Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Venku prší, je mlha, že i ptáci chodí pěšky. Nákup plynu (celkem 1,3kg) mi spolknul další těžce vydělané lováče. Tím je moje výbava kompletní a prkenice vyprázdněná.

Původně jsem chtěl dnes navštívit muzeum penisů, bohužel mi ale štěstí nepřálo - úschovna zavazadel je plná. S 35ti kilogramovým batůžkem na zádech penisy očumovat nebudu. Sedím tedy v čekárně a očumuju lidstvo. A čas plyne... (autobus mi jede za 4 hodiny)

Mám v úmyslu přejít Island od moře k moři. Variant prostupu ostrovem je několik - od cca 350ti km po cca 650 km trasu. Pro kterou se rozhodnu a zda se to vůbec podaří, je ve hvězdách. Krom hvězd záleží také na počasí, sopkách, stavu vody v řekách, výronu jedovatých plynů a další tisícovce okolností. Své šance vidím střízlivě tak na 60-70%.

Věc se má tak, že Island je velmi specifická krajina - je totiž příliš mladý! Vyeruptoval asi tak před 17ti miliony let a ani jeden dinosaurus tak neměl šanci ho spatřit.

Takové kráčení geologicky nejmladší zemí, která se ještě nestačila uklidnit, natož usadit, budu uskutečňovat poprvé...

22. 8., 1. den treku

Tyto řádky píši další den ráno. Nevyspalý po probdělé noci, s bolestí v krku a celý od sopečného prachu. Ale popořádku:

Startovní etapa měří asi 16 km, zdolává převýšení 1000m a končí na chatě Fimmvörduskáli. Ta je na hřebeni, mezi dvěma zasněženými vulkány - jen pár km od nechvalně známé sopky Eyjafjallajökull. Lidé se tam za peníz ubytovávají a také za peníz, staví si stany. Je to tu totiž přírodní rezervace a kempovat mimo vyznačené (zpoplatněné) kempy se prý nesmí, leda by šlo o život.

Půl dne stoupám po vyšlapané pěšině podél řeky a je mi jasné, že islandská krajina bude úplně něco jiného, než jsem doteď zažil. Brutální, rozeklané kaňony, ostré sopečné věže. Vše velmi nespoutané, mladé. Takový Grónsko či Norsko na perníku.

V půlce štreky, asi v 650 m n. m. se krajina mění. Kaňony zmizely a všude je jen zvlněná poušť plná šutrů a popela. Začíná foukat. Včera mi Barbucha přeposlala varování ze safetravel.is o "strong winds", což je zvláštní, protože Beaufortova tabulka takové označení nezná. Jestli mysleli experti ze safetravel.is "strong breeze", což je 5. stupeň, čili 39-49 km/h, tak se spletli. Můj anemometr naměřil 69 Km/h, což je stupeň 8 - vichřice. Při chůzi mám občas co dělat, aby mě to nesmetlo.

Tohle zjištění je důležité, jelikož původní plán byl rozbít stan u chaty Fimmvörduskáli, která sedí přímo na hřebeni, kde není závětří. Tam by to můj stánek ale nemusel zvládnout a bylo by třeba se uchýlit za těžkej lováč do chaty, jak to dělají všichni ostatní.

Změna programu, stavím si stan v 900 m n. m. asi jeden kilometr od chaty v závětříčku a skryt. Pochodoval jsem od 9:30 do 17:00 a jsem vyflusán. Moc to nechápu, možná je to kvůli těžkému batůžku, nebo převýšení? Precizně kotvím stan a vařím jídlo. Poté začínám pociťovat nemoc. Pálí mě v krku a únava je specifická. Do prdele...

Aby toho nebylo dost, směr větru se mění o 45° a z mého závětří je rázem větrná hůrka. Čekám, kdy pode mnou vybouchne nová sopka. Začalo pršet.

Dobrý, takže je mi blbě, mám horečku a stan vypadá, že nevydrží. 15 minut podepírám tyčky stanu tělem doufajíc, že vítr ustane. Neustal, musím ven do fekálu a něco s tím udělat. Jak říká guru Pavlíček: "Stále si hledej práci!"(první pravidlo přežití).

Nechce se mi, ale jdu do práce. Dělám ze sebe goretexovýho nepromokavýho robota s čelovkou a jdu ven. Je 22:00. Následující 2,5 hodiny trávím stavěním kamenného valu kolem stanu. Všude kolem je plno velkých lávových šutrů, které jdou z popela snadno vyndat a navíc jsou neobvykle lehké.

Postupně obestavím stan ze dvou stran cca 60 cm vysokou zídkou. Stánku se dosti ulevilo. V kombinaci s podepřením nejvíce vytížené tyčky zevnitř batohem působí stan vcelku důvěryhodně. Víc jsem udělat nemohl! Tím si dodávám falešnou jistotu, že mohu jít v klidu spát. Navíc by přece nebylo fér skončit 30ti denní trek první den, když jsem se snažil! Co, Bože? (stěhování na jiné místo je v těchto podmínkách pro stan ještě riskantnější)

V jednu ráno jdu spát. Dosti se budím. V průběhu noci však vítr výrazně polevuje.

Spím asi do 9:30, v krku mám knedlík jak meloun, cejtím se na pikaču. Na nohy mi pomáhá až pohled ven - střídavě svítí slunce a prší. Něco zhltnu, i když nemám hlad a ve 13:45 razím dál.

23. 8., 2. den treku

Na hřebeni se ráz krajiny výrazně mění. Po přechodu několika sněhových polí se naskýtá pohled na "čerstvě" ztuhlou lávu - v roce 2010 to tu bouchlo a sopka porodila dva nové kopce: Magni a Moodi. Lezu na větší z nich a fotím. Směsice barev je úchvatná, do toho samozřejmě prší a svítí slunce, což tu promítá všudypřítomnou duhu.

O fous dál se sesouvají obří ledovcové splazy z Mýrdalsjökullu. Vše se hroutí skrz gigantická údolí s kolmými několikaset metrovými svahy. Nic podobného jsem v životě nespatřil, neuvěřitelná a nádherná krajina.

Postup jde trochu ztuha - místy je svah opravdu příkrý, na pár místech jištěný řetězy. Chce to jistý krok, hole jsou výhodou.

Stále klesám, až se ocitnu u chaty Basár. Zde solím 1500 ISK za místo pro stan, kde nocuji.

Noc je krutá, bacila mám aktuálně v krku, takže přes noc hlením a v předsíňce naplivu do trávy slušnou porci flusanců:D

24. 8., 3. den

Chci se dostat do Landmannalaugaru a pokračovat dál na sever. Tento plán je bohužel v přímém rozporu s mým současným stavem a o přejití Islandu začínám silně pochybovat. Bacil se přesunul z krku do nosních dutin.

Jdu ještě pár km a z důvodu vedra a únavy se rozhoduju zakempit. Sice se to nesmí, ale kašlu na to. Je emergency.

Plac jsem našel nádherný - v březovém háji. Všude kolem je spousty hub, hlavně kozáků. Když kráčím, musím hledět na zem, abych jich moc nepošlapal.

Je 16:00 a kempím. K večeři mám rýži se salámem a na oleji osmahnutým kozákem. Nos je bohužel zcela ucpaný a tak necítím žádnou chuť.

Večer se bacil přesouvá z dutin do hlavy. Mám horečku, zimnici, jdu spát, zdají se mi zmatené sny.

25. 8. 4. den

Budím se po 12ti hodinách "spánku". Jsem vyčerpán, leč horečka už mi nevládne. Venku prší. Rozhoduji se, že jestli se mi dnes neudělá výrazně lépe, zůstanu na místě.

Úkolem tak bude dojít pro vodu, dopsat deník a zalepit počínajícího žraloka na pravé botě. Původní plán přejít celý Island se pomalu rozplývá...

Všechny úkoly jsem splnil, hodně spím. Zítra chci vstát brzo a ujít co nejvíce km. Už nemám horečku a k večeru se mi vrací chuť k jídlu - to je dobré znamení!

Smažím si kopec hub se salámem a s těstovinami - mňam! Jsem zvědav, co přinese zítřek.

26. 8., 5. den

Dobrý, vstávám v sedm, razím v 9:15. Cítím se dobře, venku je 15°C, bezvětří (!), zataženo. Ideál.

Trek začíná lehkým brodem, pokračuje měsíční krajinou, ze které občas ční převysoká špičatá hora.

Některé z těchto hor jsou postižené: sypou se, chybí jim třeba půlka, nebo část vrcholku. Něco jako chudák vrch Tlustec v Českém středohoří (postižen člověkem, resp. těžbou).

Stezka stále mírně stoupá, potkávám turisty jdoucí v opačném směru. Též jednoho postaršího Čecha, se kterým jsem zapředl příjemný hovor.

Dva km před chatou Emstrur se přede mnou otevírá obří kaňon, na jehož dně burácí řeka. Je plná zkalené vody - známka toho, že teče z ledovce. Kaňon je třeba přejít - k tomu slouží mostek a pár řetězů upevněných ve skále. Z mostku je nelítostný pohled - jeden krok a pápá, živote.

Chata Emstur oplývá množstvím turistů, dávám proto jen krátkou pauzu a pokračuji. Po levé ruce se mi rýsuje strašidelná hora Hattafell (čti Hatafetfl+plivnout). Brrrr...

Za pár km kempuju u líbezného potůčku, který není na mapě. Kolem se pasou ovce, je asi 14°C.

27. 8., 6. den

Budím se kolem osmé, venku poprchává. Vařím si předpřipravenou porci vločkové kaše (140g) a při jídle mám pocit, že se pobleju. Kaši po ránu už z nějakého důvodu nemůžu vidět.

Vyrážím v 10:15, je polojasno, teplo. Cesta odsýpá, po 6ti km je třeba přebrodit řeku Blafjallakvísl. Vodoteč je prudká, ale voda je mi pouze pod kolena (ostatním lidem nad kolena:). Brod není obtížný.

Stále stoupám a klesám a stoupám, až jsem se ocitnul u chaty Alftavatn - odsud se dá dostat speciálním autobusem do Reykjavíku. Dopřávám si krátkou pauzu, je 15:30. Mám před sebou hřeben kouřící (horké prameny) a vysoký přes 1000m.

Rozhoduji se to vydrtit hore (350 výškových metrů) a někde si tam dát horkou sprchu u hotspringů.

Stoupám pomalu, ale jistě. Za hodinu jsem na hřebeni. Mordor - všude to kouří, bublá, teče. Do toho prší. Cestou potkávám mnoho turistů jdoucích v opačném směru - jsou to ti nejpomalejší z nejpomalejších. Jsou strhaní, klouže jim to po rozmoklém jílu, ani se chudáci nerozhlíží po okolní nádheře... Zatímco průvodci je popohání, je prý už pozdě.

V 18:00 se rozhoduji zakempit a po chvíli nacházím ideální místo - v zákrytu od turistické stezky, u potůčku, nedaleko kouřících fumarol a coby kamenem dohodil od ledovcových jeskyň. Vše zde důkladně prozkoumávám, je to úžasné.

Postavením stanu na tomto nádherném místě jsem, počítám, vyhubil pár endemitů. Promiň, přírodo.

Večer ještě zachraňuji život dvojici zbloudilých turistů z Francie. Dostávají horký čaj a radu, kudy se vydat na tu správnou cestu.

Uléhám s malou obavou, zda nebudu odhalen správci parku, či zbloudilými geology. Zároveň ale s vědomím, že tohle je asi nejoriginálnější místo, kde jsem kdy stanoval. Budík dávám na 7:00.

27. 8., 7. den

Vstávám časně, vařím (kaše už chutná lépe - snížil jsem dávku). V devět razím, je nádherně polojasno a ani moc nefouká.

Procházím dlouhým hornatým sedlem - vše je barevné jak z katalogu, do toho sněžná pole a sem tam kouřící kuřák... To je panečku kýč. Kráčím přes další chatu, pak do sedla a kamennou pouští dolů s kopce.

Po pravé straně míjím pomníček Ido Keinana, který tu šel v létě 2004 na vandr nepřipraven a zaplatil za to životem.

Jak klesám, po levé straně se rýsují nádherné "Duhové hory" - hřeben hrající mnoha barvami, který je kousek od turistického centra Landmannalaugar. Na závěr je třeba projít stezkou v lávovém poli a kolem páté odpoledne jsem v cíli.

Registrace místa na stan plus poplatek za WC činí 1900 ISK.

Po koupeli sonduji info pro další postup, ale mastr ranger pan Valdie bohužel není přítomen. Kdo ale přítomen je, je Michal z Litovle - pracuje tu na Islandu na farmě a občas v místní prodejně potravin. Hezky pokecáme, druhý den mi dá dokonce polévku zdarma - první doping:) Na oplátku upíjíme z mých zásob whisky.

Pan Valdie se neukázal ani následující den a tak se budu muset rozhodnout, kudy prostoupit Islandem, dle intuice. Mám na to dva dny.

28. 8., 8. den

Opouštím camp v Landmannalaugaru a tím pádem i značenou cestu. Vytrhuji se z okovů stezky plné turistů a záhy se cítím svobodně. Slunce svítí, fouká bríza a vše je OK - ideální den na brodění řeky Tungnná.

Tungnná je obří řeka tekoucí z ledovce Vatnajökull (největší evropský ledovec). Chci zkusit štěstí a přebrodit ji v místě, kde tvoří deltu a její tok je rozmnožen do mnoha menších. Dostat se na druhou stranu řeky by mi ušetřilo 1-2 dny cesty. V hlavě mi zní citace z internetu od někoho, kdo se neúspěšně pokusil o brod: "Tungnná is a beast! Cannot be forded!".

Prvních pět toků brodím hravě - voda mi sahá sotva po kolena. Poté ale přicházím k hlavnímu toku a hned je mi jasné, že tohle bude větší výzva. Valí se tu přede mnou temně hnědý, zlověstný tok bez vln, to nevěstí nic dobrého. Svlékám kalhoty, vše včetně bot a foťáku dávám do batůžku. Půjdu pouze v trenkách, triku, mikině a goretexové bundě s nouzovou výbavou po kapsách (tam patří mobil + náhr. baterie, gps, mapa, buzola, zapalovač a tyčinka bounty).

Nořím se do vody a s pomocí holí postupuji, velmi opatrně a pomalu. S každým krokem klesám hlouběji, voda je mi již skoro po pás a proud velmi sílí. Přitom nejsem ještě ani v půlce toku. Najednou začnou hůlky ve vodě podivně vibrovat, jako by rezonovaly. Dochází mi, že je to o držku, rozhoduji se pro ústup - tohle je fakt nebezpečný. V prudké vodě se nemůžu ani otočit, takže krátkými kroky ustupuji pozadu zpět ke břehu.

Po neúspěšném pokusu se snažím najít lepší místo pro brod, ale bez úspěchu. Jsem promrzlý a musím se vracet. Celá taškařice mi zabrala asi 3 hodiny.

Je už večer - po dalších čtyřech kilometrech chůze kempím u kráteru sopky. Místo žhavé lávy je v něm jen jezero plné studené vody, škoda. Místo je to hezké, ale opět vyvstal starý problém se sopečným prachem - hodně fouká a prach mám tudíž všude. Ráno zjišťuji, že vše v mém obýváku je pokryto tenkou vrstvou černého šmíru. Supr...

30. 8., 9. den:

Prší, mírně fouká, pochoduji po F208 25 km lávovou pouští. Pochod je dosti ubíjející. Na závěr přecházím most přes Tungnná v místě, kde je na ní vybudovaná hydroelektrárna. Po 17:00 kempuji kousek od křižovatky cest f26 a f228. Jsem vyčerpán. V noci prší a fouká.

31. 8., 10. den

Silně fouká (25 km/h), vyrážím v 10:25, pochoduji přímo proti větru, v 17:30, po 20ti km kempuju v závětří u malého potůčku, je jasno.

1. 9., 11. den

Ráno je jasno a bezvětří. V noci bylo pod nulou - stan je pokryt omrzlicí. Razím v 11:00, stále po f26 a občas nějakou zkratkou. Přes den žhne slunce, jen se přidává vítr, 10-15 km/h. Po 20ti km kempuji u zavřené turistické chaty Versalir. Jsem hotovej.

2. 9., 12. den

Kolem 04:00 mi byla zima, musel jsem se ve spacáku přiobléct. Mrzlo. Vstávám v 7:30, nefouká, je pod mrakem. Přes den svítí slunce a je bezvětří (!!) Pochoduji v triku, leč obtěžují mne mušky, které létají do nosu, uší, úst a očí. Brýle výhodou. Vzývám vítr. Brodím menší říčku.

Večer potkávám Švýcara Johna - jede přes Island křížem krážem na kole (na single gearu!!), má v nohách asi 1200 km a ví o tomhle ostrovu všechno. Jeho kolečko (viz foto) utrpělo defekt na plášti, tak se rozhoduje též zakempit. Vítám ho čajem s whisky. Probíráme mou trasu (on překročil Island v r. 2013) a dává mi několik užitečných rad. Včera byla prý úžasná polární záře, já jí zaspal, nemám sílu ani odhodlání ji každou noc kontrolovat. Zítra odbočím z f26 k jezeru Hagongulon rozprostřeném mezi úžasné sopky. V noci bylo prý -5,4°C.

3. 9., 13. den

Konečně uhýbám z f26, je opět bezvětří a slunečno. Mušky zase serou. Obzvlášť mají v oblibě oči a pravé ucho - mám pocit, že do něj létají krmit mladé nebo co. Odpoledne jsem u jezera, je obří. Jeho voda ale bohužel není pitná (silt water, viz níže). Jdu ještě hodinu, než nacházím pitný pramen.

Nyní jsem asi v půlce Islandu!!! Pročítám mapu a vychází mi, že rozhodnu-li se pro cíl v Húsavíku, u jezera Mývatn bych měl být za 10 dní, to je gut!

4. 9., 14. den

Ráno jsem dojedl kejdu, co mi zbyla ze včerejší večeře. Sójové maso s kuskusem, sušenými rajčaty, kořením a olivovým olejem. No hnus. Zas to bylo bez chuti - musel jsem to nasolit jak chodník. Je třeba se naučit umění kuchařskému!

Večer budu z tašky losovat jedno ze zbývajících tří (celkem jsem měl čtyři) adventure food - těším!

Poprchává, ale přes den se vyvine jasno, resp. polojasno. Makám, jdu cestou necestou, brodím, zdolávám sedla. Jsem v zapadlé oblasti mezi Bárdarbungou a Tungafellsjökull (čti tungafetlsjakytl+plivnout). Není tu mobilní signál, což je na Islandu výjimka.

V druhé půli dne se pohybuji v kaldeře Vonarskard. V zásadě jsem na jiné planetě - kopce mají duhové barvy, nebo černou. Roste tu mech, který jsem ještě nikde neviděl, a vůbec všechno je divné. Kaldera je z jedné strany obklíčena ledovcem Vatnajökull a z dalších stran horami kolem Tungafellsjökullu. Kempuju v místě zvaném Snapadalur - geotermální prameny, všecko tu smrdí po zkažených vejcích a sem tam se kouří ze země.

Voda má divnou chuť, ale nejspíš je nezávadná. V jižní části kaldery je jen láva, pemza a pár ledovcových řek. Je to jakási "nížina" v 980 m n. m. Vládne tu bezvětří a zlověstné ticho. Nespatřil jsem zde nic živého! Ni mušku! Jedná se o dosti ponuré místo.

Ve stanu dobíjím mobil z powerbanky a žeru (curry chcicken khorma s rýží, jde to, ale žádná hitparáda). Počasí je stabilní, teplota vysoká: 12°C (večer).

5. 9., 15. den

Vstávám v 6:30, je náramně - jako na měsíci: jasno, bezvětří. Slunce rychle roztává led na mém stanu, asi se půjdu opalovat!

K další radosti mi kolem stanu poletují ptáčci a švitoří. Jsa milovníkem ptactva, šacuji je na pěnkavy jikavec, případně na calcarius nivalis - sněhule severní, ale ani jedním si nejsem jist (zjistím doma - atlas ptactva jsem nepřibalil).

Pozn.: skutečně se jednalo o sněhule severní

Dnes budu půl dne pokračovat kráterem Vonarskard - až do sedla v 1100 m n. m. - to bude jasno a bezvětří. Poté se přes dotyčné sedlo přehoupnu do severního Islandu a začne silně foukat (35 km/h) a mraky se začnou honit.

Celý den makám, tělo jede skvěle. U šestého pochodu chci zakempit, ale tělo chce šlapat. Tedy jdu dál. Pochoduju, až narazím na jeepovku (cesta pro 4WD) f910. Ta spojuje Nýídalur a Dreki poblíž kráteru Askja.

Na 910tku jsem se chtěl dostat. A jelikož je tu i voda, rozhoduju se zakempit. Mračna se stahují a vypadá to na déšť. Vítr trvá. Prosím tedy Ódina o strpení a jsem vyslyšen - jen co dokončím stavbu stanu, začíná kapat.

Vařím kejdu s rýží a i přesto, že jsem dal málo vody a rýže je nedovařená, dá se to jíst. Namrdal jsem tam totiž velmi mnoho přísad v čele s Křemešníkem a olivovým olejem: D Jako bonus má rýže hezkou žlutou barvu. Asi jako náhradu za to, že je tvrdá... to je život:)

Celou noc prší a fouká.

6. 9., 16. den

Vstávám v 8:00. Již neprší, však stále duje. Vítr se opět stočil, o 45° a nyní mi lomcuje s předsíňkou. Je silně zataženo, 9°C.

Včera jsem si ustlal u potůčku na mechu a podivném bejlí s hezkými žlutými listy. Je radost na tomto povrchu v předsíňce vařit! Tisíckrát lepší, než na sopečném prachu, který je hned všude. Navíc listí dodává příjemnou podzimní atmosféru. Můžu si připadat, že tábořím v listnatém lese:)

Vyrážím v 11:00, počasí je proměnlivé, chvíli svítí, chvíli prší. Kráčím po f910, ta se po pár km stáčí do lávového pole. Na začátku byla cedule s varováním, že vjezd je doporučen pouze zkušeným řidičům na 4WD jeepech. Tohle moře lávy sestává z tzv. block lava a jedná se o 0,5 - 10m formace lávy všech tvarů. Tvoří to úžasnou scenérii. Úžasně, bizarně skličující. Cesta se mezi bloky lávy klikatí zprava doleva, nahoru dolů, prostě se motá jak Maďar v kukuřici.

Dal bych si rohlík. Mám chuť na pečivo.

Po průchodu lávou kempuju u silného pramene - voda teče proudem rovnou z pod-lávových bloků. Škoda, že je studená... láva už holt vychladla. Přesto se "koupu" - svítí zrovna slunce.

Asi jsem ztratil hajzlpapír. Nevadí, voda je tu často, a jelikož moc nejím, potřeba hajzláče se smrskla na jednou za 2 dny.

7. 9., 17. den

Ráno je 12°C, fouká, s windchill efektem to dělá 5°C, poprchává, mraky se honí. Vyrážím, cesta je kamenně nudná, ale odsýpá. Valím cca 10 km na odbočku z f910 - pak jdu terénem skoro přesně na sever. Poprvé spatřuji v dálce okraje obřího kráteru Askja (bouchlo to před 150ti lety). Askja je impozantní, někdy se tam podívám.

Po dalších 10ti km kempuju u jezírka s pitnou vodou a rozhoduji se pořádně se nažrat. Vařím 140g těstovin + 100g salámu + koření + asi litr olivového oleje. Úplně to v tom koupu. Pak se živím, je to maso, těstoviny ještě zasypávám pytlem parmezánu. Jsem zvědav, co to to udělá - ale jestli budu muset v noci na záchod, alespoň bude šance na spatření polární záře:) Vyjasňuje se totiž.

Po studiu mapy mi vychází, že k jezeru Mývatn (což už je v zásadě civilizace) to mám 4 dny cesty. Pak bych rád došel někam na severní pobřeží, což je asi tak další 3-4 dny chůze lehkým terénem. Problém je, že na sever od Mývatnu už nemám mapu. snad to nějak vyřeším.

Z nadmořské výšky přes 800 m začínám pomalu sestupovat, zítra bych měl být kolem 400 m n. m. Islandská vrchovina končí, nejhorší mám snad za sebou.

8. 9., 18. den (nouzový bivak)

Vařím si 140g vloček k snídani. Nutno poznamenat, že zhruba od 14. dne treku je mé tělo schopno přijímat k snídani plné porce. Do té doby požívalo porce poloviční. Nyní jsem jen trochu změnil recepturu: z předpřipravených balíčků s vločkami vždy vyndám hrozinky a dám si je do horkého čaje. Je to tak lepší pro všechny tři - pro hrozinky, čaj i mne.

Vyrážím v 10:45, silně fouká severní vítr a prší. Musel jsem se sbalit ve stanu. Cesta je nepříjemná - vede po ošklivém, širokém, muldovatém hřebeni. Fouká přímo proti mně. To je problém, navíc vítr (40 km/h) sílí a déšť jakbysmet.

Scházím z hřebenu a držím se na mírně závětrné straně, jdouce po vrstevnici. Takto jdu dvě hodiny. Goretex drží, ale boty začínají prochcávat a obzvlášť hadrové rukavice jsou durch. Ruce zebou, velmi zebou.

Dávám tomuhle šílenému pochodu proti větru ještě jednu hodinu a pak se rozhoduji pro nouzový bivak.

V prudkém větru a dešti stavím stan (jde to ztuha, zmrzlé ruce nefungují, jak mají), vytírám z podlážky vodu a soukám se dnu. Výbava je trochu mokrá (samozřejmě krom spacáku a rezervního oblečení) a ruce zmrzlé. Nefungují mi palce - nelze nic zmáčknout a kloudně uchopit, to je dost problém:) Také mi protekla mapa - obal, který k ní dávají je shit, nevydržela ni dva týdny.

Nevadí, ve 14:45 jsem již zabydlen, jím, hovím si ve spacáku a zahřívám ruce. Po siestě si ve stanu topím vařičem a suším mapu a fusekle. Venku je stále marast. Doufám, že se počasí udobří a nezkejsnu tady déle než jeden den. Před sebou mám dvě chaty (sic nejspíš zavřené), pak jezírko a pak už Mývatn.

K večeři jsem sezobl rybu. Třetí adventure food - losos s bramborami ve smetanovo-koprové omáčce (značka Mountain House)nestál za moc - rozhodně ne za MOC 169,- Kč. Cítil jsem jen pepř a nějakou hmotu.

Zato po večeři si užívám a trávím čas četbou zábavné knihy - autobiografického Indiána od Jóna Gnarra. Ale hlavně pitím úžasné husy!! (famous grouse whisky, ve skutečnosti je to tetřev, ale to nevadí, hlavně že je to pták, že...)

Později déšť ustal, nefouká, leč mlha by se dala krájet. Postupně jsem si do dvou šálků čaje nalil čtyři žbrdlánky husičky. V devět jdu spát.

Je 00:25. Ve 23:45 mě probudil vítr bušící do stanu. Celý den foukalo ze severu, nyní fouká přesně z jihu. Nic naplat, musím ven. Kontroluji kolíky, upevňuji jeden nový, pojišťuji zbylé kameny a stavím menší větrolam. Trvalo mi to asi 15 minut, ale jsem vyfoukanej jak stará kurva. Uvidíme, co přijde dál. Snad stan vydrží.

9. 9., 19. den

Budím se v 7:25, ve stanu mám 7°C. Noc byla strašidelná, ale stan to zvládnul. Ráno duje jen vánek a je polojasno.

Po snídani lezu na kopeček pro signál a od Barbuchy mi přilétla sms, která cituje varování z portálu safetravel.is: "Warning, very much rain in eastern and northern Iceland till Sunday". Aha:) Bára mi totiž dělá base camp managera - to znamená, že posílá varování, kdy která sopka bouchne a tak podobně. Díky Ti za to, Báro!

Vyrážím v 10:00, seběhnu s hřebenu, přebrodím 3 řeky a valím asi 5 km údolím k chatě Rettartorfa - sem jsem se chtěl dostat včera. Bouda patří nějakému 4x4 autospolku. Je sice omylem otevřená (někdo zapomněl zamknout:), ale prdím na ní a jdu ještě o pár km dál a kempuju NA TRÁVĚ! Asi po 14ti dnech je pode mnou mech + tráva + arctic willow, paráda... Je znát, že sestupuji z vrchoviny k moři, teď jsem ve 386 m n. m.

10. 9., 20. den

Celou noc lilo jako z konve, je 8:30 a déšť i vítr jak se zdá, spíše sílí. Obloha je zcela zatažená a vítr se opět obrátil, jak je tu zvykem. Včera večer foukal jižák, dnes ráno severák.

Nevím, zda se dnes vůbec posunu. Za těchto podmínek nemá smysl pochodovat.

Je 10:30 a situace s počasím zůstává nezměněna. Podle Bářiny zprávy má pršet až do neděle, dnes je sobota:(

Bolí mne záda - asi mi to při nouzovém bivakování ofouklo v kříži a dost to bolí, vystřeluje do stehna, nemůžu se skoro hnout. Myslím, že pochodu jsem schopen, ale pohyb ve stísněném stanu je peklo. Zjistil jsem, že nejméně bolestivý je leh na břiše.

Je 12:00 a počasí beze změny. Byl jsem venku pro vodu - ta mi teče v bystřině metr od stanu. Stav vody v ní se s trvajícím deštěm zvyšuje, a jestli stoupne ještě o 20cm, budu mít bystřinku v předsíňce. Každou hodinu tedy kontroluji stav.

Je 14:30 a venku stále stejný marast, mrzutost.

Je 16:55 a venku stále stejný marast. Dočetl jsem Indiána, ve stanu mám 15°C, nuda.

Je 19:36, venku stále prší, vítr se uklidnil. Prší již 25 hodin v kuse. Potůček před stanem se zvětšil, ale už pár hodin stagnuje. Obří řeku za rohem jsem zkontroloval, má se kam rozlévat a můj stan na 95% neohrozí. Noc bych měl tedy přečkat bez evakuace. Záda se lepší, už se mohu trochu hýbat. Držím je v teple pod péřovou vestou.

11. 9., 21. den

Ve tři ráno přestalo pršet!!

Nedočkavý, vstávám před rozbřeskem v 5:40. Venku vane lehký jižák (ano, opět otočka o 180°) a je zataženo. V půl osmé vyrážím.

Včera jsem vymyslel zkratku: půjdu azimutem asi 5 km k jezeru Svartávatn a tam se napojím na cestu, která mne zavede na severní odbočku směr Mývatn. Cestou přebrodím dva potoky.

Chyba lávky, druhá vodoteč nebyl potok, ale rozbouřená řeka jménem Suourá. Možná by to na jednom místě šlo, ale brodit řeku s houserem a poté, co 36 hodin pršelo, je blbost.

Směřuji tedy lávovým polem podél řeky k původní trase. Zašel jsem si asi 5 km. Nevadí, dál už cesta ubíhá pěkně a počasí se mění na polojasno.

K večeru se tak oteplilo a zbezvětřilo, že mne zase otravují zpíčené mušky. Dávám mnoho pochodů - chci využít dobrého počasí a po sedmé kempím u jezera Kálfborgarárvatn. Za dnešek mám v nohách 30 km, celkem asi 330.

12. 9., 22. den

Vstávám v 7:30, venku brutálně chčije a je zataženo, kompletně. Ve stanu mám 6°C, - to jsou špatné vyhlídky na to dostat se do Mývatnu. I přesto to nejspíš zkusím - zbývá jen 15 km.

V 10:40 vyrážím, oblečen jako robot s pytlíky na rukách a podsedákem z karimatky zezadu za pasem. Použil jsem konečně i návleky na boty.

Vše funguje jak má, jen nelze v tom fekálu dělat pauzy na sušenku. Fouká opět přímo proti mně, ze severu.

Po dvou hodinách pochodu se silný déšť mění v mrholení. I tak je to strašná makačka. Kvůli expozici rukou na větru nemůžu používat hole a po včerejších 30ti km jsem trochu znaven.

V 15:30 přicházím k silnici č. 1, jsem pár km od jezera Mývatn. Potřeboval bych si dobít mobil, jelikož moje powerbanka mě zklamala. Měla vydržet nabití mobilu na 220%, však nabila ho jen o 50% a prázdná chcípla. To mne velmi nasralo. Na sms teď používám záložní - emergency mobil.

Též bych potřeboval zakoupit mapu na zbývajících zhruba 70 km cesty k pobřeží. Uvidím, každopádně už to, že jsem se po svých a bez podpory dostal ze Skógaru až k Mývatnu, beru jako úspěch!

13. 9., 23. den

Stan nechávám stanem a stopuji do 20 km vzdáleného městečka Reykjahlíð. Dobíjím mobil, kupuji mapu. Při té příležitosti potkávám živé lidi, dávám si sprchu za 1500 ISK (pohled do zrcadla je surový, shodil jsem odhadem 10kg), hnusné pivo za 1000 ISK a ještě hnusnější pizzu za 3400 ISK. Stopuji zpět, balím stan, v 15:00 razím a pochoduji ještě 11 km skrz nízký březový háj po stezce podél řeky. K severnímu pobřeží to mám asi 45 km, Wohooo! 2 - 3 dny a jsem v cíli!

14. 9., 24. den

Vše ok, jen na zádech, v bederní oblasti - tam, kde na mě batůžek přenáší svou hmotnost přes bederák - se mi udělal výrůstek:) Jakási chrupavčitá boule, zřetelná na omak, však nebolestivá. Je zřejmé, že tělo mutuje a přizpůsobuje se okolnostem, tak to má být!

Je nádherné ráno. Pochod odsýpá, jen mušky prudí. Vymyslel jsem systém zahalení z kapuce, nákrčníku a brýlí. Občas mi nějaká vletí do nosu. Tušit, že zde budou i v půli září, vzal bych si svou epesní moskytiéru.

V půl páté jsem spatřil moře a pociťuji jeho blahodárný účinek na psychiku! Zbývá mi 17 km do cíle.

V noci kolem mého stanu hřadují husy velké. Kvůli husám a Kačeně spím asi jen 5 hodin.

15. 9., 25. den

Kolem 15:00, po 25ti dnech od početí treku ve Skógaru, jsem dorazil do Húsavíku - přístavu na severu Islandu. Posledních 8 km bylo třeba pochodovat po silnici, na které jezdilo nevídané množství aut. Šlo tak zároveň o nejnebezpečnější část cesty a jsem rád, že mi bylo přáno auta přežít!