Inari 2018: Alone in the Cold, aneb Sám(a) v ledu
- Podrobnosti
- Kategorie: Články z cest
- Vytvořeno 24. 5. 2018 15:14
- Napsal Přemysl Očul
Varování: v textu se nachází přímá řeč a v ní několik vulgárních výrazů jako třeba prcat. Děti, nečtěte to!
Nuže, jak zase začít? Ty moje výlety už mi přijdou na jedno brdo. A líčení z nich jakbysmet. Tak já rovnou spustím...
Stručná data:
| kdy: | 20. března. - 1. dubna 2018 |
| kde: | Finsko |
| Délka a doba pochodu: | cca 120 km |
| Fotogalerie: | Inari 2018 - Sáma v ledu |
O autorovi:
"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."
-- Přemek
Flaška tvrdýho
Noc před odletem jsem prochlastal s becherovkou s tonikem a prosouložil s jednou dívkou, takže spánku bylo cca 2 hodiny. Chtíč se neptá, co bude zítra. Ani ho nezajímá, že na přestupu v Helsinkách budu trávit 14 hodin vně tranzitu na lavičce s bezdomečkama - spánek nespánek. Libido zkrátka život nezmírní.
Sám letím na dálný sever tzv. na "OČULa" (viz níže). Sám doopravdy, protože flašku tvrdýho, kterou jsem plánoval zakoupit v Helsinkách v tax-free shopu, mi neprodali. Holt jsem zapomněl, že na vnitrostátní lety (Helsinky -> Ivalo) se alko v tax free neprodává.
Tahle cesta je dalším logickým posunem. Na dálném severu jsem již pochodoval osamocen, leč nikoli v zimě - tož nyní premiéra. Trpět single je zajímavé, nicméně trpět single v zimě skýtá naději zakoušení nových obzorů... to by v tom byl čert abych se nestal šamanem.
Marinol
Takže 20. 3. 2018 v poledne mě řidič autobusu vyhazuje z vozidla na zastávce Inari. Je patnáct pod nulou a slunce září stejně jako místní ledová královna - v Sámku naturalizovaná Češka Zuzka, která mi jde naproti. Kdybych ji neznal, byl bych ji podezříval, že září kvůli vodce, kterou pro ni vezu a ve které plánuje louhovat asi Babské ucho. Její radost je však upřímná jako u všech původních domorodých obyvatel a tak se vítáme.
V Inari se alkohol sehnat nedá, nuže u královny měním vodku za bechera. Alespoň něco do kafe na zahřátí... (vzpomínám na otázku z testů při kurzu první pomoci: "Čím léčíme mírné podchlazení?" Správná odpověď je "Teplým čajem bez rumu!" - o becherovce tam nic nebylo, takže cajk).
Ale konec alkotémat a zpět k výletu. Zbývalo zakoupit benál do vařičů (ano, mám dva, jeden je rezervní). Šinu si to starým Inari k pumpě, když v tom pojmu chuť zakousnout se do koblížku - mají ho hned vedle v samoobsluze. Můj oblíbený, inarský. Zuzka mne stále provází a prý "když už jdeme do sámošky, proč si místo benzínu nekoupíš tu tohle palivo do vařiče? Každý ho tu kupuje." A vede mě k regálu s palivem. Jsem trochu znejistěn nastalou nestandardní situací a podřizuji se ženám: ze tří variant hořlavin vybíráme se Zuzkou a paní prodavačkou zaručeně tu nejlepší potravu pro můj benzínový vařič. Palivo se zove Marinol a zde na severu ho prý používají úplně všichni (nečoudí a navíc je růžové). Kupuji skoro 3 litry... (Jen poznamenám, že kdo má v zimní tundře nefunkční vařič či palivo, umře. Já budu sice jen v tajze (rozuměj stromy = oheň), ale i tak je dobré tuto otázku nezanedbat. Cucání sněhu na hydrataci totiž nefunguje.)
STŘIH do reality: 1. NOC, ve stanu -18°C, maje žízeň, výpisky z deníku + dramatizace:
"Kurva! Do prdele! Nehoří to!! Ani v jednom zasraným vařiči!"
Je mi kosa, mám žízeň, hlad a vztek. Ať dělám, co dělám, zakoupené palivo nefunguje ani v jednom vařiči - začne hořet, startovat a cca po minutě plamen chcípne jak čokl za plotem. Voda není - kde by se taky vzala v mrazáku, že? Proklínám půlku světa včetně prodavačky a Finů, kteří to sice všichni používají, ale v Trangii!" (Pozn.: Trangia je švédský vařící systém založený na jiném principu než tlakované benzíňáky)
Jó... v krizový situaci se člověk nesmí nechat vytočit, horká hlava totiž nemyslí. To je zákon. Né, že by mi šlo nějak extra o život. Ale jedna chyba často spouští řetězec dalších navazujících chyb, na jejichž konci je tma v rakvi (viz např.: J. Pavlíček - Člověk v drsné přírodě, P. Schubert - Bezpečnost a riziko na skále a ledu, či kanadský dokumentární cyklus Letecké katastrofy:).
V mém případě šlo o nevyspalost v důsledku alkopichu a potenciální podchlazení - dva supr základní faktory pro průser. Když pak osud v čele s Bohem přihodí pár náhod - jako třeba že venku bylo zrovna -21°C oproti předpovídaným -14°C, nebo prasklou nafukovací karimatku (což naštěstí nebyl můj případ), věci se můžou dát rychle do pohybu.
Příprava na jezero
Cílem cesty je jak známo cesta samotná. V mém případě krom toho ještě přejít třetí největší a moje nejoblíbenější jezero ve Finsku - jezero Inari. Jeho vody, jež jsou zamrzlé sedm měsíců v roce, se rozlévají asi tak 400km severně od severního polárního kruhu.
Kromě toho, že se mi líbí jeho libozvučný název (řekněte "Íínari"), je ukrutně zajímavé i svou historií, geologií a hlavně pozicí, kterou zaujímá v životech zdejších původních obyvatel - Sámů.
Vzal jsem tedy BC lyže, saně a vyrazil na zasněžený led. Mapu štreky sem dávat nebudu, jen řeknu, že spojovala dva nejvzdálenější body jezera a cíl byl ve vesničce Inari. Kdo by mě chtěl kopírovat, musí zapojit mozek a fantazii. Celkově to vycházelo asi na 120km, takže 14ti denní dovolenkový pobyt v ledu ke zdolání této vzdálenosti bohatě stačil.
STŘIH do reality: stále 1. noc ve stanu, pokračování
3x výdech a nádech... "Uklidni se, hlavně žádnou nasranost, ta ničemu neprospěje!"
Dýchání pomohlo, mozek začal nádherně fungovat a řekl mi následující:
"Za prvý se zabal se do péřovky a spacáku." (Ve stanu jsem si to vydejchal na solidních -18°C, bez pohybu to ale furt studí)
"Za druhý si vezmi palčáky, když ti umrznou ruce, nic nezmůžeš."
"A za třetí mi dej čas, budu přemejšlet dál, ale musí nám bejt teplo."
Po pár minutách oddechu přišel mozek s třemi variantami řešení:
- "Vylezeš ze stanu, nasadíš sněžnice, nalámeš větve a uděláš fatru, že budou kluci na ISS čumět, ale stan nespálíš. Ohřeješ sebe, vodu, jídlo a půjdeš spát." Potřebný čas: 2-3 hodiny.
- "Vezmeš tu nehořlavou růžolící sračku jménem Marinol a budeš ji ve vařičích startovat na střídačku vždy, než to chcípne tak dlouho, až ohřeješ vodu na trochu čaje a malé jídlo. Najíš se a nasrán půjdeš spát." Potřebný čas: snad do hodiny.
- "Uděláš oheň (viz varianta A) a naliješ marinol do něj - zapálíš půlku Finska, stan, sebe a bude ti už všechno jedno."
Příprava, král ubrečenců
Jelikož to byl můj první drsný zimní (rozuměj lyže + saně) sólo výlet, zjistil jsem při plánování pár specifických skutečností:
- saně budou těžší - některé věci, které se ve dvou sdílí, překvapivě nelze rozpůlit; např. konvice nebo stan
- naopak nepostradatelné důležitosti podléhající časté zkáze je třeba zálohovat, takže vzít dvakrát; především vařič, pumpu, náhradní díly k saním či k vázání. Nakonec jsem táhnul asi tak 40kg.
I kvůli výše uvedeným skutečnostem bylo jezero Inari dobrou volbou - nejsou na něm totiž kopce a kdyby už začalo téct do bot, tak většinou je tam mobilní signál a skůtrové cesty. Prostě takovej zimní easy mode.
Jo a zapomněl jsem zmínit, že v této nekonečné zamrzlé ploše uvízlo asi tak 3000 zalesněných ostrůvků a ostrovů. Na několika z nich jsou dokonce romantické finské sruby, kde lze přespat. Zkušenost s finskými sruby si bohužel ve své hlavě uchovala i moje bývalá láska, kterou jsem na svůj milovaný sever jedenkrát vyvezl. Tak se stalo, že nedávno, ještě asi týden před mým příletem vyprcávala na srubech se svým aktuálním tyránkem, což mi, byv králem ubrečenců, na morálce dvakrát nepřidalo...
STŘIH do reality: stále 1. noc ve stanu - pokračování, ranní hon na benzín a pivo
Nakonec vyhrála lenost, takže varianta B. Cca hodinu jsem rozehříval sníh na střídavě chcípajících vařičích, což se podařilo do té míry, že jsem se napil čaje a dokonce i snědl jedno expedition food, i když trochu sušší. Můj nově napchaný spacák Sir Pepa Rimo 850 (comfort -5°C) + péřovka mi zajistili víceméně klidný spánek až do rána.
Rozladěnost ale trvala, výlet ještě ani pořádně nezačal a už bylo třeba řešit zásadní problém - načerpat ten správný benzín, benzín s velkým B.
Rozhodnut dopadnout Benzína za každou cenu, jal jsem se lyží a pouze nejzákladnějšího vybavení (nechaje stan stanem, tábor táborem) - tzv. "na Nansena" a běžel jsem na ski zasněženým vůkolem vstříc nedaleké usedlosti. Rozhodl jsem se pro postup, který můj cestovatelský guru Jaroslav Pavlíček nazývá "režim non-stop". Při tomto řádu noha střídá nohu ve zběsilém tempu bez zastávek a oči se neohlíží, co bylo. Ba naopak! Hledí vstříc cíli a mysl věří v nejoptimističtější scénář stejně, jako tomu činil podloudník Karel Heřmánek při transportu nekalého paše ve známé polárnické epopeji Krakonoš a lyžníci.
Nutno zmínit, že sám Pavlíček tento režim považuje za dosti riskantní - jde o jakýsi alpský způsob polárního cestování. Bez prostředků zajišťujících tepelný komfort (spacák, karimatka, stan) totiž neexistuje tolerance pro chybu. Odvážnému však štěstí přeje - 2 kilometry po skútrové cestě uplynuly celkem rychle:)
Kde se vzala, tu se vzala, uprostřed lesa hospoda. V ní bydlel pan Fin s paní Finovou a dohromady měli jeden rozkošný sněžný skútr, který jezdil na co....? Ano, na Benzín! A tak se stalo, že očul z Čech, k benzínu za úplatu přišel. Prostě znenáhla jsem se ocitnul v baru a přede mnou stál půllitr piva, vedle něj pak petka pana Benzína. Dozaistný Ráj!
Příprava na sníh
Další důležitou otázkou v plánování zimního sólo vandru byla hloubka sněhu, respektive volba vhodných lyží. Znalí vědí, že stav sněhu je v severních krajinách zcela klíčovým faktorem určujícím rozdíl mezi smíchem a brekotem, respektive slávou a zapomněním. Zkušenost mi napověděla, že na zamrzlém jezeře nebude zdaleka tolik sněhu jako v severofinském lese, kde nefouká žádný vítr. Zároveň jsem mohl doufat v častou skútrovou stopu. Proto jsem zvolil jediné lyže, které vlastním:) Na mou postavu sice krátké, leč celkem široké a tulení kůží opásané Sporten Ranger 180cm. Volba se později ukázala jako dostačující, i když nikoliv ideální. Na příští rok si pořídím lyže pořádné, 2.5m dlouhé, bílé a finské. Ono je něco jiného když se v prošlapávání stopy střídají čtyři statní otrlci, než když je na to člověk hubený a k tomu sám...
Stále ještě vzpomínám na seversky nevyzrálé bláhovce z ČR (myslím že 2x muž + 2x žena), které jsem potkal závěrem výletu - ti, sic plni elánu a energie, inspirováni vandrem, který jsem před rokem podnikl se svými polárnickými bratry Jackem, Matějem a Marcelem (viz Lemmenjoki 2017), vyrazili s nevhodnými lyžemi, bez tuleních pásů a pohořeli v hlubokém finském sněhu podobně jako maltézští rytíři v bitvě u Sudoměře. Nuže člověk, který se neodře, se nepoučí (řekl člověk a záhy vymřel).
STŘIH do reality: finský gambler a spol.
Byl to staronově otevřený penzionek poblíž maličké vesničky, jež je spojena s Inari tenkou silnicí. Právě tam mě včera z mikrobusu vysadil finský zástupce místní mongoloidní většiny. Nedostatek lidí si holt vybírá svou daň na genové diverzitě, to je ale problém všech vesnic, né jen těch finských. Jak jinak se nedivit tomu, co sedí na Pražském hradě.
V lokále spočíval jeden finský gambler, který ládoval drobáky do forbesu, vedle byl pan Fin za pípou a barem s cukrdlátkami a paní Finová nervózně šukala po světnici a kolem krbu. V prostřed scény pak seděl český očul a lemtal Karhuu. Nikdo nemluvil. Scéna jak z Twin peaks. A to bylo naposledy, co jsem zažil teplo.
S benzínem v kapse, byl jsem zpátky v sedle! Radost mnou cloumala, lyže letěly s finským* větrem o závod a já se měl. Starý dobrý Natural 95 vlil novou výhřevnost do žil mých vařičů a rázem se lesem nesla nádherná melodie natlakovaných pump. Navařil jsem jídlo a čaj a kolem druhé hodiny odpolední konečně vyrazil vstříc divočině.
Nejdříve bylo nutno se dostat na jezero - asi 25km zasněženým lesem a zamrzlými bažinami, však po skútrové cestě. Radost se proběhnout, škoda jen těch 40kg v saních... První den ostrého pochodu jsem se posunul jen asi o 15km, leč i to stačilo. Spěchu nebylo třeba, tomu se říká dovolená.
Z deníku:
"Furt dost mrzne, k večeru 18 pod nulou. To se nad ránem projevilo na teplotním deficitu levého chodidla. I když jsem s ním cvičil a posléze ho masíroval jak divý, nešlo zahřát. Vzal jsem tedy jeden péřový palčák a oblékl nohu do něj. Kýžený efekt se dostavil záhy a já mohl zase spát s vědomím, že mi noha neumrzne."
*finský vítr = oxymóron = protimluv, ve finském lese jak známo nefouká
Data
Na jezeře Inari je mobilní signál včetně dat. To je výhoda a problém zároveň. Člověk se sice nemusí ničeho bát, i když je sám (když je Sám tak už vůbec ne), na druhou stranu je ale takový osamělec sváděn komunikovat na sítích sociálních i jiných a vyvažovat si tímto způsobem nedostatek společenských interakcí. Nutně tak přichází o opravdovou samotu, meditaci a romantickou krásu. Ani já se této skutečnosti nevyhnul, a i když vlastním pouze zastaralé Blackberry Curve, nahrál jsem na bůček několik fotek včetně selfie zračícího se v mé oblíbené blyštivé čajové konvici. To jen tak mimochodem.
STŘIH do reality: 4. den pochodu, oteplení
Svítí slunce a přes den je šest pod nulou. Naštěstí alespoň fouká, tak se to dá. Už jsem dávno na jezeře a pochod je velmi, velmi monotónní.
Při večerním vaření benzín nějak nezvykle smrdí, strachuji se tudíž o život v důsledku otravy oxidem uhelnatým (i když vlastně nelogicky a zcela subjektivně - oxid uhelnatý, CO, není cítit). Aby bylo jasno, za určitých podmínek může u benzínových vařičů dojít ke špatnému spalování a kdo se COčka nadýchá, upadá do bezvědomí, následně smrti a později v zapomnění. S první fází (bezvědomím), má zkušenost i Zdeněk Lyčka - ten si tuhle nepříjemnost zažil na přechodu Grónska a kdyby ho parťáci ve stanu neprobrali, mrznul by tam do dnes. Já parťáky neměl, tak jsem při vaření alespoň notně větral... Takže přežil.
Kuchařství a havěť
Stručně ke stravování: Na 25 dní trvajícím přechodu Islandu před pár lety jsem zjistil, že vařit neumím. Občas se to fakt nedalo jíst, takže sůl zachraňovala rýži a sušená zelenina zachraňovala sůl. Fuj. I proto jsem tentokrát investoval prostředky do hotových jídel, tzv. expedition food. Je to drahé, leč chutné, výživné a na přípravu nenáročné (člověk to jen zalije vařící vodou v uzavíratelném vaku a za pár minut je hotovo). Ni Kennedy, ni žádná jiná osoba nebyla přítomna, takže sociální efekt společného "stolování" odpadnul.
Ještě stručně k živé havěti: moc jí na jezeře není. Prvních pár dní jsem potkal několik Sámů na skútrech zavážející příkrm pro sobíky, později - již na jezeře - jednoho Fina se skútrem a s turistickým psím spřežením (včetně oněch turistů) a jednu sojku zlověstnou (Perisoreus Infaustus). Ke konci štreky, asi 2-3 dny od vísky Inari už turismus houstnul tak, jak se zvyšovala hustota finských srubů na jednotlivých ostrovech a každý den jsem alespoň z povzdáli pozoroval minimálně jednu kohortu sněhem se plahočících turistů.
STŘIH do reality: noc ve srubu a kucí z Polska
Ha, čtvrtou noc strávím na srubu! Je večer a já se hlemýždím tempem, kochajíce se západem slunce, blížím ke srubu Pisteriniemi. Před barákem jsou zaparkované dvoje expediční saně s nápisy Baltic to Barents 2018, všímám si i lyží a hlavně vázání na nich a hned je mi jasné, že uvnitř srubu nejsou jen tak nějací obyčejní turisté. Vázání nápadně podobné ručně vyráběnému systému Flexi od známého polárníka a designéra Erica Phillipse mluví za vše... tuhle věcičku si jen tak nekoupíte.
Uvnitř srubu vytopeného na 30°C jsou dva sympatičtí Poláci. Jdou od Baltského moře až k tomu Severnímu a po 19ti dnech mají v nohách 550km. Tak jsou trochu utahaní:) Vyklubali se z nich supr chlapíci nadšení do zimního polárního cestování a tak vůbec. Kecáme do pozdních hodin, dokonce zjišťujeme, že máme společné známé a že se taky nechali nachytat na palivo zvané Marinol a tak je to pro všechny milé setkání a společenská událost. Myslím, že jsme se i alkoholu dotkli. Zároveň s nimi měním několik tyčinek Bounty (ty jediné jsou bez palmáče, tak jich táhnu asi 20 a už mi lezou krkem) za ukrajinský špek, nevěda, že ten mi má za dva dny zachránit kejhák...
11 dní
Štreku jsem měl naplánovanou cca na jedenáct dní pochodu, Zuzka mi z Inari ale poslala sms, že v sobotu (čili desátý den), je ve vsi velká událost - sjedou se Sámští chovatelé sobů z celého světa (čti Finsko, Norsko, Švédsko, Rusko) a sobíci budou závodit!
Takovou podívanou si nechci nechat ujít a s falešným vědomím, že tahle sláva bude uspořádána na počest mého návratu z divočiny, volím o fous rychlejší tempo, abych byl v sobotu u prvních fanfár. Ono to ve vísce Inari vůbec dost žije, i když nenápadně... Tak pod povrchem. Je tam totiž tajné kulturní undergroundové centrum zvané PaPaNa, což je taková hospoda, jakých na severu moc nepotkáte. Davy očulů se tam zpíjejí do němoty a tak vím, že tam patřím, tam mě to táhne... Vlastně jsem měl vždy radši přírodu než lidi v ní, ale vidina PaPaNy, respektive piva, na konci bílého monotónního tunelu mi dala křídla a i na ty lidi v Inari jsem se začal těšit!
Monotónní pochod po skútrovce je nenáročný, jakmile se ale člověk vydá mimo takovouto sněžnou cestu, případně když odbočí na méně frekventovanou, sněhem zapadanou, nastanou krušné chvíle. Hledání zasněžené skútrovky je občas jako když slepec hledá otevřené dveře v metru. Když chumelí, nejsou vidět nerovnosti na sněhu a jeden musí tápat hůlkami a píchat do sněhu, aby zjistil, kde je povrch pod čerstvým sněhem tvrdší. Jak ten nebohý invalida...
STŘIH do zimy: 8. den, hluboké utrpení
Z deníku: "Už 4,5 hodiny jsem na pochodu smrti hlubokáčem. Je to lopotná šichta a zároveň cena za opuštění skútrovky. S každým krokem vpřed mi lyže zajíždí 20-30cm pod ledovou krustu. Dostat ji zpět je vysilující. Bojuju o každých 100m, poslední hodinu se plahočím tak 1km/h. Na krev, nepamatuju si, kdy naposled jsem byl takhle hotovej! Vytahuju ukrajinský špek, sůl a žeru tuhle instantní energii. V půl devátý večer, už je tma, jsem na dalším srubu. Velká úleva! Nikdo tu není, jdu topit. Vařím si Summit to Eat pasta bolognese, přidávám tam tunu sýra, konzumuju a po 20min to běžím všechno vysrat na dámské WC. Tělo ještě po únavě netráví.
Ve čtyři ráno si ohřívám jiné adventure food - zbylo skoro netknuté po někom v koši ztvrdlé jak můj junior po ránu, tak jsem se mraženého guláše ujal (součást přípravy na bezdomovectví) a zhltnul ho. Tohle jídlo už uvnitř vydrželo, pohoda. Ještě si dávám vlastňáka při polární záři a šup znovu do hajan. Bejt tu ve dvou tak je to nádherný zážitek... ale srát na kundy, romantiku ve skutečnosti stejně nechtěj."
Äijih
Na inarských ostrovech jsou občas chatky. Potkal jsem finskou rodinku, která jezdí na chatu pouze, když je jezero zamrzlé (což je alespoň 6 měsíců v roce) skútrem a jindy nemohou. Nemají loďku. Ale takhle to prý dělá plno lidí z jižního Finska (většinou z Helsinek). Nutno však podotknout, že z Helsinek je to do Inari po silnici 1200 km, takže na víkendovou grilovačku na chajdě to nebývá...
Jen jeden z ostrovů je pro místní obyvatele zcela výjimečný - ostrov Ukko (sámsky Äijih). Do Češtiny bychom toto slovo přeložili jako Starý muž, případně Děd, ale také Hrom! Takže pozor. Tento Hrom byl pro staré Sámy jejich nejdůležitějším bohem a malý ostrůvek sloužil jako jedna z jeho svatyň. Je totiž tvořen asi 30m vysokou skálou, což je v této oblasti rarita. V současnosti patří ostrov Ukko mezi nejdůležitější finské starověké pamětihodnosti, je chráněn zákonem a krom krátké návštěvy se na něm nesmí nic.
STŘIH do zimy: 9. den - Äijih duje, citace z deníku
"Je teplo, slunce svítí, hic jak na Sahaře, všechny hadry sundávám jen jak to jde. Jakmile ale vytáhnu paty ze zátoky - že se za pár kilometrů přiblížím k Ukkovi - vítr začne DOUT! Takže všechny hadry co jsem sundal, zase nadávám. Dout neznamená foukat, ale fučet jako kráva a ještě přímo proti směru mého pochodu. Ukko asi nechce, abych se přiblížil, odfoukává mě!"
Standardně se severským bohům přizpůsobuji, Ukko mě však neodfoukne, i když ho ctím. Kacířsky jsem se nechoval, nejspíš jde o omyl. Nasazuji masku proti větru (mrazu) a jdu dál. Z pohodového pochodu se tak stává polárničina jak cyp. Nicméně po pár hodinách jsem konečně na úpatí Ukka, kterýžto mi náhle poskytl skvělé závětří. Díky Äijihu!
Po dalších třech kilometrech proti mega větru kempím na nádherném místě pouze 6 km od cíle. Zítra to bude za pár... Piv:)
Final push vychází na 30. 3. 2018, počasí je jak z pohádky. Jak jsem se blížil k inarské návsi, lidu na skútrech, rybářů a turistů přibylo. Po poledni jsem v cíli a u Siidy (sámské kulturní centrum), tam už čeká Zuzka s dcerou Miluškou, je to lovely přivítání - vše jak má být. Zuzka mne ubytovává ve svém krcálku a jako bonus dostávám na pokoj mladičkou Francouzku Aurélii. Jsem nabit pozitivní energií a mám chuť se ožrat (a nejen to!). Asi si dám sprchu... studenou, abych přestal slintat.
K večeru se ještě potkáváme na jezeře s několika Čechy, včetně Zuzčiných kamarádů z Ivala, kteří přijeli se psími spřeženími. Ačkoliv náhodné, je to velmi příjemné setkání krajanů zde na dálném českém severu. Celkem nás bylo asi 10 a kolemjdoucí turisté si fotili bodré Moravany u psích spřežení nejspíš s vírou, že jde o zdejší původní obyvatele, přitom šlo spíš o kopie Eskymo Welzlů:) viz foto...
Byl jsem zpět v civilizaci, nabit endorfiny a celkem i šťastný, čekaly mne 2 dny ve společnosti místňáků.
Citace z deníku 31. 3.:
"Po klidné noci plné pornosnů v hlavní roli s Aurélií jsem se konečně vzbudil. Pár kliků na penisu mi zvýšilo tlak a vydal jsem se s ostatními na sobí závody. To je vám věc! Čumím na to jak porodní bába do turbíny: na ledě je ve sněhu upravena dráha ve tvaru obřího oválu. Dítě, cca 5 let se drží šlí připoutaných k sobíkovi bez paroží, ten pádí s větrem o závod a sámské dítko za ním na lyžích vlaje... Mazec. Vstup 10 euro, celolaponská záležitost, stánky, sobí hamburgery, kožešiny... Fandil jsem jak chachar, vehementně, ale skoro sám - se Zuzkou nás v tom místňáci nechali. Sámové a Fini nefandí, jen stojí a zřídka zatleskají svými palčáky. Závodí se v různých disciplínách a úrovních - od dětí a samostatných závodníků, až po skupinové štafety dospělých družstev. No je to věda, ale hlavně úžasná podívaná!
Po závodech jsem se odebral do svatyně všech jihokorejských turistů. Siida se to jmenuje a je to sámské turistické centrum. Jsem tu rok co rok a sleduju zboží, co frčí. Sámský rap na CD už trochu vyšel z módy, ale mají tu nové vzory na trička... Nabídku nožů také neoživili, škoda.
V Siidě sedí Aurélie, tak jsem jí na potkání vytáhnul z deprese a rozlousknul tu věc, že v pětadvaceti ví prd o životě a že by měla spěchat za svým domnělým milým na Lofoty hned zítra, jinak přijde o životní lásku (což je mimochodem asi z jedné tisíciny promile možné). Spíš ale ne. Proč věříme, že se někdy někomu přihodí osud jako v pohádce? To je mi záhadou.
Pokračujeme s Aurélií do PaPaNy, zapít nově rozlousknutý oříšek. Teprve v PaPaNě jsem skutečně v cíli. Máme tudíž hned dva důvody k oslavě. Chlastačka v PaPaNě pokračuje dlouho - celý večer hraje jakási finská reagge kapela a nejen Sámové tančí na covery Boba Marleyho. Osobně jsem z prkenice vyndal asi tak 2.500 za piva pro dva. Čekal jsem, že Francouzka odpadne po pátém pivu, ale nikoliv - je bezedná jak Macocha. Spíš se rozjela a u osmého jsem již přestal doufat v cokoliv. Noční makačka v hospodě končí po devíti hodinách bez pauzy komatem a bezesnou nocí...
Příští den nás ještě Zuzka bere na výlet k nádherným peřejím Savukoski, kde se socializujeme s další českou grupou (viz výše - bitva u Sudoměře). Závěrem musím zmínit, že jsem Zuzce velmi vděčný za nádherný, společenský závěr výletu. Díky Zuzko, jednou se za váma tam na sever odstěhuju!
OČUL
= Opuštěný Čurák Uprostřed Lesa, čili muž bez přítelkyně kráčející lesem v beznadějné touze v lepší zítřek. Jako příklad OČULa uvedu sebe, případně Kennedyho. Je nás ale víc. Na světě je celá armáda očulů, někteří to však o sobě ještě nevědí, nebo si to odmítají přiznat... Nemůže holt každý být zajištěným frikulínem se šťastnou rodinou, autem a hypotékou. Prosím případné wikipedisty čtoucí tento text, aby na Wikipedii tenhle termín přidali.
Ostatní fotky naleznete ve
fotogalerii
Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):
Krušnohora 
Vzpomínka na