváme brzo, aby nám ledovec neroztál.

Italskej cornuto

Ráno při placení nám údivem spadly trenky, protože polopenze s noclehem stála 55eur/osobu, muj Alpenverein tu neplatí protože je to přece ITALSKÁ chata a jako bonus sem se z tý kejdy co nám ten kornouto italskej přichystal ke snídani posral do tureckýho hajzlu na kterým neteče voda. Supr:)

Razíme v sedm ráno stejnou cestou jako jsme přišli. Dobrodruh si špatně nasadil mačky, takže mu co chvíli padá jedna nebo druhá a já musím přešlapovat na místě a modlit se aby můj nejsilnější sval v těle ještě chvíli vydržel - snídaně se opět hlásí o slovo. Jsem první na špagátě a nemám zájem pokoušet osud a sundavat si sedák na ledovci v 3800m a hledat do které trhliny bych to hodil. Vyhlídku Bellavista si vůbec neužívám a asi ani kluci - musí za mnou poklusem až ke skalnatému hřebenu Fortezza, tam konečně zahazuju chomout a vrhám se mezi skalky - následuje nejlepší sraní na světě!

Zbytek cesty zdoláváme slaněním, poklusem či jízdou na sněhu po prdeli, vše klapne a ve čtyři odpoledne jsme u auta.

Je vidět že nemá cenu učit dědky chrchlat a i když si stěžujou na kolena, na kopcích jim to pořád ještě šlape:)

Všechny fotky:

• < Předchozí
• Další >