Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 28. 3. 2017 15:14

Napsal Přemek

Opět nastal začátek roku a bylo třeba se poohlédnout po odlehlejší krajině, kde nikdo nedává dobrou noc. Rájem zimního trampa je samozřejmě Skandinávie, a jelikož ostatní se podvolili mé organizaci, vybral jsem staré dobré Finsko, 68. rovnoběžku, tzn. dosti za polárním kruhem. Kluci jen chtěli, abychom po cestě nepotkali moc lidí ani srubů - toužili většinu nocí strávit ve stanech, po večerech vysedávat u ohně bez alkoholu a přiblížit se tak poznání bájných křesťanských trampů, které nikdo nikdy neviděl (jen já o nich slyšel).

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Účastníci zájezdu byli od začátku jasní - čtyřčlennou posádku jsme tvořili společně s Jackem, Matějem a Marcelem - čtyři vzrostlí muži, ni jediná žena - jak smutné!

Termín výletu byl stanoven na začátek března - tou dobou už je na severu dostatek denního světla, hafo sněhu, leč stále minimum turistů.

Původně jsme chtěli vyrazit do švédského Sareku, ale špatná dostupnost a vysoké náklady na dopravu nás odradily - na vrtulník nemáme!

Volba naší party chuďasů tak padla na národní park Lemmenjoki. Odlehlou to část severního Finska, přimklou k norským hranicím a zároveň nejrozsáhlejší národní park, který ve Finsku mají.

Jelikož na podzim 2015 jsem přes Lemmenjoki pochodoval s Kennedym, věděl jsem, do čeho jdeme - Lemmenjoki je v evropském kontextu výjimečně málo navštěvovaný park, který nabízí hlavně jednotvárnou tajgu a je tudíž stranou hlavního proudu turistického zájmu. Na rozdíl od Sareku je ale Lemmenjoki celkem dostupný, stačí se dopravit letecky do městečka Ivalo, najmout si mlčenlivého finského taxikáře a tradá...

Park je rozdělen na vícero zón - od nejpřísněji chráněných území, přes turistickou oblast, která je plná srubů a kde se smí tábořit jen na označených místech, až po tzv. wilderness area, kde je možno se pohybovat libovolně a za určitých podmínek kempovat kde se člověku zlíbí. Tam jsme se chystali. Přesný popis trasy ode mne však nečekejte - v zájmu zachování romantiky a víry v dobrodružství všech, kteří se tam chystají po nás, není třeba vše odhalovat. Do svého stručného povídání přidám jen pár výňatků z deníku a několik ilustračních videí.

4. 3. - 2. den

První noc v divočině byla velmi tichá. Nefoukal vítr, zvěř spala či nebyla a ani druhové ve stanech opodál nechrápali.

Vstávání nastalo kolem osmé, následováno ranní rutinou: vytrčit ze spacáku jednu ruku, uchopit do ní smetáček (jedna z nejdůležitějších součástí výbavy zimního trampa) a omést jinovatku ze stěn vnitřního stanu. Následně vzniklý sníh zamést do rohu, kde nebude překážet; napít se čaje z termosky a zažehnout benzinový vařič v předsíňce, tímto započnout roztávání sněhu na vločkovou kaši a čaj; zároveň začít pomalu balit - za stálého pití čaje (pitný režim!).

Každý z nás, zimních trampů, zná tuto rutinu nazpaměť a vykonává ji automaticky.

V 9:30 už se druzi trousí ze svých příbytků, vyměšují, čistí si chrup a jiné části těl a usmívají se.

...

Asi po dvanácti km pochodu, v 16:30 se usazujeme na hezkém místě u dvou zamrzlých jezer (299 m n. m.).

Večerní zběhlost zahrnuje ušlapání, udusání místa na stan, jeho stavbu, vybavení provizorní domácnosti, shánění dřeva na oheň, rozdělávání táboráku a společenskou večeři kol něj. Nechybí u toho špekáčky a hrubá chlapská mluva.

Po večeři vyhlížíme Auroru Borealis, leč nekoná se. Zalézáme do stanů kolem 22:30, kde si každý užívá individuálního programu.

Jet v zimě do Laponska na vandr znamená pro každého, kdo to bere alespoň trochu vážně, nutnost dbát důraz na správnou výbavu. A to především na kombinaci lyže/vázání/boty/saně. Naštěstí všichni účastníci zájezdu jsou zkušení polární cestovatelé a disponují vším potřebným - problematická část plánování se sháněním vhodné výstroje a výzbroje tedy odpadla. Zároveň jsme se dohodli, že každý bude mít svůj stan, vařič a jídlo na deset dní, že prostě pojedeme jako parta starých osamělých vlků, jen se budeme držet pospolu. Tak jsme učinili.

6. 3. - 4. den

Kempujeme asi po 14ti kilometrovém pochodu. Děláme táborák a večer, kolem 22:00 se obloha rozjasňuje nádhernou polární září. Zároveň výrazně klesá teplota - když jdu kolem půlnoci spát, je na teploměru -18°C.

Matěj trval na tom, že jedeme na (náročnou) expedici, já naopak preferoval vandr (jako na Brdech). Nakonec náš výlet osciloval mezi trudnou dřinou při prošlapávání stopy v prašanu (připomínající hlubokou orbu) a wellness pobytem na srubech, v sauně, případně u ohýnku - jen masáže si musel zajistit každý sám.

Sněhové podmínky - předůležitá to veličina - sice nebyly ideální, zato ale konstantní, takže když jsme zrovna nenarazili na pozůstatky staré skútrovky (cesta ve sněhu po sněžném skútru), postupovalo se stále stejně špatně a nic moc nás nepřekvapovalo. Sněhu bylo asi tři čtvrtě metru a všechno byl prašan, takže i na lyžích se občas člověk bořil po kolena.

7. 3. - 5. den

Noc byla velmi chladná. V osm ráno bylo -20°C, pár hodin před tím mezi 05:00 a 06:00 byla určitě větší zima, možná k -25°C. Musel jsem trochu cvičit s prsty na nohou, aby jim nebyla kosa. Kluci to měli podobně.

Ráno je furt kosa a přidal se i vánek: -18°C, vánek a jasno - sluneční brýle výhodou!

...

Na srub Postijoki nám zbývá 9 km, ale musíme si cestu prošlapat v hlubokém sypkém prašanu. Ten se boří, i když máme BC běžky. Jde to ztuha, rychlost je snížena na cca 1.5 - 1.8 km/h.

Matěj vymyslel skvělý systém pochodu: každých 10 minut se mění člověk na špici, který prošlapává stopu - ten se velmi nadře. Po uplynutí šichty se dotyčný zařadí na konec skupiny a je nahrazen druhým v pořadí, který automaticky startuje svojí desetiminutovku. Ostatní flákajíc, lelkujíc a šourajíc se za ním.

Situace prošlapávajícího je navíc ještě ztížena tím, že dnes je tzv. slušný den - nesmí se klít! Za sebemenší neslušné slovo (např. "vole") je trestný bod a kdo bude mít na konci dne bodů nejvíc, dává ostatním špekáčky (ty slouží jako univerzální měna). Zároveň si vykáme, v naší přeslušné společnosti je to tak lepší!

Po čas desetidenního pochodu jsme nepotkali člověka. To bylo skvělé. A nutno podotknout, že ani zvěří les zrovna neoplýval: až na jednoho "asi nemocného" losa a pár sobů, jsme zahlédli (a zaslechli) pouze několik pěvců, včetně sýkorky laponské (mám ji nahranou).

Co bylo ještě skvělejší než nikoho nepotkat a čumět furt na ty samé chlapské ksichty? Polární záře! Tu nám Odin seslal nad hlavy hned třikrát, což považuji za poctu.

Například čtvrtý den jsem si jí všimnul nejprve v jemném odlesku na kůrce špekáčku právě pečeném nad ohněm, náhle se ale roztančila po půlce oblohy a my byli u vytržení. Určitě alespoň 30 minut jsme tancovali po lesíku a snažili se svými fotoaparáty zachytit tu nádheru. Nebýt mé whiskey a jackova rumu - kořalek, které jsme tajně propašovali přes hranice (a tento fakt zatajili svým striktně nepijícím druhům Marcelovi a Matějovi), určitě bychom se propojili s pohanským božstvem sámských předků a dohlédli až na dno poznání, nikoliv jen lahve.

8. 3. - 6. den

Dnes udělal Matěj s Jackem srandovní atrakci: koupání v potoce. Já s Marcelem jsme byli v roli pozorovatelů/fotografů a vše jsme dokumentovali.

Ze srubu se vyřítili dva nazí a bosí otužilci, plahočíce se po čtyřech, sněhem hlubokým po koule, asi 50m k potoku s obnaženou vodou. Tam se koupajíce a pak zase plahočíce se opačným směrem až do srubu ke kamnům. Byla to vskutku nevídaná podívaná (viz. fotky).

Klukům byla zima, ale jelikož se podivnou kratochvílí otužování zabývají již mnoho let, zvládli to a všechny zmrzlé údy jim zase včas rozmrzly.

Odpoledne proběhlo komunitní vaření - každý dal něco (já nejvíc, protože jsem měl 6 bodů za sprostá slova) a Marcel uvařil kotlík plný buřt guláše v ostré omáčce. Skvělá to pochutina, společně jsme ji snědli.

Následuje naučné video, jak teplotně zabezpečit nohy ve velké zimě na dlouhém pochodu (furt se mě na to někdo ptá, tak jsem to raději natočil:)

Ke konci výletu jsme měli opět štěstí - v tajze se zjevilo několik historických srubů včetně funkční sauny a dřevníku plného paliva. To bylo něco - kluci jsou samozřejmě fanatičtí vyznavači saunování (jak mi bylo sděleno, otužilec znamená, že zvládne nejen zimu, ale též vedro), takže roztopení sauny bylo nutností. Dali jsme si pár cyklů s koupáním se ve sněhu a za sebe můžu říct, že jsem byl šťasten, takřka znovuzrozen, čistý a vymydlen.

Následující den jsme došli do civilizace - po devíti dnech pochodu a cca 100 km jsme se octli u silnice. Civilizace nás přivábila přímo k záchodkům (viz. fotka), kde nás vyzvedl mlčenlivý taxikář, kterému již tykám (on mě také, ale jen v duchu).

Po návratu do vesničky Inari nás čekala kamarádka Zuzka. Moc se o ní rozepisovat nebudu, protože by to bylo na dlouho, zmíním jen, že podle mě je to jediná Češka, která se stala naturalizovanou Sámkou. V Inari žije a o Sámech ví opravdu velmi, velmi mnoho! Mimo to nás provedla po vesnici, zamluvila saunu, nechala přespat u sebe a vůbec všelijak pomáhala. Za to jí patří dík!

Výlet byl zakončen v místní putice PaPaNa, což je, troufám si říct, nejlepší hospoda v Inari! I když myslím, že jinou hospodu tam nemají... každopádně velmi milé osazenstvo mi připomínalo kteroukoliv z žižkovských knajp mého mládí (ať vzpomenu Vystřelené voko, Lucifera, či Exit) a hned jsem se s místními hosty seznámil. Nebýt tak drahého piva (5e/půllitr), dal by se tam strávit život... no, vůbec mám takové tušení, že jsem tam nebyl naposled:)

Všechny fotky z výletu:

• < Předchozí
• Další >