Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 21. 3. 2013 17:26

Napsal Přemek

Každoroční zimní přechod jednoho z českých pohoří byl tento rok pojmut minimalisticky hned ze tří důvodů:

Prvním bylo, že lidé kolem outdooraře Josky odletěli do Nepálu - prý jsou tam také kopce a prý dokonce vyšší než Sněžka. Takže nás, kteří víme, že hezčí kopce než v ČR nikde nejsou, zbylo po málu. Druhým důvodem byly extrémně nízké noční teploty a extrémně vysoké ceny Českých drah - tato kombinace odradila množství možných účastníků. Posledním důvodem nízké účasti mohl být i fakt, že jsem o plánovaném vandru skoro nikomu neřekl.

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Žaludova pomsta

Výše uvedené mělo za následek, že kohorta účastníků výletu byla nakonec trojčlenná:

• (hubený) Mekkz - pisshead par excellence a účastník předešlých ročníků,
• (studený) Kennedy - hrdina pracující třídy z trojského útulku pro (ne) potřebné psy, věčný romantik,
• (vysoký) já - Přemysl - dospělý muž s dětskou myslí a zálibou v pohledu na dna půllitrů.

Náš zájezd organizovala společnost ČD (České dráhy, a. s.), známá především ekologicky šetrným provozem (ve vlacích se často netopí) a dochvilností svých souprav (to asi nemusím vysvětlovat). Né nadarmo jsou některé rychlíky zlými jazyky označovány souslovím "Žaludova pomsta". Vědomi si těchto vlastností národního vlakového dopravce, jsme se na náš zimní vandr pořádně oblékli a na nástupiště přišli s předstihem více než 5ti minut.

Padla rosa, bude kosa

Vše šlo dle předpokladů a po pár hodinách jsme ze zpožděného rychlíku č. 764 vystoupili v Mariánských Lázních (po Karlových Varech druhé centrum budoucí ruské gubernie v západních Čechách). Bylo asi osm večer. Cestou po kolonádě si Kennedy zakoupil u větnamského trhovce tekutý svetr údajně značky Božkov za 15 Kč. Poté co jsme ho s Mekkzem presvědčili, že nekoupil rum, ale methanol, odložil tuhle nekolkovanou placatku u schodů grandhotelu Pacifik. Jeho rozhodnutí napomohl i náš slib, že mu na večer dáme loky ze svých kolkovaných zásob.

Jelikož se Mariánské Lázně nacházejí ve výšce 600 m nad mořem, už na asfaltce za městem byla několikacentimetrová sněhová pokrývka. Připočteme-li k tomuto faktu extrémní krajinný ráz (šikmé svahy) a teplotu - 4 °C, dostaneme smrtelný mix zhmotněný v pátém stupni lavinového nebezpečí. A to jsme teprve vytáhli paty z města...

Náš postup divokou krajinou západočeských velehor nenápadného názvu CHKO Slavkovský Les byl pomalý, leč urputný. Do tmy svítily pouze 3 čelovky a občas se zaleskla Kennedyho nová značková bunda Tilak Odin, zhotovená z jednoho kusu předražené pytloviny červené barvy.

Po 6ti kilometrech postupu do vrchu jsme se ocitli na odpočívadle u Kladských rašelin - dvě lavičky a stůl nás vyzývali k pikniku. Mekkz smotnul čutku, Kennedy obrátil kapsy v rub a ubalil cígo ze zbytků sklepaného tabáku a já se napil čaje s whiskou. Těch 5 minut konzumace drog uběhlo jako voda v Troubkách, ehm. Takto posilněni, rozhodli jsme se přejít po žluté turistické značce přes vrch Králův kámen (852 m n. m.) až na mýtinu na mapě označenou jako Popravčí louka a tam zabivakovat. Teplota stále klesala a kolem desáté večer - zrovna když jsme si začli hloubit sněhové hroby na Popravčí louce - nám teploměr sdělil že je -10 °C.

Mekkz řekl "Brrrr!" a zachumlal se do svého péřového Sira Pepy a ještě to pojistil žďárákem. My s Kennedym jsme zůstali u starých dobrých baumax plachet a šli také spát. Faktem bylo, že já jsem měl 2 zimní spacáky a nafukovačku, zatímco Kennedy měl 2 letní spacáky a karimatku značky Tesco za 49,- Kč (viz. foto). Z toho důvodu byl Kennedyho spací komfort výrazně odlišný od toho Mekkzova i mého.

Raní kuropění nastalo kolem deváté hodiny. Tou dobou svit slunce již nenápadně roztával Kennedyho tvář: zamrzlou ve zvláštní, křečovité grimase. Jeho obličej jakoby zpodobňoval impresionistický autoportrét vyšinutého Van Gogha v posledním stádiu šílenství. Pro nás přihlížející to bylo děsivé probuzení.

Mekkzovi naopak paprsky slunce vadily, jelikož mu oteplovaly již tak dosti zahřátý spacák a tak byl pro něj jedinou možností úprk ven.

Po ranních rituálech, jako byly např. pokus o čištění zubů pomocí ledu, či Kennedyo sprint po lese za účelem rozproudění zamrzlé krve, jsme uvařili ze sněhu, nasadili sněžnice a vydali se na plánovanou 30 km cestu do Lokte. Bylo něco po jedenácté dopoledne.

Čechy krásné, Čechy mé

Slunce svítilo, sníh byl bílý a štreka nám ubíhala příjemným tempem. Šli jsme přes památník umučených žen, zaniklou obec Lauterbach (česky Čistá) a vůbec samá příjemá místa. A protože to stojí za to, k obci Lauterbach, kde za mlada bydlelo přes 1000 obyvatel, zde ocituji pár vět z informační tabule, která tam dodnes stojí:

"Na jaře roku 1946 byla obec začleněna do vojenského prostoru Prameny a museli se z ní vystěhovat i poslední obyvatelé. Po nácviku bojových akcí a při natáčení instruktážního snímku "Boj o osadu" byla obec zničena dělostřeleckou palbou. Celkovou zkázu dokonala těžba uranu přímo v obvodu bývalého města, kde se nacházel důl č. 20. Tím se uzavřela smutná historie královského horního města, které nesmělo být v dobách totality dokonce ani uváděno v mapách. Lauterbach tak dnes připomíná už jen dřevěný kříž v místech bývalého hřbitova a kamenný pomníček v místě bývalého náměstí, který zde byl postaven na počátku devadesátých let."

Počítám, že za rok, až si Češi zvolí komunisty do vlády, kamenný pomníček bude vybombardován.

Kucí z Prahy

Kolem deváté večer jsme dorazili do cíle dnešního dne: hospoda U Karla IV. v překrásném městečku Loket. A tam se začaly dít věci...

Bylo by to na dlouhé vyprávění a to se mi nechce, takže pouze stručně, heslovitě, telegraficky:

Hospoda u Karla - nevaří - gambáč 12tka - schází se tu místní underground - výčepačka v pohodě, vaří nám teplou vodu do termosek - po pár pivech nás místňáci berou mezi sebe, jen nechápou proč jsme šli tak daleko a k tomu pěšky - dostáváme označení "kucí z Prahy" - místní umělec Elvis nám zpívá (prý byl i v Superstar), vystoupení připomíná absurdní drama od Havla, místní se mu chvíli smějí, chvíli tleskají, já musím exhibici povinně točit na mobila - kolem jedné v noci chce výčepačka domů, tak platíme - hážem si korunou jeslti půjdem s novými kamarády do nonstopu - padá ryba, takže jdem - v nonstopu to žije, všechno na jedný kupě: gambleři, náckové, pankáči, pomatenci a my - všichni se znají a ukazují nám věci které v Praze nemáme (např. opět Elvise) - dáváme plzeň, kecáme - pak velím k ústupu a jdem si shánět nocleh.

Jelikož nás v neděli čeká už jen pohodových 15km po značce podél Ohře, rozbíjíme camp 2km od Lokte. Noc je teplá (-4 °C) a tak u vody padáme do bezesného spánku opilých neviňátek.

Ráno jme se vzbudili o něco později, zato do růžova vyspalí. Následující hodiny se nic co by stálo za zmínku neodehrálo, snad pouze zastávka v hospodě naproti Svatošským skalám (nádherné to místo, navíc první prubířský kámen všech žulových lezců). Na Svatoškách jsem párkrát byl, ale nikdy ne v zimě - a musím říct, že absence ožralých vodáků prznících svou přítomností nejen řeku Ohři je vskutku povznášející.

Po pár pivech, polévce a srdíčkovém čaji (viz. foto) razíme dál a v Karlových Varech sedáme na zatím-nezpožděný východočeský express (Excelsior), který nás za příjemné 3,5 hodiny dováží až do Prahy. Kennedy spěchá do nonstopu.

• < Předchozí
• Další >