Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině
- Podrobnosti
- Kategorie: Články z cest
- Vytvořeno 17. 10. 2014 13:46
- Napsal Přemek
Nápad vyrazit do Grónska vzešel z jednoduchého faktu - zjistil jsem, že můj organismus má potřebu dostat se do divočiny. Myslí tím přitom opravdovou Divočinu s velkým D. Né takovou divočinu, kde jsou vyšlapané cesty a kde lze potkat německého turistu. Potřebuje divočinu bez lidí, přírodu co nejméně poznamenanou člověkem, pravěk.
Stručná data:
| kdy: | 27. 7. - 25. 8. 2014 |
| kde: | Grónsko |
| Délka a doba pochodu: | 253km, 25 dní (včetně pěti odpočinkových dní bez pochodu) |
| Fotogalerie: | Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině |
O autorovi:
"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."
-- Přemek
Kam se vrtnout
Vzhledem k tomu, že virus jménem lidstvo planetu Zemi již velmi úspěšně zamořil, není jednoduché takovou Divočinu najít - je třeba se důkladně zamyslet. Proměnné v rovnici jsou zřejmé: země, kde je co nejméně lidí rozprostřeno na co největší ploše, rozkládající se pokud možno na severu (mám to tam rád) a doprava tam a zpět nestojí více než 25 tisíc Kč.
Grónsko je největší ostrov na světě - zaujímá plochu přes 2 miliony km čtverečních, žije tam 55 tisíc lidí (tedy asi polovina populace Liberce), je to notně na severu a letenky se dají sehnat za 20 tisíc. Vychází to pěkně:)
OK, takže cíl byl zvolen, teďka ještě najít si tam smysluplnou trasu pro cca měsíční vandr. To se ukázalo jako kámen úrazu: měsíc jsem psal na fóra, chodil na přednášky, googlil a jediné co se mi všude vnucovalo, byl pouze Arctic Circle Trail a přechod grónského pevninského ledovce. První možnost je cca 10ti denní trek po občas značené stezce, kde je každý druhý den možný nocleh v boudě. Druhá možnost je extrémní zimní podnik, při kterém si náhoda pohrává s lidskými životy. Můj záměr spočíval v podniknutí letního vandru, tzn. s minimálními teplotami někde těsně pod nulou. Zimní vandry jsou totiž jen pro drsňáky.
Smutek mnou vláčel - cožpak není v tak velké zemi možno jít přes kopce azimutem 14 dní tam a 14 dní nazpátek? Překážek bylo hned několik: 85% grónska je trvale zaledněno (zatím, za pár let až se lidství ještě více rozmůže, ledovec se z toho nejspíš hrůzou roztaje), nezaledněné oblasti jsou protkány dravými řekami, fjordy a velkými jezery. Prostup touto divočinou se tedy na první pohled zdá velmi obtížný (jako možnost se jevilo vzít s sebou tzv. packraft umožňující splouváni řek a jezer, ale je to příliš drahá hračka).
Po měsíc trvajícím usilí jsem konečně našel, co jsem hledal. Na webu malé grónské turistické agentury Greenland Outdoors byl popis treku, který má trvat 23 dní, procházet Divočinou a ještě nikdo ho prý nepodnikl. Hurááá, to je ono! Web velmi stručně popisoval, že cílem je legendární jezero Tasersiaq, které je prý největší v Grónsku. Jde se Divočinou bez cest a jiných výdobytků civilizace. Po cestě je prý možno spatřit mnoho pradávných (několik tisíc let starých) pozůstatků obydlí původních obyvatel a není zcela jasné, zda se dá dospět až k cíli, jelikož tam bylo jen pár vědců a to ještě helikoptérou. Jako bonus se start treku jeví být hned poblíž mezinárodního letiště v Kangerlussuaqu (kousek nad severním polárním kruhem). Super, ideální Divočina!
Přípravy
Dalším krokem bylo sehnání parťáka. Původně jsem zvažoval variantu osamoceného prostupu divočinou, ale nakonec jsem se rozhodl, že sám nepůjdu - jsem totiž ještě mlád a zbabělý.
Období shánění parťáka trvalo asi 3 měsíce, byl to problém - lidem se buď nechtělo, nebo neměli dovolenou z práce, nebo je bolely záda, nebo bla bla bla...:) Po různých peripetiích se stalo - náhoda tomu chtěla - že kámošovi a lezeckému guruovi Newmanovi vybouchla dovolená na skále a rozhodl se proto se mnou jet. Supr, v tříměsíčním předstihu kupujeme letenky a začínáme plánovat.
Za letenku jsme dali každý 21.000,-, načež týden po koupi se v Grónsku vyloupla nová letecká společnost, která nabízela zpáteční cestu za cca 14.000,-. No na jednu stranu to byla zpráva smutná, ale na druhou velice dobrá - byl to totiž poslední impulz, který stačil zimnímu plavci Jacku Brightovi aby se k nám přidal. Po dalších 14ti dnech se přidala Káča, kterou sice bolely záda, ale volání Divočiny také nemohla odolat - parta byla hotová:)
Zastoupení specializací bylo též příhodné: Newman horolezcem, všeobecným sportovcem, Jack zimním plavcem, běžcem, Káča zkušenou vodačkou, specialistkou na rumunská pohoří, běžkyní a já byl od všeho kousek (až na zimního plavce a běžce:)
Čtyřčlenná posádka je ideální: 2 stany po dvou osobách, vyloučení ponorkové nemoci, žena v týmu mimo jiné povzvedá morálku atd...
Zbývalo už jenom naplánovat trasu a vymyslet nějaký systém jídla. Bylo štěstím, že Greenland Outdoors, respektive hlavní (a možná jediný) průvodce této malé společnosti - Jens Pavia Brandt, byl vstřícný v odpovědích na mé otázky týkající se navigace, počasí, fauny a flóry atd. Z komunikace s Jensem mimo jiné vyplynulo, že po přistáni si budeme muset ještě zaplatit převozníka přes fjord, kterému za to dáme dohromady dalších skoro 20 tisíc Kč.
Jens mi trasu, kudy se dostat k jezeru Tasersiaq, popsal vcelku podrobně. Bylo nutno překonat vrchovinu Angujaartorfiup Nunaa - jedná se o nezaledněnou oblast s vrcholky dosahujícími něco přes 1.200 m n. m. Oblast je tundrou, tzn. nejsou tam žádné stromy, pouze nízký keřovitý porost, mechy, lišejníky a v nadmořských výškách nad 700 m n. m. už pouze kamení. Je tam dostatek vody (vždy pitné), stovky jezer a mnoho řek. Možnosti rybaření jsou prý omezené.
Co se navigace týká, v místě našeho treku je magnetická deklinace 30° (západní), mapy jsou dostupné pouze na internetu a to v omezené kvalitě (1:100 000, vrstevnice po 25ti metrech). Navigaci jsem si vzal na starost osobně, mapy jsem pomocí složitého procesu vytisknul, nařezal, zalaminoval (ve dvou kopiích) a slepil. Gps mapy jsem nějaké našel, ale též velmi, velmi nepodrobné, tudíž jsem do gps nasázel waypointy atd. Ve stručnosti, příprava navigace trvala několik dní čistého času.
Dalším a myslím, že hlavním problémem bylo vyřešení stravování. Jelikož na rybolov se nedalo spoléhat, potřebovali jsme si nést jídlo na 25 dní v báglech na zádech. Jednalo se o letní vandr, takže tažení báglů za sebou na saních nepřipadalo v úvahu. Newman se postaral o vytvoření speciální tzv. "newmanovy tabulky", která propočítává kalorické a jiné hodnoty různých potravin na daný počet dnů. Jedná se o důmyslný nástroj, který nám společně s naměřením tělesných hodnot (díky Radce Vackové z Natur House), poskytl jakž takž přesné informace o druhu a množství jídla, které si máme s sebou vzít.
Když jsme vyřešili stravu, následovalo už jen pár konzultací (např. s českým polárním cestovatelem Miroslavem Jakešem) a byli jsme připraveni vyrazit.
Stručný deník s poznámkami následuje:
1. DEN V DIVOČINĚ
Přistáli jsme s Newmanem v Grónsku. Při vykládání naší bagáže se nejeden Inuita zapotil, nicméně na to jsou zvyklí. Na co zvyklí nejsou, je Newmanova didgeridoo - letištní pacholci vidí tento hudební nástroj nejspíš poprvé v životě a podle toho se také chovají - je zábavné je sledovat jak se snaží napodobit dalekohled, nevěda, že se jedná o hudební nástroj.
Chvíli po přistání potkáváme Jacka s Káčou (kteří přilétli o den dříve) a ihned se vydáváme autem s naším převozníkem Jorgenem do přístavu. Je vzdálen asi 13km po prašné silnici. Následně jsme naloděni na Joergenovu lodičku "Mama's" - společně s jeho synem, který mu je k ruce a po navlečení do záchraných vest vyplouváme.
Plavba trvá něco přes hodinu (je to 40km fjordem), následně se vyloďujeme v zálivu, kde do moře ústí Robinson river, platíme Jorgenovi 2.500 DKK (asi 9.300,-) a vyrážíme vstříc dobrodružství. Jsme první den v Divočině.
Poté, co se každému z nás podařilo nasadit si batoh (detaily o bagáži viz. níže), vydáváme se pozvolnou chůzí podél nádherné dravé řeky Robinson river. Nikde nikdo, když tu náhle se zjevil... pižmoň! Asi 150m před námi. Káča s křikem utíká na kopeček, kde náš šaman Newman loudí zvuk z didgeridoo. Já s Jackem zvíře pozorujeme dalekohledy, když v tom se rozběhlo naším směrem. Káča řve, šaman loudí zvuk slona, já s Jackem ho dál sledujeme. Masox (přezdívka pižmoně - z angl. Musk Ox) uběhl asi 50m, spatřil nás, zarazil se, sklopil uši, stáhl ocas (můj už byl dávno stažen) a odcupital opačným směrem. Uff, pohoda, první setkání s masoxem bylo mírumilovné:)
"Pižmoň severní neboli tur pižmový, nazývaný též jako pižmoň východní (Ovibos moschatus) je velké zvíře, které je dokonale přizpůsobeno silným mrazům vysokého severu." Tolik říká Wikipedia. Já vám ale povím, že pižmoň zas tak velké zvíře není - velikostí je to taková menší stračena, avšak velmi ochlupatělá. Né, že by se z pižmoně po stáhnutí z kůže stal králík, ale srst má dlouhatánskou - sahá zvířatům až po kotníky. Pižmoň umí velmi rychle běhat, přičemž dle Jacka pižmoň v trysku připomíná morče (způsobem běhu, nikoliv velikostí).
Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli během 19. století, kdy do těchto oblastí začali pronikat obchodníci s kožešinami. V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na některých místech svého výskytu znovu vysazena - to je i případ vrchoviny Angujaartorfiup Nunaa, kde se zrovna nacházíme. Pižmoni zde byli "vysazeni":) asi před 60ti lety a daří se jim tu náramně, cestou potkáváme stáda s desítkami kusů.
Pokračujeme ještě asi 3km a rozhodujeme se pro rozbití tábora - u řeky je příhodné místo s ohništěm a kovovým roštem. Občas se tu vyskytne nějaký rybář, či lovec pižmoňů, zde pak táboří. Je asi pět odpoledne, slunce svítí - je nádherný letní den. Jack zkouší rybařit, bezúspěšně. Koupeme se v řece, která nepatří k nejteplejším, vaříme na ohni, relaxujeme. Dnes jsme ušli 3 km.
2. DEN - údolí Robinson river
Budíme se kolem půl deváté, dělám oheň, vaříme snídani i oběd (do termosek, viz. níže), v 11:35 razíme na cestu. Slunce svítí, je asi 15°C a v dálce kouří hořící tundra. Jorgen nám sdělil, že asi před týdnem neopatrní rybáři zapálili tundru, která teď hoří a hořet bude... dokud požár neuhasí déšť.
Ačkoliv je Grónsko ostrov, panuje na něm velmi suché podnebí. Vlhkost vzduchu je minimální a i když neexistují žádné statistiky, z ojedinělých vědeckých zpráv se dozvídáme, že na vrchovině Angujaartorfiup Nunaa je roční úhrn srážek velmi malý. Jelikož je tundra v nižších polohách (pod 700 m n. m.) porostlá nízkou vegetací (především zakrslou vrbou (arctic willow)), je možné zde rozdělávat oheň. S dřevem je o dost menší problém než za deště v Čechách na Brdech:) Vzhledem k častému a silnému větru je ale třeba dbát na správné uhašení ohně...
Stoupáme pozvolna proti proudu R. R., jde to dobře - je tu vyšlapaná pěšina od lovců a masoxů. Po poledni jsme dorazili k loveckému campu - je tu přístřech, ohniště, stůl na sušení masa a všude se válí plno kostí. Tohle místo je zárověň první z tábořišť pradávných lovců (až 2.000 př. n. l.), které potkáváme. Po cestě jich bude ještě mnoho - především takových, které už nikdo nepoužívá a nikdo je nespatřil možná stovky let. Podotknu, že dál než teď zrovna jsme si rybáři netroufnou a ani pro lovce nemá velký smysl pouštět se dál do divočiny...
Jsme ve výšce 350m, jdeme stezkou, která je v nízké vegetaci vyšlapaná pižmoni. Azimut nás vede asi 3km širokým údolím, kolem se prohánějí skupinky pižmoňů - připadáme si jako v cestě do pravěku, je to paráda. Já trochu kleju, protože se mi trochu podělal foťák - špatně měří expozici, takže můžu fotit jen na manuál:( Pomíjím při tom fakt, že 12 hodin před odjezdem z Čech se mi rozbil můj Canon 5d a tudíž jsem musel vzít záložní 20Dčko).
Kolem 21:30 - po 17ti kilometrech pochodu jsme došli k jezírku v rozsedlině nad řekou , zde táboříme. Rozděláváme oheň, vaříme a poprvé děláme "magorák" - čaj z jehličnaté byliny "kajak" (odborně Labrador Tea). Místní šamani s něj čerpají sílu při navození tranzu. Nám to nic nedělá, ale chutná hezky, po benzínu.
Newman na cestě ze záchodu potkal polární lišku - poté běhala kolem našeho tábořiště a řvala jak malé děti, zvláštní zvuk.
Káču hodně bolí záda - může za to batoh.
Hmotnost batohů byla jedním z hlavních problémů při cestě tam. Ačkoliv jsme kromě pár kousků oblečení a nezbytností typu vařiče či stanu neměli nic jiného než jídlo, bágly byly ukrutně těžké. Káča začínala s 33ti kg, Šaman Newman měl na zádech 42 kg, já asi tak o kilo méně a Jack byl někde kolem 35ti kg.
3. DEN
Razíme jako vždy kolem 11:30, přicházíme k řece Arnangarngup kua. Je vedro, tak se koupeme. Káča trochu skučí kvůli bolavým zádům, tak jí s Šamanem odlehčujeme bágl. Řeka nádherně meandruje, není v ní však ani rybka. Občas jdeme vyschlým korytem, kde to vypadá jak na poušti. Sem tam jsou na zemi poházené kosti a paroží, do toho furt všude kolem pižmoni - masoxové. Kempujeme po 15ti km poblíž vody. Viděli jsme sněžného králíka - celý bílý je, chudák:)
Prvních pár dní byl prostup tundrou mnohem lehčí, než jsme čekali. Pochodovali jsme z větší části po luxusních pižmoních stezkách a převýšení terénu bylo víceméně zanedbatelné. Je také nutno podotknout, že pižmoň má podobnou rozteč chodidel jako člověk, takže se šlo vskutku dobře:)
4. DEN
Pokračujeme monotóním terénem, jde se dobře. Potkáváme sídliště pradávných Inuitských lovců. Je zde mnoho základů obydlí kruhových tvarů (viz. foto). Na chvíli se z nás stávají amatérští archeologové, když diskutujeme nad všemi těmi šutry:) Pokračujeme dál a po hodině dáváme pauzu u opuštěného orlího hnízda, které je zhotoveno mimo jiné z kostí a sobího paroží. Káča si bere péro a Šaman dělá shyby ve skalním převise:) Po 15ti km kempujeme na supr hezkém místě, děláme oheň a kolem dvanácté jdeme spát.
5. DEN
Vstáváme jako vždy kolem 8:30, slunce svítí. Dnes odbočíme do severo-jižně orientovaného údolí. Nejspíš tam bude strmý, špatný terén, jelikož se údolí vine mezi horskými masivy. Ihned v ústí údolí je obří - cca 80 metrů hluboký kaňon s kolmými skalními stěnami. Dole teče říčka, je to úchvatné. Pokračujeme celý den do kopce podél říčky. Potkáváme soby, občas masoxy a lišku (navzájem se s Káčou potkaly a vylekaly).
Stoupáme až k obřímu jezeru ve výšce 620 m n. m., kde okukujeme základy pravěkého inuitského loveckého tábořiště. Kempujeme o fous dál u nádherné skalní laguny s průzračnou vodou. Šaman se snaží na kameni na ohni upéct polentové placky, ale vyrušuje nás déšť, tak jdeme spát (místo placek žereme polentovou kaši). Přes noc hodně prší, je to první déšť, který v Grónsku zažíváme. Jack tu zapomíná brýle, budou tu tlít pár století. Dnes jsme si připsali 16km.
Systém pochodu byl následující: Každých 60 minut byla 15-20ti minutová pauza. Po třech dopoledních pochodech následovala dlouhá pauza na oběd - snědli jsme jídlo z termosek a dali si siestu. Spánek po jídle trval cca 30 min. Dohromady tato polední pauza zabrala asi 90minut. Obvykle jsme šli 3 pochody dopoledne a 2-3 pochody odpoledne. Vzhledem k 18ti hodinám denního světla nebyl problém s omezením pochodu počínající tmou. Tento systém hodinových přestávek s jednou velkou uprostřed se velmi osvědčil. Spánek po jídle pak zajistil dostatečné vstřebání živin do organismu.
6. DEN - zlé údolí
Ráno poprchává, je zataženo a zima. Vaříme, balíme, razíme. Dnes nás čeká orientačně velmi náročná etapa - musíme přejít přes skalnaté sedlo do vedlejšího údolí. Terén se mění ze zelené tundry na měsíční krajinu plnou rozeklaných skal a obřích kamenů. Při pochodu kličkujeme, skáčeme po šutrech, když v tom se silně rozpršelo a padla mlha. Stoupáme kaňonem vyschlého potoka, prostup je velmi náročný. Nezastavujeme - na to je příliš velká zima a mokro.
Došli jsme do sedla, kterému vévodí šutr ve tvaru zkamanělé havraní hlavy. 5-10 min se pachtím s určením správného azimutu, ale vzhledem k mlze a málo podrobným mapám, jsem se seknul asi o 30°. To má za následek, že jdeme asi 800m špatným údolím. Když terén přestává odpovídat mapě a ještě více se rozprší, rozhodujeme se pro nouzové táboření. Je 15:00, jsme ve výšce 900 m n. m. ve skalnatém terénu a není vidět na krok. Urychleně bivakujeme, vaříme na vařiči v předsíňce stanu a jdeme spát. Venku hustě prší asi do 23:00. Dnes jsme ušli jen 6km.
7. DEN - zlé údolí
Vstáváme kolem 8:30, venku se prohání mraky, ale vítr je brzy rozfouká a vysvitne slunce. Nyní presně vidíme, kde jsme a kudy se dát. Sušíme věci a v 11:35 razíme na cestu. Vracíme se 800 m zpět do sedla ke kamennému havranovi a volíme správný azimut. Postup je obtížný - kamennými poli nahoru/dolů. Konečně se dostáváme k velkému, členitému jezeru v tom správném údolí. Dáváme pouzu na terase nad jezerem.
Dnešní pochod je neobyčejně náročný - stále stoupáme sklnatými kaňony. Postup terénem je stejně náročný jako nádherný. Kolem 21:00 jsme v sedle v 950ti m n. m. - u jezera, kde silně duje vichr. Kempujeme, nejhorší část cesty máme možná za sebou. Máme v nohách dalších 14km.
8. DEN
Dnes půjdeme schůdným terénem. Scházíme 200 výškových metrů k obřímu jezeru, za kterým se rýsuje grónský ledový příkrov a uhýbáme na západ do údolí, kterým teče řeka Kangimut Kugtoq. Jdeme stále proti proudu - do mírného kopce. Údolí je široké, jde se dobře. Zastavujeme se u říční zátoky a koupeme se. Poté vyplašíme stádo masoxů, přebrodíme řeku a stanujeme. 14 km hotovo.
Systém vaření:
Jack navrhnul, že by bylo dobré, kdybychom měli teplé jídlo 3x denně. Ačkoliv není takové stravování na vandru běžné, musím říct, že tento systém se nadmíru osvědčil. Ráno vaříme snídani, zhltneme ji a navaříme ještě oběd. Aby vše fungovalo jak má, je třeba mít termosku s širokým hrdlem, do které se tato dvojporce nacpe. Odpoledne je pak jídlo stále teplé a chutné:) Používali jsme litrové termosky esbit, které pracovaly, jak bylo záhodno. Velká pauza na oběd též působí blahodárně na psychiku strávníků, kteří následně podávají adekvátní výkon!
9. DEN - větrné sedlo
Obracíme se přes sedlo do horského údolí vedoucího na jih. Brutálně tu fouká, ale krajina je nádherná - střídá se zelená tundra, vyschlá jezera, skály, poušť a přitom máme stále výhled na horský masiv Qeqertassuak, který tvoří jedinou a hlavní překážku mezi námi a naším cílem - jezerem Tasersiaq. Scházíme údolím až k úpatí masivu a táboříme u jezírka v říční deltě. Již 3. den je azůro. Zde bude náš base camp. Ušli jsme 13km.
10. DEN - TASERSIAQ
Dnes bude důležitý den, pokusíme se o prostup k cíli - jezeru Tasersiaq - a to úzkým skalním kaňonem (Jens sice říkal, že prostup je tam velmi nebezpečný, ale snad to půje). Půjdeme bez batohů, alpským stylem.
Ráno je jasné, slunce svítí. Balíme pouze jeden batoh: stan, lékárna, satelitní telefon, doklady, oblečení, PETku. O tenhle pohotovostní bágl se budeme s Jackem a Šamanem střídat v hodinových intervalech. Umožní nám zabivakovat v případě nouze.
Kaňon vedoucí k Tasersiaqu je dlouhý 7km a zařezává se cca 100m do skalního terénu. Zprvu je postup OK - skáčeme po obrovských balvanech v řece, později postupujeme kozí stezkou a zhruba v půlce kaňonu překračujeme suťová pole. Jde to velmi ztuha - s těžkými bágly by to bylo fakt o držku. Tomu napovídá i kostra masoxe, který nejspíš spadl dolů z útesu. Poslední 2km jsou již jednodužší.
V 16:00 jsme u cíle - konečně jsme stanuli na břehu jezera Tasersiaq - největšího jezera v Grónsku (na délku měří asi 100km). Je to super pocit! Půl roku plánování a zařizování se vyplatilo.
Protější břehy jsou lemovány ledovcovými splazy grónského pevninského ledovce. Jezero je v 700 m n. m., ve velmi nehostinné "kamenné poušti". Voda v jezeře je zkalená jílem a nedá se tudíž pít. Ačkoliv je dost zima a velmi fouká, Jack s Šamanem odhazují oděv a ihned se vrhají na koupačku do asi 5ti stupňové vody. Po chvilce cachtání se vrací a dáváme společné foto, oběd z termosů, siestu, procházku po břehu a vydáváme se na zpáteční cestu kaňonem - tentokrát po druhém břehu, kde není tolik suťovisk.
Je cítit, že z nás ze všech spadlo jakési břemeno - cíl byl dosažen a naše organismy si náhle začaly uvědomovat únavu z pochodu během předešlých 10ti dnů. Po třech hodinách plahočení jsme zpět v base campu. Vaříme, jdeme spát. Počasí nám stále přeje - je jasno, což ale také znamená, že v noci klesá teplota na 0°C. Dnes jsme ušli 14km.
11. DEN - výlet na Qeqertaussaq
Původně jsme dnes chtěli jít na jeden z vrcholů masivu Quequertasuaku (1.200 m), ale vzhledem k únavě se rozhodujeme pro oddechový den (času máme až dost). Já s Káčou jdeme na krátkou procházku s výhledem na ledovec. Jack podniká tu samou procházku, sic až k večeru. Šaman trochu cítí koleno, tak zůstává "doma". Síly se nám rychle vracejí.
12. DEN - base camp
Dnes si uděláme výlet na kopec - na lehko, cca 500 m převýšení. Jde se po šutrech, jsou tu výhledy do kraje i na ledovák. Nakonec stoupáme na neznámý vrchol (něco přes 1.200 m n. m.) v masivu Qeqertassuaku. Cestou jsme potkali sněžného králíka a bělokury. Dnes jsme ušli 10km.
13. DEN - Kangimut Kugtoq
Je stále jasno. Balíme, loučíme se s naším base campem a vracíme se údolím k řece Kangimut Kugtoq. Batohy jsou o poznání lehčí (máme ujezeno), a tak postupujeme rychle. Brodíme Kangimut po šutrech (je to celkem zábava). Jack si nabral do boty, tak ujdeme jen asi další 2km a kempujeme u jezera v 850 m n. m. KUREVSKY FOUKÁ. Opravuju zmrvenou tyčku u stanu Jurek TOP 2.0 light, vaříme a uléháme. Vítr fouká čím dál silnější (odhaduju to na 50-70km/h). Stan dostává kouř, ale drží. Jack s Šamanem spí v Hannach Charge (do extrémních zimních podmínek) a ten je úplně v pohodě. Kolem jedné ráno začíná pršet, vítr neustává. 14 km ujito.
14. DEN - Kangimut Kugtoq
Chčije a fouká už 12 hodin, dnešek strávíme nedobrovolně ve stanech. S Káčou hrajeme piškvorky, ze sousedního stanu se ozývá foukací harmonika a didgeridoo. Podmínky venku se za celý den nezměnily. Mám strach o našeho Jurka - ten vítr je mazec.
15. DEN - Krátké údolí
Pršelo a foukalo 36 hodin. Nyní už neprší, takže balíme a razíme. Rozhodli jsme se, že pro zpáteční cestu zvolíme JINOU TRASU - budeme objevitelé:)
Postupujeme kolem nádherného, velké jezera. Svítí nám zrovna slunce, tak se v něm rychle koupeme. Je kolem poledne, další postup jde dobře. Dnes přespíme až v "krátkém údolí", které je plné kamenů a jde se v něm dosti problematicky. Kempujeme u malého jezera se super výhledem. Večer začíná pršet. Dnes jsme ušli 16km.
16. DEN - Dobré údolí
Prostup krátkým údolím je obtížný. Jde se převážně po velkých až malých kamenech. Jediné štěstí je, že neprší a kameny už oschly. V závěru údolí postupujeme nádherným skalním kaňonem, kterým teče řeka. Je to sice trochu nebezpečné, ale zábavné - skáčeme ze šutru na šutr. Svítí slunce.
Kaňon končí super hezkým místem, kde řeka tvoří laguny mezi skalními terasami - zastavujeme proto na oběd a koupeme se (voda má 10°C). Slunce svítí, Káča se opaluje. Dáváme siestu. Odpoledne postupujeme širokým zeleným údolím podél skalního masivu. Je to dobré údolí ve všech směrech. Kempujeme na písčité vyvýšenině nad řekou, kolem se pasou pižmoni. Děláme oheň, večer začíná VELMI SILNĚ foukat. Přes noc vítr ještě zesiluje (odhadem na 60-80km/h). Jsme o 14km blíž civilizaci.
17. DEN
Ráno stále velmi silně fouká. Zůstáváme ve stanech o 90 minut déle, pak vítr částečně ustává a umožňuje nám bezpečné sbalení stanů. Dnešní den bude náročný. Zprvu stoupáme terénem do sedla k bezejmennému, ale velkému jezeru. Na oběd kempujeme u obřího kamene, který je obklopen poházenými kostmi zvířat. Pod kamenem se klene nízká prostora - Jack se ihned chápe čelovky a vrhá se do neznáma. Řve při tom jak tur, aby vystrašil případné ukrývající se zvíře. My ostatní prozkoumáváme okolí a nacházíme 4000 let starou hunters bed (lovcovo lůžko, viz. níže) - je to nález o to hodnotnější, že se nenachází na oficiální mapě pradávných obydlí. Po obědě procházíme nízkým sedýlkem. Následně se před námi rozprostřelo nádherné a divoké, skalami obklopené, motýlí jezero. Mezi ostrovy, které vykukují z divokých vln se prohání hučící vichr. Sem se jen tak někdo nedostane!:) K večeru sestupujeme 400 m příkrým údolím k naší staré známé řece. Táboříme v závětří nad řekou, děláme oheň. Ušli jsme 12km.
Co se týká pradávných obydlí: Grónsko začalo být osidlováno kulturami Severní Ameriky a Evropy cca od roku 2.500 př. n. l. První lidé byli z kultury Saqqaq (přišli do Grónska z východní Sibiře). Další, větší vlna osídlení postihla Grónsko až kolem roku 700 př. n. l. - byla to kultura Dorset. Lidé zde žili především na pobřeží, kde byla vzhledem k lovu mořského dobytka hojnost potravy. V letních měsících se lovci i s rodinami vydávali hlouběji do vnitrozemí, kde lovili soby. Právě základy obydlí těchto pradávných obyvatel Grónska jsme potkávali. Jednalo se o sezónní útočiště, takže nešlo o nějaké architektonické skvosty:) Z různých archeologických zpráv lze vyčíst, že vrchovina Angujaartorfiup Nunaa patřila mezi velmi významná loviště těchto kultur. Lze zde najít několik typů pozůstatků: tzv. Hunter's bed (vlastně závětří z kamenů, které si lovec postavil a přebyl tam jednu či několik nocí), Tent house (kamenné základy pro stany) či House - základy kamenných chyší. Na naší výpravě jsme měli s sebou mapu těchto arecheologicky významných lokalit.
18. DEN
Slunce svítí, valíme s jídlem odlehčenými batohy po rovnině podél řeky. Jde se dobře, tuhle cestu už známe.
Z ničeho nic se nad námi objeví asi vojenské letadlo. Má 4 vrtulové motory a letí jen cca 50m nad námi. Byl to buď vyhlídkový let, nebo - jak jsme se později dozvěděli - hledalo německého turistu, který se ztratil před 14ti dny.
Dnes se nám zároveň poštěstilo vidět pižmoně obravdu zblízka: zrovna jsme si užívali přestávku mezi hodinovými pochody - všichni sedíce a zobajíce nějako potravu. Náhle Šaman špíznul "psssst", my otočili hlavy a spatřili masoxí rodinku v čele se starým býkem, jak si to štrádují přímo k nám. Zůstali jsme nehnutě sedět. Stádo se přiblížilo asi na 25 metrů. Jedna kráva dokonce tak na 15. Káča byla trochu polekaná a chtěla vzít do zaječích, ale nakonec zůstala. Bylo to milé, asi 15ti minutové setkání.
Po 5ti pochodech kempujeme v nádherné zátočině s hlubokou vodou. Přesně tam, kde se řeka stáčí na jiho-jiho-západ do Paradise valley. Je to údolí, které prý hojností kypí. A je to i údolí, kam noha nejednoho lovce, či turisty občas vkročí - máme v plánu do něj zabřednout a pobýt v něm pár dní. Dnes jsme ušli 17km.
19. DEN - Křižovatka
V noci začalo pršet a jelikož na dnešek bylo plánováno až pozdní vstávání, zůstali jsme ve stanech do 14:00. Stále chčije. Zůstáváme ve stanech až do 17:00. Stále chčije. Rozhodujeme se, že dnes zůstaneme na tomto hezkém, prochcaném plácku.
Večer vaříme na mokrém dříví, které ale stále obstojně hoří:)
20. DEN - Paradise valley
Déšť skončil, oblačnost se protrhává. Dnes máme v plánu prostoupení do Paradise valley, kde zvoíme místo pro base camp. Odtud podnikneme několik procházek, dáme odpočinout tělům a třeba se nám poštěstí chytit rybu.
Paradise valley je široké, asi 40km dlouhé údolí, které tvoří závěrečnou deltu řeky Arnangarngup kua, a které ústí do Sonderstorm fjordu. Pasou se tu na borůvkách a jiném hebledí masoxi a občas lze zahlédnout i soby.
Prostupujeme masoxí stezkou, sbíráme borůvky a kajaky (čajodárná bylina). Kolem 14:00 přicházíme ke skalním peřejím, pod kterými je nádherná laguna plná LOSOSŮ. S vidinou čerstvého masa ihned vyndaváme rybolovnou výbavu a zkoušíme štěstí. (rybolov je nejjednodužší způsob lovu!).
Chápu se prutu jako první a hned u čtvrtého náhozu mi jedna půlmetrová svině zabrala. Pln zmatku a napětí navíjím a zároveň běžím výše na skálu, ryba se mnou, už se plácala na suchu, když v tom se jí háček z huby vytrhnul a hupsla zpět do vody. Káča s Šamanem, kteří scénu sledovali, byli natolik překvapeni, že se nezmohli na jakýkoliv čin.
Po tomto výkonu jsem prut předal Jackovi, který po pěti minutách chytil jiný statný kus. S Šamanem jsme rybu dopravili na břeh, kde jí tento zabil a vykuchal. Morálka se nám zvýšila o 100%. Rozhodli jsme se, že na tomto rybonosném místě zřídíme base camp a na zítří ještě něco čapnem. Šaman si z kamenů zřídil luxusní kuchyň (2 ohniště, kamenná plotna, závětří, kamenný pult...).
Ryba byla velká (cca 75cm) a dobrá. Šaman Newman, jako vrchní kuchař výpravy, ji naporcoval a na rozpáleném šutru (na grónský způsob) ji ogriloval. Ve čtyřech lidech jsme ji slupli jako malinu. Druhým chodem byla rybí polévka. Zbytek dne byl relax s plným břichem.
Base camp byl vskutku na pohádkovém místě - peřeje, laguna na koupání, převislé skalní bloky... prostě paráda. Dnes jsem ušli 5 km.
21. DEN - Žížalí jezero
Je slunečno. Vstáváme až kolem 10:30. Jack se Šamanem chytají rybu a dávají si ji k snídani, já plánuju dnešní výlet, Káča čte knihu, co si půjčila od Jacka - je od Alexe Hibberta, který s Georgem ušel bez pomoci asi 1400 mil přes grónský pevninský ledovec se saněmi o hmotnosti 190kg! (jmenuje se "The Long haul").
Dnes půjdeme k asi bezejmennému jezeru, které je ve výšce cca 600m, zaříznuté mezi tisícovými vrcholy v úzkém údolí. Vyrážíme až kolem 15:30, čeká nás jen 10-15km - podle zvolené varianty návratu.
K jezeru stoupáme terénem podél prudkého potoka. Prostup je místy dost obtížný (suťoviska) i nebezpečný (šutry nejsou pod hustým porostem vidět, je to o zvrknutí kotníku). Ještě, že jdeme na lehko. Cesta tam nám zabrala 3,5 hodiny. Odměnou je nám pohled na jednu z nejhezčích scenérií naší výpravy (hned po motýlím jezeru). Mapa nelhala - prudké kamenité svahy, pasoucí se pižmoni a do toho se blýská hladina obřího jezera ve tvaru tlusté žížaly. Svítí večerní nízké slunce. Na břehu jezera objevujeme základy pradávných stanových domů ("Tent house") - tyto k našemu údivu nejsou zanešeny v oficiálních mapách "ancient remains". Jsme asi objevitelé:)
Z časových důvodů volíme pro návrat stejnou cestu a cca ve 20:30 jsme zpět v base campu. Dáváme rybu a spát. Dnes 10km.
22. DEN - Paradise Valley
Dnes je odpočinkový den. Koupeme se, rybaříme. Slunce stále svítí, sic fouká. Po dobu dneška se nic zvláštního nestalo.
23. DEN - Qamaninnguit Tasiat
Vyrážíme na zpáteční cestu. Po obloze se honí mraky a trochu fouká. Loučíme se s Paradise valley a směřujeme původním azimutem k Robinson river. Po cestě je mnoho masoxů, lidé žádní. Kolem 20:00 kempujeme na písečných muldách u jezera Qamaninnguit Tasiat. Dnes jsme dali 13km.
24. DEN - Robinson River
Prší. Pochodujeme v solidním tempu po levém břehu Robinson river. Přestávky mezi pochody jsou z důvodu deště zkráceny na 5 minut. Šaman spatřuje na opačném břehu 5 lidí pochodujících ve stejném směru jako my. Nejspíše půjdou také podél Robinson River - až ke fjordu, kde je Jorgen vyzvedne a odveze do Lusáku. Jdou ale po opačné straně, my už je nespatříme.
Kolem 15:00 kempujeme tam, kde jsme kempovali před pár týdny - první den v divočině. Stále prší. Dnes najito 10km.
25. DEN - Robinson River
Prší, relax, nic se neděje. Děláme si procházku k peřejím na Robinson river a zkoumáme stálehořící kus tundry. Káča s Numenem sbíraj borůvky a houby. Večer Jack chytil rybu.
26. DEN - Robinson River
Prší, relax, borůvky, houby. Nic zajímavého se neděje. Jen odpoledne Jack chytal ryby a zaseknul třpytku do šutru uprostřed řeky. Proud byl kvůli dešti zrovna hodně silný, takže jsme ho uvázali nahého na špagát (vlastně ho jen držel) a plovouce v dravé řece se pokoušel třpytku vyprostit. Nepovedlo se, ale bylo to zpestření dne:)
27. DEN - Návrat do Kangerlussuaqu
Vstáváme v 5:45, stále je pod mrakem, ale už neprší. Na devátou máme objednaného Jorgena s lodí - před týdnem jsme se s ním přes satelitní telefon smluvili, že nás vyzvedne a odveze z ústí Robinson river zpět do Kangerlussuaqu. Včera nám to ještě potvrdil.
Balíme tedy a pochodujeme posledních pár kilometrů. V ústí fjordu potkáváme dva inuitské lovce. Jack s nimi zapředl hovor a zjistil co a jak loví a jak uchovávají pižmoní maso.
Jorgen dorazil včas, nasedáme do lodi a frčíme... cesta trvá asi hodinu, bere nás ještě autem 11km z přístavu do města, platíme mu 2.500 DKK.
Na letišti zjišťujeme, že Káče a Jackovi zrušila "společnost" Greenland Express let. Dali jim vědět 14 dní nazpět po emailu a telefonicky, leč nebyli dostupní. To má za následek velký průser. Jack s Káčou se nemají jak dostat do Kodaně (nová letenka stojí 20.000 CZK a jednání přes sat. telefon s Greenland Express váznou). Greenland Express jsou buď podvodnící, nebo krachují. Všichni to tu o nich tvrdí.
28. DEN - Kangerlussuaq
Jsme stále na letišti, zatím žádný posun. Všechno je tu přehnaně drahé. Asi přejmenuju naší výpravu na "Chudáci v bohatově". Platíme 100DKK za 3h wifi připojení na internet v mobilu abychom mohli alespoň vyzjistit jak to se zpropadenou spol. Greenland Express vypadá. Žádný posun.
29. DEN - Kangerlussuaq
Platím 200 DKK za internet na 24h. V závěru dne se Jackovi podařilo sehnat tel. číslo na Gerta Braska, což je CEO těch aerolinek. Vyměňují si pár SMS (už je noc).
30. DEN - Kangerlussuaq
Brzo ráno se Jack dovolal Braskovi, který mu řekl, že krachuje, ale nakonec zaplatil letenky s Air Greenland ještě dnes. Jack to zařídil!!! Happy end:)
31. DEN - Kodaň
S Šamanem odlétáme zpět do Kodaně. A tak to bylo.
Poděkování
Závěrem musím poděkovat Jensovi z Greenland Outdoors (bez jeho rad by výprava nemohla být úspěšná), Radce Vackové z Natur house za vstřícnost a rady při skladbě jídelníčku a taky skvělejm parťákům Jackovi, Káče a Newmanovi za to, že byli v pohodě a udrželi si po celou dobu vandru dobrou náladu!
Krušnohora 
Vzpomínka na