Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Inari 2019: Mrazové lázně

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 27. 4. 2019 15:14

Napsal Přemysl Očul

Jedu, šlapu, makám do kopce. Rotoped neznám, ale jízdnímu kolu se to podobá. Jen člověk nikam nedospěje. Dráty mi trčí z těla a vedou do přístroje, na který dohlíží postarší zdravotní ségra. Mým úkolem je šlapat a držet otáčky mezi 60 a 70. Opodál stojící doktor se zabývá lejstry.

Stručná data:

kdy:	10. února - 18. února 2019
kde:	Finsko
Délka pochodu:	cca 80 km
Fotogalerie:	Inari 2019: Mrazové lázně

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

CYKLOUBREČENECKÝ ZAČÁTEK

Za mlada jsem býval zdatným cyklistou, takže tento způsob pohybu mi, na rozdíl od běhu, nedělá problém. Po patnácti minutách jsem vyjel na kopec, srdce neprasklo a sestra řekla "Pohov!". Já přestal šlapat a doktor zvednuvší se od lejster a monitorů, započal hovor:

"Můžete jet, kam že jste to říkal?"
"Na sever pane doktore, na sever."
"Na sever Čech? Lyžovat?"
"Ne. Finska. Do lázní."
"No tak teda jeďte."

Pochopil jsem z toho, že i když potíže přetrvávají, mé srdce je zdrávo, alespoň z medicínského pohledu tedy. To že je probodáno Strakou skrz na skrz, doktorův rotoped nezjistil. Ale dobrý, na akutní umírání to nevypadá, což je skvělá zpráva! Je třeba odcestovat do zimy...

HURÁ DO LÁZNÍ

Je půlka února, v Čechách začínají jarní (!!) prázdniny a v Inari (68° severní šířky) právě začala tzv. čínská sezóna (viz níže). Letadlo startuje za 2 dny. Původně jsem zimní dovolenou neplánoval a tak mám kvůli spontánnímu rozhodnutí na balení a organizaci devítidenního vandru jen pátek a sobotu (devítidenního proto, jelikož trochu učím v jedné škole a tam jsou ty jarňáky!). Balení jde rychle, co nemáš, nepotřebuješ.

V Ivalu jsem v sedm večer a k mému překvapení mě na letišti vyzvedává královna severu - Zuzka ze Starého města. Vidíme se tu každou zimu a ona se rok od roku více podobá sámské náčelnici, nekecám, hele! (viz foto)

ČÍNSKÁ SEZÓNA

Původně jsem si myslel, že letadlo z Helsinek do Ivala je plné různých Asiatů, ale později vyšlo najevo, že se jedná pouze o Číňany a Francouze v poměru 9:1. Je to jen můj názor, ale vysvětluji si tento poměr marketingem. Čínským marketingem. Někdo prostě umí nakecat Číňanům, že dozajista uvidí polární záři a dozajista uloví rybu skrz díru v ledu atd., atp... no a tak nebozí Číňané vypláznou těžké love, nastoupí do letadel a letí, pomalu ani neví kam. V Ivalu vystoupí a naloží se do autobusů, kterými jsou převezeni do hotelů s čínským menu a čínskými nápisy. V ceně zájezdu je též velká zima, takže dostanou teplé čínské oblečení, nastoupí na skútry složené z čínských dílů a jsou vyvezeni na čínské, eh, teda finské jezero. Tam vzhlíží k nebi a k polární záři, která se ale zas tak často neobjevuje a to i přesto, že byla zahrnuta v ceně letenky. Tolik k turismu.

NETURISTA

Nejsa Číňanem, zvolil jsem jiný druh výletu. A to sice bez čínských nápisů, skútrů a hadrů. Zato s novými lyžemi (výběhový model dvoumetrových Fisher E209 BC) na které jsem nasadil nové tuleně, staré vázání a hurá to vyzkoušet s původním tělem. Lázeňský pobyt mohl začít.

Nevím přesně, jak to v lázních chodí, ale párkrát jsem byl v lázních Bělohrad s domorodými pacienty a tam se jenom chlastá. Převážně pivo. To jsem s sebou na saních netáhl a tak bylo třeba zabřednout do odlišných procedur. Přibalil jsem tedy půl láhve whisky (Pozn.: později jsem zjistil, že tak malé množství nemůže na týdenní pobyt uprostřed mrazivé nicoty vystačit).

Pro pochod jsem si vybral seniorskou, Čech by řekl důchodcovskou, variantu s nulovým stoupáním. Z Ivala lze běžkovat po řece na sever - asi 20 km a člověk se ocitne na zamrzlém jezeře. Tak jsem učinil. Šlapání sněhu mi přišlo rozhodně smysluplnější, než ten vyprcaný rotoped u kardiologa.

ŠLAPEJTE SNÍH, BUDE VÁM LÍP

První den byl testovací, řekl jsem si "Půjdeš po řece po skútrovce a kdybys umíral tak do civilizace je vždy blízko. Když to přežiješ, můžeš na jezero." Zkrátka v lázních se musí opatrně. Fyzička nebyla nic moc, jel jsem asi tak na 70%, ale jinak to šlo. Cesta po Ivalojoki ubíhala pomalu, ale jistě. První bivak jsem rozbil v deltě řeky, jež se už začínala vlévat do "lázeňského" jezera.

Táboření proběhlo výtečně, sníh byl hluboký, teplota tak akorát - asi kolem deseti pod nulou, jen trochu foukalo. Cítil jsem se sice chorý, ale zpět v sedle! Jediným malým problémem byl fakt, že v GPS nebyla ta správná mapa. Nahrál jsem do ní ve spěchu podrobnou mapu všech regionů celého Finska, ale nějakým Božím zásahem se tam nepřenesl region jezera Inari. Takže vlastně celá moje plánovaná štreka:)

Díky Bohu! Jsa starým outdoorařem navyklým navigaci dle hvězd, lišejníků, deklinačních tabulek, či mapy a kompasu, měl jsem samozřejmě po ruce zálohu: prastarou papírovou mapu celého severního Finska v měřítku 1:150 000. Ta mi v kombinaci s kromobyčejným orientačním skillem a výše uvedenými prostředky poskytla vše co bylo třeba, a i o něco víc (viz níže).

Plán zněl jasně: dojít přes moje lázeňské jezero Inari do vesnice Inari, což bylo oklikou jen asi 80 km lyžmé chůze lehkým terénem. Takové lázeňské korzování mrazem. V cíli čekala undergroundová hospoda PaPaNa (v překladu "sobí bobky"), 1000 piv, sobí hamburger, živá muzika, Sámové, Sámice a punk. Lepší cíl neznám.

Pozn.: pro psychiku, morálku, hlavu, říkejte si tomu každý/á jak chcete, je vždy dobré mít cíl. Kdo nemá cíl, nežije. Cíl který se zove PaPaNa, osvícení, rekord, orgasmus, blaženost, či jakkoliv jinak, se vždy hodí. Sousloví "cesta je cíl" je super, ale jen v dlouhodobém hledisku, v krátkém výhledu nefunguje a tak se každému kdo dře se sáněmi na severu v zimě jak mezek jeho PaPaNa hodí. Jestli můžu radit, bez ní nahoru nechoďte:)

ZÁKAZ GPS V LÁZNÍCH

Nyní se vrátím ke štěstí v neštěstí a to sice k "rozbité" GPS. Byl jsem zvyklý na severu chodit podle šipky na displeji. V Čechách, kde není divočina, je to něco jiného - tady se s gpskou netahám, ale na severu mi respekt, pokora a opatrnost velely opačně. Nyní náhoda chtěla tomu, že jsem o šipku na displeji přišel a vážení, bylo to skvělé! Nová dimenze vjemů! Asi jako když člověk začne chodit bosý a krom teploty, vůně, vlhkosti, hluku atd. vnímá ještě to, jaký je povrch, po kterém kráčí.

Na Inarském jezeře - čili zamrzlé placce s tisíci ostrovy - je orientace zajímavá. A GPS člověka o tuhle zajímavost připraví, fuj! Jeden ze zlatých hřebíků mi byl náhodou odhalen a jsem za to rád. Velmi mnohokrát za den jsem musel kontrolovat mapu, kompas a hlavně reliéf břehu ostrovů abych zjistil, kde se nacházím a kudy půjdu. Nikdy jsem se neztratil, zato jsem se více soustředil a hlavně věděl co se kolem děje, jak ostrovy které míjím, vypadají a vůbec jsem měl o jeden vjem navíc. Vjem, o který vás GPS připraví. Má rada proto zní: v lázních GPS nepoužívejte! Doufám, že časem se dopracuji ještě dál a zahodím mobil a i další "vymoženosti" moderní civilizace, které zpohodlňují život a tím otupují mysl i její bystrost!

Po třech dnech pomalého pochodu jsem dospěl na ostrov, kde bylo značené tábořiště. Tak skvělý táborák jsem dlouho nezažil. Uprostřed divočiny, u ohně, s lahví u úst a hvězdami nad hlavou. Dívka mi tam sice chyběla, ale nic není nikdy ideální, že ano (více o této lázeňské epizodě je níže ve video sestřihu).

PILOTI

Pochod ubíhal spořádaně, teploty byly vyšší, než jsem čekal, takže lázeňský pobyt byl vskutku lázeňský. Pátý den se ochladilo k mínus dvaceti. To jsem zrovna přenocoval na svém oblíbeném ostrovním srubu, leč nebyl jsem tam sám. Na skútrech přijeli a osquatovali chalupu dva letečtí piloti. Správní chlapíci tak kolem šedesátky. Hodili jsme příjemný pokec, takže jsem se trošku vkonverzoval (možná i vkonvertoval) blíže k místňákům a jako bonus mi dali plechovku piva a naučili mě pár opileckých frází jako například "Hölönkyn Kölönkyn", což prý nic neznamená, ale často se to říká:) Za tuto vědomost jsem kmetům od letadel vděčen.

Z ostrovního srubu zbývalo do cíle 30 km. Následující den - zregenerován po pivní proceduře ve srubu - jsem si užíval lázeňského pochodu, když v tom se náhle zhoršilo počasí. Sníh sněžil, vítr dul a to zrovna v navigačně obtížné oblasti a přímo proti směru mého pochodu.

Proti větru se nedalo jít, tak jsem se posadil na saně a dal si pauzu na promyšlení následujících kroků. Kolem zrovna pochodovalo dvoučlenné stádo sobíků, a než si mě, sedícího na zasněžených saních, všimli, značně se přiblížili. Měl jsem možnost udělat pár fotek, které vyšly skvěle a na něž jsem hrd:)

Bylo to takové hezké shledání u sobíků doma, po kterém jsem se rozhodl změnit azimut, opustit vyjetou skútrovou stopu a pustit se hlubokým sněhem a křižovat šikmo proti větru.

VALENTÝNSKÁ BŘEČKA

Občas se na zamrzlé vodní ploše stane, že napadlý sníh izoluje vodu, která pronikla skrz led na jeho povrch. OČUL kráčící po takovéto zasněžené ploše se pak nestačí divit, když na toto místo narazí a zaboří se i s lyžemi do lepkavé vodní břečky, která se schovává pod sněhem. To je pak zlé a extempore, které nutně musí následovat, zabere i desítky minut.

Břečka se nalepí na lyže, tulení pásy a na boty, za pár sekund zamrzne a s pochodem je amen. OČUL musí zaparkovat "na souši", vzít si péřovku, vyzout se z vázání, nožem či jiným pevným nástrojem odstranit zamrzlý led na výbavě a snažit se při tom zůstat klidný a v teple. Mně tato procedura zabrala dvacet minut a to v krajně nehostinných podmínkách. Klení nepomáhá (navíc v lázních se klít nesmí!), je lepší zhluboka dýchat.

Následoval těžký pochod zlým počasím podle kompasu - jedna z těch drsnějších místních lázeňských procedur. Jelikož jsem ale jeden z nejlepších navigátorů a čtenářů map ever, trefil jsem správně na sever (najdi rým!). Po patnácti km mě čekal přístřešek s kamny a střechou nad hlavou - skvělé místo pro trávení svátku svatého Valentýna, toho každým OČULem nejvíc nenáviděného dne.

V kýbli na podlaze byl ve zbytku ledu umrzlý ubohý rejsek. Bylo mi ho líto a tak jsem mu na sv. Valentýna alespoň uspořádal kremaci v krbových kamnech. Taková malá ceremonie u níž jsem dopil whisku.

ČÍNA JEDE

Ráno se na jezeře objevilo několik skútrů s čínskými turisty a dvěma místními guidy. Na programu bylo rybaření na dírce v ledu a následná konzumace rybiček. Bavím se s mlčenlivým guidem, on pokuřuje cígo a hlásí "Jestli nic nechytneme, Číňan bude o hladu. Stejně ani neví, v jaké zemi je." Znalý místních poměrů jen souhlasně pokyvuji hlavou a vím, že Fin ví také. Netřeba dalších slov.

Loučíme se, balím saky paky a frčím na led. Fin mi poradil zkratku tajnou skútrovkou, takže když máknu, večer budu už v Papaně papat sobího burgera.

Tajná skútrová cesta se osvědčila a kolem osmé hodiny večerní jsem dospěl do cíle a oddal se pivní lázni. Tuto ozdravnou proceduru jsem praktikoval ještě dva následující dny a to za povyku místního sámského rapu, ale i jiných hudebních žánrů. Též mírná socializace proběhla a byl mi předveden prastarý dřevěný kostel uprostřed divočiny… viz fotky:)

Nuže, lázeňský pobyt se vydařil a i když se kondice mého chřadnoucího organismu nezlepšila, ověřil jsem si, že ještě není třeba věšet lyže na hřebík:)

Ostatní fotky naleznete ve
fotogalerii

Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):

• < Předchozí
• Další >