Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Seynes 2012: Nejasná zpráva o výpravě do jižní Francie (lezení ve vápencových oblastech Seynes, Chaulet)

Podrobnosti

Kategorie: Lezení skálou

Vytvořeno 13. 2. 2012 1:54

Napsal Přemek, Míra

Začalo to prý tak, že Honzík někde omylem schrastil epesního průvodce na skalní oblasti jižní Francie a prohlásil, že teď tam tedy už musíme jet... Měsíc na to již 2 auta naložená kilometry lan, tunami matroše a především několika neohroženými světačkami a světáky vyrazila na expedici s jediným cílem: vylézt na skálu v jižní Francii.

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Do sedel!

Po 15ti hodinové non-stop jízdě po česko-německo-francouzských dálnicích jsme se ocitli ve věhlasné vápencové oblasti Seynes. Značka zákazu parkování na příjezdové asfaltce, následovaná značkou zákazu kempování (a přísného zákazu rozdělávání ohně) dávala jasně tušit kde se na několik následujících dní usadíme.

Pár hodin po příjezdu jsme již tancovali kol slovanské fatry plápolající snad až ke hvězdám. A naše ženy, halekajíce a vzývajíce krápníky místních vápenců, které se třásly hrůzou a očekáváním našich teplých dotyků zároveň, se radovaly.

Beze strachu

Druhý den, brzy z francouzského rána - kolem 12té hodiny polední, jsme vyšli vstříc skále! Masív libozvučného jména José se čněl nad údolím, jako když se statná gertrůda nakloní svým gigantickým poprsím nad mladého hřebečka, který kňourajíce o milost, doufá v neřest nejvyšší.

Ano, tato romantická skála nás přijala. Né však vlídně a něžně jak jsme očekávali, nýbrž lačně a hltavě, unášejíc naše vzlínající těla k nejvyšší extázi... Padali jsme do lan jak prvničky do náručí japonských vodníků Kappa. Tak intenzivní byly naše zážitky, že jakmile se jeden z nás ocitl na vrcholu cesty, ihned nastupoval do další a nekonečné odsedy nezanechávaly v něm nejmenších pochyb o podstatě bytí.

Lezba

Francoužští nativci dobře znali zkazky o českých dobyvatelích skal z osady Kácov, kde půllitry zlatavého moku dávají dobrou noc a kde nejeden nýt zůstává po probdělé noci suchý. Pohled, který se Francouzům naskytl, však nemohl předejmout nikdo z nich. Už první scéna - Barbušin výstup jižním pilířem obávané severní stěny - cizáky dosud nepřelezenou cestou Finesse (6b) - bral slova z úst i myslí. Nadlidské úsilí bylo završeno epickým pádem u druhé pressky. Od shora. A slaněním v krůpějích deště. O pár metrů vpravo od Barbuchy sváděl svůj (nejen) vnitřní boj se stěnou i Honzík. Po cvaknutí druhého postupového jištění se odhodlal k takřka nemyslitelnému výkonu a za počínajícího deště slezl ty čtyři výškové metry zpět do základního tábora pod olbřímí keř, kde mu Joska Piatru Mare ošetřil několik omrzlin, amputát a počínající sněžnou slepotu. První den byl tedy završen, to byl však jen začátek...

Seynes je sportovně odjištěná vápencová oblast v jižní Francii - asi 20km východně od Ales. Leze se tu buď v kolmicích po lištách, dírkách a oštěpech, či přes převislé krápníkové útvary. Cesty mají obvyklou délku 20 - 30 metrů, najde se však i pár 40-50ti metrových cest. Kempování v blízkosti skal je možné, ale zakázané, sic tolerované. V případě, že plánujete kempovat, nezapomeňte si s sebou vzít dostatek vody - ta totiž v přilehlém kaňonu potoka teče pouze v době záplav a v nejbližším baru u silnice je zlá výčepačka, která vodu zdarma nenatočí. Skály jsou orientované na jih, takže se nedoporučuje vzlínání během léta, naopak na jaře a na podzim je zde lezba potěšením. Cesty jsou tu ohodnoceny poctivě, takže nečekejte nějaké laciné skalpy:).

Sucho v krku

Vyschlé koryto kaňonu poblíž našeho divokého campu kontrastovalo s hektolitry laciného francouzského vína, které tekly do našich hrdel. Večerní zábava u sklenky vína se změnila v pohanský rituál plný chlastu, žen a zpěvu, za který by se nemusely stydět ani Odinovy děti. Noc byla dlouhá, ženy povolné...

Jsa podnapilý, brzy po probuzení jsem byl Barbuchou vyhnán na skálu. Mé 2 (slovy dvě) vypůjčené, zánovní karabiny se sice skvěly v ranním slunci blankytným leskem, přesto jsem se však nemohl zbavit obav, že ve francouzském bigwallu nechám obě a na odsednutí do slaňáku již nezbude. Letité zkušenosti mne nakonec dovedly k rozhodnutí přibalit si na sedák záložní smyci pro případ nouze...

Cesta, kterou Barbucha vybrala, se jmenovala "Je t' aime mon amis de Kout Depardieu" (v češtině "Vlhký kout" za 3+ UIAA). Po zdolání klíčové první a jediné délky jsem pocítil vlhkost v zákoutí mých trenek a spěšně slanil. Barbucha se tohoto bigwallu bála a radši vyvedla cestičku Cocofesse 6b. Joska s Honzíkem mezi tím naburáceli do podobně nádherné linie a nebýt Joskovy kapesní motyčky značky Bauhaus, trmácí se hoši k vrcholu dodnes.

Nejblíže skalám je vesnice Synes a to asi 1,5 km po úzké asfaltce (která vede z vesnice a končí u skal). Je tam hotel, restaurant a jakési bystro se záhadnou otevírací dobou. Doporučuji na tyto podniky spíš nespoléhat a vodu, či potraviny opatřit jinde (Po cestě do Ales je u silnice bar a obchod se zeleninou, v Ales pak vše co je třeba). Co se kempování u skal týká, tak jsme se o tom bavili s místními lezci a prý je tolerované, akorát na oheň je třeba dát si pozor. Obzvláště když fouká.

Úprk do sprch

Třetí den bylo rozhodnuto o přesunu, a to hned z několika důvodů. Mezi ty hlavní patřilo především nebezpečné rozpínání žhavých uhlíků z našeho ohniště do okolní krajiny, ale také sílící vítr, který v této vyschlé prérii věstil brzký příchod tzv. vinných požárů. Tyto požáry byly úmyslně zakládány místními plantážníky v bláhové snaze zvýšit úrodu červeného vína, kterému se v těchto krajích daří jen pramálo. Vydali jsme se tedy směr Ardeche, do oblasti Casteljau - Chaulet/Mazec.

Příjezd do oficiálního campu v Chauletu dramatický nebyl. Zato obsazení veřejných sprch poté, co se posádka našich dvou aut dozvěděla, že teče voda (teplá!), se podobala obsazení Maginotovy linie Němci za 2. světové (tedy, kdyby se tak stalo).

Ardeche Gorge je monumentální, asi 30km dlouhá soutěska, kterou protéka řeka Ardeche. Stěny soutěsky jsou tvořeny vápencovými útesy, které se ční až do výšky 300 m. O lezení přímo v soutěsce, která tvoří jeden z nejkrásnějších kaňonů ve Francii se průvodci zmiňují jen okrajově (je využívána především vodáky a turisty), ale skalní lezení v přilehlých regionech oblasti Ardeche zahrnuje 6 masivů na kterých je přes 700 lezeckých cest. Chaulet je jedním z nich. Po severním okraji Ardéšské soutěsky vede velmi klikatá silnice s mnoha vyhlídkami, které poskytují úchvatné pohledy.

Srbáč

Nad rozbřeskem jsme se s Barbuchou přistihli jak... (ne, to sem nepatří!). Každopádně po rozbřesku v sektoru Mazet (čti Mazec) se Barbucha pokusila o první a zároveň poslední přelez neznámé 30ti metrové cesty přes 2 nýty. Pokus se zdařil, sic Barbucha slanila se zvláštním výrazem v obličeji a od té doby nemluví... (dosud nevím jeslti kvůli událostem které se staly před, nebo až po rozbřesku.)

Ostatní členové skupiny se pokoušeli nastoupit do cest na okolních masivech, ale poté co Joska prohlásil, že radši pojede na Srbáč, který není zdaleka tak oklouzán, šli všichni na pivo. Bylo rozhodnuto, že následující den se vypravíme do oblasti Chaulet.

Ráno jsme s Barbuchou opět stáli pod liduprázdným masivem a naslouchali kuropění místních žab, kterým osud přisoudil ten nelehký úděl života v zemi žabožroutů. První cesta na seznamu, jejíž francouzského jména Vás ušetřím, jsem pojmenoval "Uklouzaná" - 25m v kolmici po uklouzaných odštěpech posouvalo obtížnost z papírových 5c někam k horní hranici v budoucnu možného. Následovalo několik přelezů krápníkových celků, takových tvarů, o nichž se ve slušné společnosti před desátou hod. večerní nemluví.

Chaulet

V oblasti Chaulet je do několika sektorů rozprostřeno asi 200 cest. Je to moc hezké lezení u řeky na sem tam oklouzaném vápenci (ale žádná tragedie ala Srbsko se nekoná). Skály jsou orientovány na jih. Opět se leze přes škrabky, dírky, odštěpy a vápencové dinosrita. Stejně jako v ostatních oblastech jsou i zde občas cesty pojmenovány přímo u nástupu na skále, což výrazně usnadňuje orientaci (průvodce lze zakoupit v okolních campech). Oblast je dobře dostupná, takže počítejte s tím, že tam nejspíš nebudete sami. Voda a zázemí jsou v campu naproti skalám (přes řeku - dá se přeplavat, či přešalupit na loďce když vám ji někdo půjčí). My jsme zde strávili pouze jeden den, ale i tak se nám oblast moc líbila.

Všem se nám ve Francii až na oklouzané skály, horko, nevlídné francouze, draho, kyselé víno a déšť moc líbilo a příště jedem zas (jak logické!).

Na závěr přikládám pohled Míry Matouška, ktery byl v Seynes lezecky odpaněn

"Jééé, ještě krásně stihneme jednu dvě cesty!" Řekl někdo vylámavší se z vozu a po příjezdu sotva protažený - právě několik hodin spokojeně spal, jedl, spal, jedl a zase spal a příležitostně se chumlal do tepla spacáku. Teplota prostředí stoupla od Prahy o 20 stupňů celsiovy stupnice...

Přijeli jsme do Seynes, oblasti prosté jiného nežli skalního rozptýlení a počali tak týdenní protahování pohybového aparátu technikou plazmo vzhůru. První kontakt! Lezu! Uhhm.. taak..? tak?! Je to už.. vysoko.. už..ne? Nahoru, nahoru se dívám!

Nástupem ke skalám několik Seyneských trnů a ostnů testuje odvahu každého návštěvníka a projdou jen ti, kteří sdílí nadšení.

Nutno dodat že postavit se obavám z výšek formou lezení po skále, může být zážitek vyžadující hnědý bezpečnostní trenýrky. Pokud tohle překonáte, vždy se ještě dá zpochybnit kvalita vaší výbavy made in China (byť CE). Mě se teda tenhle malej barevnej upletenej provázek z bavlnek nějak nezdá a i ta karabina je vlastně jen kousek drátu a pak! Co když se mnou spadne celá tahle hora?

Rozled do krajiny je omamující a vylézt si pro něj je pohybový orgasmus. I když.. už jste se někdy při milování báli k posrání? Začal jsem si lézt s touhle partou, rozených vypravěčů, sdílných duší a usměvavých outdoorařů a byl to správný začátek. Atmosféra dlouhého přátelství s hmotou živou i neživou.

Lezecká oblast Seynes je plná ostrých, přesných a pevných madel, kde jde začít a i skončit. Po volném 3 denním taboření na mezi, po zážitku zvučného zpěvu bouře v údolí, po slunečném ránu plném kouře z vlhkého dřeva v zakázaném ohni je čas přesunout se do Ardéche. Po cestě ještě obdivujeme kameny v tekutém proudícím ledu olizujícím podivný pískovec zpracovaný místními neandrtálskými kmeny, jenž žily dávné doby poblíž... v zaručeně pravé jeskyni. Ale ta skála kolem ní je přece tak krásně převislá!

Co do počtu rozbitých stanů je jižní kousek Francie nevyzpytatelný, večer přijedete do téměř plného kempu, ráno se probudíte osamoceni. Není nad svobodu projevovanou v blízkosti místa, odkud pocházíte – svobodu projevovanou v přírodě, čert vezmi tu báječnou horkou sprchu! Ještě kožich, drápy! Někdy se Vám může opravdu chtít stát se zvířetem, zvířetem skalním ideálně, tedy pokud máte rádi lezení. A pokud máte rádi lezení a kochání se vzduchem pod nohama, budování lezecké morálky a jemně mýdlově kluzké leč vyzývající stěny, jeďte do Ardéche také. V dosahu několika málo kilometrů odk campu máte možnost osahat si nejen zákoutí své mysli ale i spousty místního geologického materiálu.

Týden tu utekl jako voda v Rýnu. Bylo to příjemné a plné!

• < Předchozí
• Další >