Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 23. 8. 2003 1:54

Napsal Joska

Pro výpravu jsem vybral pohoří Trascau a Muntele Mare ležící v oblasti Apuseni.

Popsat cestu po Apušenkách nebylo jednoduché. Zážitků bylo tolik, že smrsknout je do pár odstavců by byla věčná škoda, ale popsat je doslova a přesně je téměř nemožné. Zde je jedna z verzí, která popisuje aspoň částečně to, co se odehrálo během našeho putování.

Tento deník sepsal slavný horský svůdce Joska - ve východních krajích známý pod přezdívkou Joska Piatru Mare. Za to mu patří věčný dík.

1. DEN

Máme sraz na Holešovicích a po nákupu tekutin a bankovek Start nasedáme do vlaku. Pečlivě zkoumáme již předem zakoupené jízdenky od CityStar přes Budapešť a Arad do výchozího místa naší výpravy – městečka Aiud. Cesta probíhá klidně až do Budapešti kde po obhlídce centra kysneme na nádraží. Rumunský rychlík Dacia má zpoždění.

2. DEN

Po nočním překročení hranic a první konfrontaci s rumunským průvodčím nastává problém. Synek ve snaze přivydělat si nějakej ten šesták navíc, požaduje 50 euro za tzv. rezervaci. Situaci řeší Přemek s Pájovcem svým osobním kouzlem a úchvatným charismatem a cenu sráží na 25 euro (až po návratu do Práglu jsem se dozvěděl, že je to poplatek za rychlík, běžný ve východní Evropě avšak značně přemrštěný).

Pokračujeme dál do Alby Iulie, kde přesedáme na osobák směr Aiud. Čas na přestup využíváme k výměně peněz a nástěnné hodiny v místní bance přináší neočekávané zjištění, že se čas posunul o 1h. Trasu od banky k nádraží překonáváme za rekordní dobu a vlak stíháme. Míříme tedy do Aiudu, kde následně obléháme první nádražní hospodu.

Sympatická cena piva ostře kontrastuje s dvojicí žebrajících dětí, kterým nestačí Ňůmenův buřt (rozuměj kus salámu). Nakonec jsou děcka odehnáni domorodci. Za zmínku stojí Aiud samotný - je zde dost historických památek, včetně krásného pravoslavného kostela. Po drobné pauze nasedáme do místního autobusu směr vesnice Magina. Již nikdy nebudu nadávat na českou MHD. Průměrná rychlost 5km/h, štěbetání vesničanů a pes který spolu s námi nastupuje a vysedá příští zastávku nás utvrzuje v názoru, že Rumunsko je země neomezených možností.

Z Maginy pokračujeme k našemu prvnímu cíli – klášteru Rimet. Situace nabírá na obrátkách po zjištění, že jsme vystoupili asi cca o 3 km dále a nastává stav, který nás má provázet po celou dobu výpravy. Kurva bloudění. Místo kláštera po motání se vlese narážíme na obrovského býka (podle prvních zpráv koně), překonáváme stoupání a potkáváme baču. Bodrý nativec ve snaze pomoci vidlákům z Čech odvádí 4 z nich (Josku, Báru, Přemáka a Ňůmena) aby jim ukázal cestu. Ale čert věř Rumunům při odhadu vzdálenosti. Čtveřice se vrací s nepořízenou cca po 1.5 hodině a identifikuje světélko v dálce jako klášter.

3. DEN

Není to klášter. Ale nevadí, z horského hřebenu se nám otevírá úchvatný pohled na rumunskou krajinu a náladu zvedá nákladní auto které bez jakéhokoliv impulsu zastavuje a devět cestovatelů naloďuje na korbu. Zážitek neopakovatelný. Vytlemeni máváme zemědělcům přehazujícím seno, fotíme o sto šest a snažíme se držet za cokoli. Rumun to řeže jak ďábel a po vysednutí ukazuje cestu ke klášteru. Ten se daří po drobných dezorientačních příhodách, prvním deštíku a záměně vožralýho sedláka na svahu za mrtvolu, nalézt. Od překrásného komplexu pokračujeme k další metě, Rimetské soutěsce.

Protože čas pokročil, rozděláváme stany před ústím soutěsky a doufáme, že voda nestoupne. Zde se opět projevuje Přemkova komunikační dovednost. Když si chceme rozdělat stany, přichází nějaký vesničan a prohlašuje tajemné slovo „propertate“. Přéma ve snaze utužit mezinárodní vztahy pokyvuje hlavou a slovo opakuje. Vzhledem k tomu že to znamená soukromé vlastnictví a dědek chce prachy, balíme se a přesouváme kemp o kus dál.

4. DEN

Vytrvalý déšť dá vzniknout jedné z častých humorných historek. Joskově posádce stanu (Báře a Ňůmenovi) přes noc naprší do stříšky nad předsíňkou cca 15 litrů vody. Ňůmen se chce pochlapit a se slovy „Asi vám poliji pantoflíčky“ svrhává obsah střechy do stanu. Efekt umocňuje poloha stanu jež je postaven s kopce.

No nic, po sbalení totálně mokrých věcí, poradě a rozhodnutí že i přes nepříznivou klimatickou situaci soutěsku prubnem, vydáváme se vstříc nebezpečí. Téměř celá cesta skrz vede řekou jen na začátku jsou na stěnách ocelová lana. Dle mého soudu jsou k hovnu a o to víc je cesta dobrodružná.

Za soutěskou leží opuštěná vesnice Cheila, která je tak neznámá, že každá cestovka která jede do oblasti Trascau jí má zmíněnou i s výňátkem z Nevrlého Rumunských her, ve svých katalozích.

Potkáváme zde však pouze cca patnácti členou výpravu Čehunů. Zdá se že asi nemáme tak špatnou mapu jak jsem si myslel, zjevně existují horší, třeba jako ta jejich v měřítku 1:1000 000 připomínající pohled z vesmíru. Pokračujeme slušným stoupáním do vesnice, jejíž jméno jsem zapomněl.

Zmoženi usedáme v místním magazinu (obchod s přilehlou místností a stoly) kde se setkáváme s pověstnou rumunsku vřelostí. Jeden domorodec si lajsnul ubytovat nás na místní poměry v luxusním pokoji s elektřinou (reprezentuje jí žárovka na drátě u stropu) a třemi obrovskými postelemi. Povídáme si strašidelné historky, dopíjíme zásoby alkoholu a ve vedlejším kumbále se spokojeně houpou na hácích kusy uzeného. Překonáváme chtíč a ani se ho nedotknem.

5. DEN

Na plánu je pochod k jeskyni Huda lui Papara. Protože cesta vede údolím cca 2.5 hod, snažím se jí zpestřit odbočkou na okolní kopce. Po první zastávce na planinách rozesíláme sms do sladké domoviny, a já nacházím pramen. Všichni vylévají zbytky vody a já až nyní zjišťuji že to není pramen, ale stříška s pneumatikami. Nenávistné pohledy členů výpravy a rány od sukovice mne ještě teď, kdy píšu tyto řádky, pálí na zádech.

Vodu se však daří najít cca po hodině. Známý jev kurva bloudění opět úřaduje a ke slovu se dostává Přemkova buzola. O to jestli nám skutečně pomohla najít správnou cestu se dodnes vedou spory. Ale asi jo.

Sestupujeme do údolí kde přichází první pořádná bouřka. Celou cestu k jeskynnímu kotli absolvujeme v potocích vody, ale pohled na skalní bránu a z ní vytékající řeku je úchvatný. Po malé zastávce se výprava trhá a Rajný s Lenkou vyrážejí do blízké vesnice ve snaze najít ubytování. Prostředek výpravy je následuje cca za 1 hod a Káča s Honzíkem (dodneška nevim jak se ten floutek vlastně jmenuje – byl jsem záměrně celou dobu mystifikován) zůstávají na místě.

Šikovné dvojici čajovníků se podařilo najít střechu nad hlavou a my se seznamujeme s Ioanem, velice příjemným chlapíkem který nás ubytuje ve stodole a nabízí jídlo. Vzhledem k tomu, že je zároveň místní geolog nabízí se, že nám ukáže jeskyni. V tom se vrací Káča s Honzíkem a hlásí, že řeka rychle stoupá.

To co se stává z drobné říčky se dá jen těžko popsat. Z hory vytékají ohromné masy bahna, které s sebou strhávají vše co jí stojí v cestě, včetně mostku a části silnice. Do jeskyně se letos nepodíváme. Jako náplast nám Ioan nabízí zítřejší výlet k „nedalekým“ vodopádům.

6. DEN

Slovo „nedaleký“ má zřejmě víc významů, jeden z nich je „několikahodinový“. Vodopády včetně jeskyňky za nimi jsou pěkné a návštěva drobného kostelíku s modlícími se jeptiškami taky stojí za to. Vzhledem k tomu, že stále prší, skupinka se opět dělí. Část (Přemák, Pájovec, Bára, Joska, Newmann) pokračují do nejbližšího města a zbytek zůstává ve stodole. Jako člen první části skupiny popíši její zážitky. Docházíme do města, cestou zjišťujeme stav poničené silnice a usedáme v místním kiosku. To co následuje ale radši přece jen popisovat nebudu.

Ráno jsem se probudil vedle silnice u jakýchsi dehtových jam a s rozdráplou rukou (cesta v noci na záchod do kukuřičného pole byla akční). Problém je však spíše ten, že místo srazu, tj. most přes řeku Ares není tak lehce identifikovatelný jak jsme si mysleli, proto se setkáváme až cca v 11 hod. Následuje slušný pochod do vesnice Posaga de Sus a návštěva mužského pravoslavného kláštera. Za zmínku stojí úžasná řezbářská práce po jeho stěnách.

Na programu je koupel v kurva studené říčce a zakempování pod nádherným vápencovým masivem. Odvážlivci (včetně chrabrého vůdce výpravy) se vydávají prozkoumat nedalekou jeskyni. Nedaří se nám však najít přístup a tak se kocháme jen z dálky.

7. DEN

Další den se nese ve znamení těžkého outdooru, v podobě prudkého výstupu na 1326 metrů vysoký kopec Scarita. Osmisetmetrové stoupání si nechtěně zpestřujeme výstupem na kopec vedlejší a cesta se protahuje.

Jsme nahoře, v rázu krajiny nastává změna a vápencové soutěsky Trascau zvolna přecházejí v planiny přilehlého Muntele Mare. Přemák s Pájovcem nás opouští a vrací se do Prahy na Antifest. My pokračujeme dále.

Slíbená hřebenovka však po pár kilometrech nečekaně klesá a my končíme v prdeli v lese. Vyrážím s Mařenkou Honzíkem na nejbližší kopec a jak už to bývá, je to k hovnu. Cesta zpět k táboru však přináší nečekané překvapení v podobě volského vozu s posádkou dvou mladších chlapců z nichž jeden (asi pětiletý) zuřivě upíjí pivo starého vozky. K našemu obrovskému překvapení starší hoch umí plynule anglicky a detailně popisuje cestu na nejvyšší vrchol naší cesty - Muntele Mare (1826 m n.m).

8. DEN

Opět prší a my celé dopoledne stoupáme na vrchol. Pod pojmem vrchol jsem si ale nepředstavoval širokou louku s minimální rozhledem a vojensku meteorologickou stanicí.

To, že budíme rozruch je jasná věc. Posádka se sbíhá k bráně a po chvilce se dva umorousaní záklaďáci odvažují ke konverzaci. Se slovy „You cannot stay here“ nás posílají dál do divočiny. Pokračujeme po planinách a konečně potkáváme stáda polodivokých koní na které jsem byl zvyklý z Vladeasy. Rumunští vesničané je odchytávájí, podkovají a po práci zase vypustí do přírody.

O téma k diskusi se postará čerstvá medvědí stopa u jedné ze salaší. Cesta se zdá býti jasná a my se držíme žluté značky, která má podle mapy vést stále rovně. Nebylo by ale Rumunsko Rumunskem kdyby šlo všechno bez problémů a když žlutá uhýbá s hřebene ostře dolů, jsme lehce zmateni.

Stany rozděláváme u malé usedlosti a jsme atakováni stádem býků/volů. Situace se přiostřuje – skot útočí ze všech stran a klacky a vzlyky žen protínají vzduch. Nejhorší je ten velikej vlevo a ta malá svině na osmi hodinách... Je jich dost, ale na chrabrou výpravu si nepřijdou bastardi a tak po ostré steči uleháme.

Zde následuje další na začátku nervy drásající a na konci veselá historka, která se odehrála v Joskově stanu. Ležíme a polemizujeme nad tím, co by se stalo, kdyby přišel ursák (medvěd), jehož stopy se nám vryly do paměti. Probíráme arsenál zbraní (Newmannova medvědobijka, Bářin kaser a Joskovy svaly) když se z venku začne ozývat funění a kýho výra nám to bouchá do stanu. Následuje zápis autentické konverazce:

Joska (J): Newmanne, slyšíš to?
Newmann (N): Jo.
Bára (B): Co? Nedělejte si prdel.
J: Kde máš tyč Newmanne?
N: Venku, posvítím ven.
B: Já mám kasr.
Newmann svítí ven a nic nevidí.
N a J se rozhodují, že budou dělat bordel ešákama, aby domnělého huňáče zahnali. Joska si všimne, že je ešák od žrádla.
J: Ty vole von je špinavej, já ho vyhodim ven.
Ešus letí vzduchem.
N: Ještě čajník.
Čajník následuje ešus.
N: Ještě je tu igelitka s bordelem.
V momentě letí ven.
N: Co taška se žrádlem?
J: Tam jsou jen korejky a polívky, to von nechce.
Po sléze nastává klid, tak uleháme.

9. DEN

Ráno se chechtáme asi půl hodiny při představě co by asi dělal nebohý bača, který by se náhodou vracel tou dobou kolem našeho stanu. Nicméně máme hlad a sličné ženy vyráží na nedalekou salaš, aby se vrátili s notným nášupem sýra a mléka.

Pokračujeme dál, bloudíme, míjíme mýtickou vesnici Racatau – coby mezicíl naší cesty a pak následuje jeden z nejhorších pochodů výpravy. Cca 20 km dlouhá lesní silnice se vine údolím a není nic horšího, než vidět za stopadesátou zatáčkou stále jen les a žádnou vesnici.

Ve finále zjišťujeme, že jdeme po špatné cestě a cílové město Gilau je cca 50 km daleko. Ve snaze ulevit psychickému vypětí rozeřvu se na nebohou vesničanku, že nikdy neviděla mapu. Chudák děva neví která bije, ale bohužel má pravdu. Zcela vyčerpáni dorazíme do nejbližší vesnice kde klasicky obsazujeme hospodu. Dojídáme zásoby sýra, což se později těžce nevyplatí jednomu z nás. Bůh existuje a zjišťujeme, že ve čtyři ráno jede autobus do Cluje – největšího města v dané oblasti.

Noc z 9 na 10 den byla plná zážitků (sorry hoši, nemohu si to nechat pro sebe).

Po handrkování s vesničany uleháme ve stodole na seně a Honzík vyráží na obhlídku záchodku. Vrací se s kamenným výrazem ve tváři a s otázkou zda ta mazlavá hmota na dvorečku je bahno či hnuj. Odpovídáme že hnuj a synek odpovídajíc „To jsem asi šlápnul do hnoje“ svítí si rozpačitě na zahnědlý kotník.

Dopíjíme alkohol a po cca 2 hodinách spánku se odebíráme na zastávku. Nalodíme se, koupíme lístky, usadíme batohy a dveře se zavřou. V zápětí vstává Newmann a hlásí: „Chce se mi srát.“

Nezávidím mu, cesta je dlouhá přes dvě hodiny a vede pouze lesem. Situace je akutní, Newmann obléká bundu, bere mapu a baterku a pomocí toaletního papíru zastavuje zmateného řidiče. Autobus na ubožáka počkal a přešťastný a odlehčený tarzan dosedá na sedačku.

10. DEN

Kolem sedmé hodiny ranní přijíždíme do Cluje. Je to největší město v okolí a valná většina lidí z našlapaného autobusu míří za prací právě sem. Po zjištění, že vlak nám jede až v jednu v noci si dáváme zavazadla do úschovny a vydáváme se na obhlídku historického centra.

Střed města tvoří náměstí s katedrálou a obřím sousoším... už nevim koho. Po celém městě jsou též patrné zbytky budovatelského socialismu - paneláky. Nejsou to však vysoké krabice jako v Čechách, ale menší, polorozbořené stavby, které i přes špatný stav mají své kouzlo.

11. DEN

Cesta vlakem se nečekaně dramatizuje. Přichází dvoutunová hora masa převlečená za průvodčího a požaduje již nám dobře známý poplatek – rezervaci v hodnotě 30 euro. Zkoušíme jak je tvrdej a i výhružka že si vystoupíme nás nechává chladnými. Je tvrdej a cca ve 4:00 v noci vysedáme na poslední zastávce před hranicemi. Následuje ještě marný pokus dostat se nepozorovaně zpět do vlaku, ale obřík je bystrej a za výhružek a kledeb se vydáváme na přechod.

Čára je dál než čekáme a tak vytahujeme pasy až asi kolem 6té hodiny ranní. Naprosto nás doráží prohlášení celníka, že přechod není pro pěší a musíme jinam. Nakonec se ale chlapíci na hranici slitují a my vstupujeme do Maďarska. Po neúspěšném stopu dorážíme do vesnice Biharkerstes kde staví mezinárodní rychlíky.

Do jednoho se nasoukáme a aby toho nebylo dost, tak platíme patnáct euro každej, protože na zpáteční jízdenku nejedeme stejnou trasou. No není to k posrání?

Do Břeclavi přijíždíme jak jinak než večer a dáváme si po dlouhé době teplé jídlo. Výlet je u konce a příští rok jedem znovu

• < Předchozí