Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Zimní "odpočinkový" vandr přes Jizerky: bílá smrt, dítě v mrazu a sněhové koule ve fuseklích

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 11. 12. 2013 13:15

Napsal Přemek

Plán byl jasný: dostat se do Hejnic, vyšlápnout na Smrk (nejvyšší hora Jizerských hor, asi 1124 m n. m.), tam přespat a dál jít buď do Oldřichova v Hájích či do Liberce - dle schůdnosti terénu a nálady. Vzhledem k tomu, že já jsem své sněžnice chytře půjčil Verče do Alp a Kennedy na ty své teprve šetří, zbyla nám pouze víra, že sněhu bude maximálně po kotníky. Tuto víru jsme podpořili faktem, že se nikdo z nás ani očkem nepodíval na předpověď počasí.

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Středa po poledni, SMS rozhovor:

Přemek(P): nazdar, co to bylo vcera?
Kennedy (DK): nevim, nechapu, hodina spanku, ted makam 12h v kuse
P: taky nechapu, pamatuju si jen tvoje dyzko 60kc pro nepeknou vycepacku
DK: potrebuju voraz, v patek razim do jizerek na odpocinkovej vandr, pojed taky
P: este uvidim, ale asi jo, snih bude asi rozmoklej
DK: ok, ja jedu kazdopadne, potrebuju se vyspat, snih moc neni, ale ma foukat
P: jo, orkan
DK: jako kazdej rok, nic velkyho, na Smrku fouka furt, delaj z toho vedu

Pátek po poledni, SMS rozhovor:

DK: tak co, jedes?
P: cau vole, nevim, ted jeste zemrel ten Mandela...
DK: nojo, to je v pi**, sraz ve ctyri na cernaku
P: busy jsou plny, pojedem vlakem
DK: ok, 4 hodiny ve vlaku, proc ne

Drobný si nechej

Těmito hovory byly položeny základy odpočinkového vandru. Kennedy do Jizerek vyráží párkrát do roka, takže přesně ví kde je jaký přístřešek. Šli jsme celkem na lehko (trochu jídla, spacák, baumax plachta a vařič kvůli čaji), tak by to mělo odsejpat.

V 18:30 už si to valíme vlakem z Liberce do Hejnic, kam máme koupený lístek. Když přicupitala přenádherná severská průvodčí, a poté co jsem jí polichotil ("slečno chci vás navrhnout na miss České Dráhy" a podobný kecy), sdělujeme jí, že potřebujeme vlastně až do stanice Bílý Potok - že nám to ušetří pár kilometrů. Pěknice se zamyslela, chvíli počítala na kalkulačce vysokou matematiku, načež podiveně zamrkala kukadly a vyhrkla: "Příplatek je jedna koruna!", já na to "Za každého?" a ona "Právě že ne, za oba!". Dobrý, dávám jí dvojkačku a říkám že drobný si může nechat. Telefoní číslo mi bohužel nedala, zjistil jsem pouze, že je z Jablonce nad Nisou. (slečno, jestli tohle čteš, ozvi se!:)

Kennedyho nepěkná slova o mé oplzlosti a nechutnosti házím za hlavu (morálka družstva zůstává na výši) a v půl osmé už valíme z Bílého potoka na Smrk. Je tma, pod nulou, trochu sněží, trochu fouká. Dneska zdoláme jen 8 km a 800 m převýšení a přespíme v přístřešku pod rozhlednou. Prorokuji, že na Smrku budem kolem desáte večer.

Zafúkané

Chyba lávky, desátou nestihneme - od chaty Hubertka (621 m n. m.) sněhová pokrývka značně přibývá, zvedá se vítr a sněžení sílí - sněžnice už by se místy vyplatily a to ještě nejsme ani u tzv. Nebeského žebříku - příkrého stoupáku těsně pod vrcholem. Po dalších 250ti výškových metrech se náš pochod zpomalil tak na 2,5 km/h. Po červené značce to ještě jde, ale s hledáním odbočky na vrchol je to horší. Brodíme se sněhem, čelovky svítí, ale viditelnost je jen 10 - 15 m. Po 15ti minutách hledání značky to vzdáváme (stejně je tu alespoň metr sněhu a pěšina je k ničemu) a vydáváme se dle buzoly azimutem.

Je 23:00, na vrchol je to 1 km a 200 výškových metrů. Brození sněhem je záživné, občas do něj člověk zajede i po pás. K udržení morálky používáme osvědčenou metodu zpěvu. Odlišnost popěvků možná charakterizuje i rozdílnost našich povah - já si broukám "Zafůkané, zafůkané, kolem mňa fšecko je zafúkané...", kdežto nekonečný cynik Kennedy si brouká starou sračku od Orlíku "Tak poslouchej Mandela, takhle se to nedělá..." a uctívá tak právě odešlého hrdinu JARu.

Zde musím podotknout, že absence sněžnic je velmi, velmi výrazně znát, což potvrzuje i cestovatelský guru Jaroslav Pavlíček, cituji: "Pohyb na sněhu bez lyží, sněžnic, či saní je 2-6krát pomalejší než s nimi."

Další věcí která zvyšuje komfort při pohybu vysokým sněhem jsou návleky - já je měl, Kennedy nikoliv. Takže jdu první a prošlapávám "cestu", navzdory tomu můj druh večer stejně vyklepává sněhové koule z ponožek.

Po půl hodině trápení nacházíme značku a brodíme se dál, ve dvanáct jsme na vrcholu. Dalších 15 minut pobíháme dokola vánicí a hledáme 23m vysokou rozhlednu. Ve dne je tahle dominanta vidět snad až z Brna, ale v noční vánici je to celkem problém jí najít:) Nakonec se zadaří a suneme se do super přístřešku, respektive místnosti se stoly a lavicemi. Je 5 stupňů pod nulou, vaříme polévku na zahřátí a v jednu ráno jdeme chrápat, odpočinek může začít.

V sobotu se probouzíme pozdě, pakujem a kolem poledne vyrážíme směr Smědava - je to jen 7km po značce a je tam hospoda. Venku je mlžno a pod nulou, ale nesněží. Cestou potkáváme pomník umrlého německého básníka a Kennedy se rozpovídá: "Mám rád tyhle smrtě, těch pomníčků je tady v Jizerkách tak 50. Tu rolník zavalen kládou, tu lesník střelen pytlákem... dobrý smrtě."

Na Smědavě v hospodě je pár hostů, usedáme, dáváme relax, jídlo, piva a grogy. Když se Kennedy vrací z venku, kde byl na cígu, z vedlejší místnosti na něj volá jakási žena, aby jí zkontroloval dítě jestli nebrečí - je prý venku v saních. Huh, drsný kraj tenhle sever, tady člověk jde do horské hospody, batole zaparkuje před vchodem nedbaje tmy, klandry a sněžení a občas houkne na cizího pobudu, který jde kolem, aby dítě zkontroloval... pohoda, asi se sem přestěhuju.

Holubník

S výčepákem konzultujeme kam se vrtnout, doporučuje nám přístřešek "U Knejpy" - jeden z těch co jsou na Jizerské magistrále, nebo další, vzdálenější - v sedle Holubníku (1000 m n. m.). Volíme druhou možnost. Sedlo Holubníku je sice jen o 7 km dál a 300 m výš, ale venku velmi hustě sněží a všechno kolem nás je zafůkané. Ze Smědavy vyrážíme kolem půl šesté.

Po pár hodinách prostupujeme terénem až na křižovatku "Na Žďárku" - odsud odbočuje široká, hluboce zafůkaná cesta do kopce směr Sedlo Holubníku - náš cíl. Je vzdálený 1km. Odhadujeme, že nám to bude trvat tak 45min.

Zase mejlka, nastala podobná situace jako minulý večer - po hodině brození se cca 200m od cíle cesta ztrácí a my, poblíž kóty Bílá smrt začínáme brodit po pas. Jsme nuceni zapnout GPS a jít podle ní. GPSka nám bohužel polohu určuje s tolerancí +-50m, což je nevhodné, když hledáme přístřešek, který má 3x3 metry a je viditelnost 10m. Nuže následujících 45min jdeme podle GPS domělou cestou, kličkujeme, vracíme se a kroužíme a nakonec přístřech nacházíme. Ten jeden kilometr štreky jsme - včetně bloudění - dali za krásnou hodinu a půl. Nebýt GPS, museli bysme kopat záhrab bez lopaty, což je voser:) Kennedy, který už vypadá jako sněhulák, jen lakonicky prohlásí, že mu to hledání nevadilo a že by tuhle činnost zvládl provádět ještě pár hodin.

Já konečně pochopil trosečníky uvízlé ve sněhové vánici, umrlé a zmrzlé třeba jen pár metrů od horské chaty - orientace v těchto podmínkách je fakt extrémně náročná.

Přístřešek je plně dostačující pro 2-3 osoby, krytý před sněhem a větrem ze tří stran, takže pohoda. Kennedy vyndavá sněhové koule z ponožek a jdeme spát. V noci hustě sněží.

Ráno vstáváme v devět, naše stopy jsou zafůkané, takže brodíme. Sic jen pár km na Jizerskou magistrálu - tam nás čeká překvapení v podobě šíleného množství šílených běžkařů. Fujble, provoz jak ve Špindlu. Mezi běžkaři potkáváme Marlenu s Jackem (velmistr winter swimmingu) a Pepína se psem. Neděle již není příliš zajímavá - máme to nějakých 15km do Liberce, z toho půlku po silnici. Kennedy si stěžuje, že to nebylo vůbec odpočinkové a že příště vezme bejvalku do Brd.

Video - romantické ráno v Holubníku (999 m n. m.)

Všechny fotky:

• < Předchozí
• Další >