Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Menorcou na kolech

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 21. 4. 2013 19:23

Napsal Soarss

Nápad podniknout výlet na tenhle středomořský ostrov se zrodil díky velmi příznivé ceně letenek (zpáteční z Německa za 1.000 Kč). Menorca je druhým největším a geologicky nejstarším Baleárským ostrovem a v roce 1993 byla vyhlášena organizací UNESCO světovou biosférickou rezervací. Na ostrově existuje 19 chráněných krajinných území nejvyššího stupně. Tato skutečnost dokazuje, že podstatná část území je dosud neporušena a je patrná snaha ji zachovat i pro další generace.

Stručná data:

Den 0, aneb falešný odjezd

Do místa odletu (Německého Weeze cca 800km od Prahy) jsme i přes nepřízeň počasí byli rozhodnuti odjet stopem. Avšak kombinace událostí (sněhová bouře na výpadovce Zličín a čas velikonoční neděle - téměř nulový provoz) chtěla tomu, že jsme to po dvou hodinách mrznutí na stopu zabalili a vydali se směr nádraží... Následně jsme zjistili, že vlak je nad naše finanční možnosti a autobusy ten večer jsou již plné (a zároven drahé - 1.600 za 1 cestu). Balíme to teda na Bowling vyklepnout mistra Kennedyho a ožrat se v nonstopu.

Následující den si půjčujeme auto od rodičů a vyrážíme (se zastávkou na hc/punk koncertě v Riese) do Weeze. Auto necháváme ve městě, abychom se vyhnuli parkovnému na letišti, odmítáme "předražený airport bus" a v noci a mrazu ťapeme (na lehko) směr letiště.

1. den: Mahon a východní část ostrova

Do Mahonu (hl. města Menorcy) přilétáme kolem 14:00, dáváme první vítěznou točenou Cervézu a krátkou prohlídku města (respektive spíš bloudění při hledání půjčovny kol). Kolem 18:00 už oba nasedáme na vypůjčená horská kolečka, pořizujeme mapu a vyrážíme směr první cíl: Es Grau - oblast na severovýchodě ostrova.

Cesta vede zprvu po silnici, ale ani ne po hodině sjíždíme k útesům a začíná první pořádné dobrodružství... Východ ostrova připomíná spíš krajinu kdesi v Irsku a my si vychutnáváme paradní přejezdy lávek přes různé zátoky, ale i první pořádné brutalní tlačení kol po kamenité stezce nahoru k útesům. O to pekelnější jsou sjezdy (a stlačenice - já) směrem k mořské hladině.

Začíná se stmívat, vytahujeme čelovky a je jasné že pokud cesta bude dál takhle náročná, obalst Es Grau musí počkat až na další den. Je tedy rozhodnuto - po chvilce nacházíme nahoře na kopci plac jak stvořený k zakempení - rozbalujeme spacáky a vyčerpaní usínáme pod širým nebem...

Máme najeto cca 7km; cesta offroad; převýšení cca 250m; náročnost střední až těžká.

2. den: Es Grau a přejezd na sever

Ráno je sice zataženo, ale i tak máme paradní výhled na okolní útesy a nádhernou divokou přírodu. Balíme se a vyrážíme směr vesnička Es Grau. Čeká nás ještě pár brutálních přejezdů přes útesy, ale pak už je to téměř rovinka (bezkamenitá, takže si to na kole užívám i já) až do Es Grau k jezerům. V Es Grau nakupujeme jídlo (zde musím podoknout že víska je to opravdu malá a v krámku mají akorát strašně předražený (na místní poměry) toustový chléb a nic na něj (krom kečupu) tak holt bereme tyhle 2 věci a snídáme v zálivu na pláži.

Po chvilce relaxu vyrážíme na jezera. Přes jezera se proplétáme po drěvěných lávkách, je to naprosto super. Po pekelných kamenitých stezkách přes útesy a skály je to skvělý oddych. Pro přejezd na sever ostrova volíme po silnici. Sjíždíme směr na Mahon a čeká nás cca 15 km cesta víceméně (spíše tedy rozhodně více) do kopce směr městečko Arenal. Od severu nás drtí opravdu nepříjemný protivítr, takže ani na občasné rovince či mírném klesaní si čověk neodpočine a pořád šlape.

Dochází nám voda a slunce palí o 106, tak dáváme pauzu u benzínky, kde pořizujeme né zrovna levnou vodu - za 2eura (zde se jen zmíním že na Menorce je v určitých částech voda nepitná - kvůli soli a to byl i případ této čerpací stanice, sic v obchodě se dá většinou voda pořídit za cca 0.25 - 0.40 eur).

Do Arenalu přijíždíme kolem 17:00, dáváme krátkej relax na pláži (kde nám společnost dělaji asi 3 důchodci) a vyrážíme směrem na útesové prolejzačky. Pecka. Řádíme jak malí, lezeme, přelejzáme, podlezáme různé skalní útesy, sem tam natrefíme na jezírka a užíváme si naprosto parádní výhledy na vlny. Vychutnáváme si úplně jiný druh krajiny, než byl na východě ostrova. Před setměním (cca 21:30) se vrcíme do Arenalu, kde - jelikož není sezona - to vypadá spíš jako ve městě duchů. Nikde nikdo a tak si vybíráme na přespání plac pod borovicema a s výhledem na celý záliv.

Dnes máme najeto cca 30 km po silnici - náročnost lehká.

3. 4. den: Jedu na sever a jedu na jih... aneb déšť, vítr a zima

Ráno nasedáme na kola a míříme po přísně kamenité stezce s krásnou vyhlídkou na celý záliv - takže ani neremcám, že chvílema musím tlačit kolo (Kuba dává). Cesta stojí za to, valíme směr městečko Son Parc. Tam to okouknem a pokračujeme po lesní stezce směr Fornells. Cesta ubíhá bez vetších obtíží (vesměs rovina). Někde má být odbočka na jeskyně, tu však úspěšně míjíme a po pár dalších kilometrech sjíždíme na silnici. Ta nás přivádí do úplně odlišné krajiny - tentokrát je povrch totálně vyprahlý a skalnatý.

Čas je na naší straně a tak je jasné, že ještě dnes pokoříme jih ostrova (cca 20 km, cestou převážně s kopce a konečně s větrem v zádech)! Po chvíli jsme v půlce v Es Mercadal - tam se nachází také nejvyší menorský kopec (362 m n. m.).

Počasí je však proti nám - začíná pršet a tak místo "výšlapu" na kopec nacházíme útočiště v dětské prolejzačce na hřisti. Tam hodujeme na zakoupených bagetách a sýru a čekáme až chcavec přejde.

Míříme dál na jih (na St. Tomas) avšak další déšt nás donutí dát pauzu v Migjorn Granu. Sedíme pod střechou, hrajeme kostky o sušenky, a čekáme. Po setmění a po dešti nasazujeme čelovky a v rámci možností si užívame 5 km dlouhý sjezd do pobřežní vesnice St. Tomas - našeho dnešního cíle.

Stavíme stan, a usínáme... Budí mě až šílené hromobití, blesky (chvílema mam pocit,jako by nám nekdo bliknul do stanu světlometem). Tušíme, že bude zle. A je. Během chvíle se spacáky mění v jednu velkou louži. Narychlo zachraňujeme pár posledních suchých věcí a utíkáme brutalní bouřkou pod první střechu. Mokro poráží sucho na plné čáře, zjištujeme že jediné co není komplet durch jsou 3 trička, 1 mikina a moje a Kubovy kalhoty.

Lije jak ze sta konví, přchází čas na triky alá ponožka-igelit-bota, Kuba (věnoval mi mikinu a tak mrzne pouze v triku) si uvazuje trenky místo čepice (fouká jako prase a my začínáme mrznout). Stan (teda spíš taková letní lehká atrapa) se proměnil v jednu velkou louži a než stačíme do úkrytu přenést spacáky máme z nich 10ti kilové vodní koule...

Utěšujeme se tím, že po bouřce bývá klid. Tipujem, že kolem 5:00 ráno (jsou 2:00) bude již jistě po dešti a následný brutální sunshine co přijde nám všechno vysuší... Kolem 6té ráno z nás jsou už brutální rampouchové a vzájemně se snažíme jedem druhému dělat stěnu před ledovým větrem. Stále prší.. V sedm se rozhodneme - musíme někam dovnitř. Náhle se odnikud zjeví hodný dělník, který rekonstruuje hotel pod jehož střechou se ukrýváme. Ten nám bohužel přináší jen smutné zprávy: pršet má ješte minimálně celý den.

St. Tomas je jen další město duchů na naší trase (takže tu stěží najdeme ubytování). Musíme zpět na Migjorn Gran. Stále prší. Balíme spacáky do dvou záložních pytlů, přihazujeme vše mokré a pěšky šlapem zpět na sever. Stan a kola necháváme tam kde jsou... Promoklí na kost nacházíme malý rodiný penzion (jediný ve městě), štěští je na naší straně! Penzion je sice obsazen, ale někdo volal že bude mít den zpoždění, tak dostáváme jejich pokoj. Za noc i se snídaní chtějí za dvě osoby 35eur. V ceně máme i vysušení všech věcí včetně spacáků v sušičce u šéfovy mámy.

Dáváme vařící sprchu a konečně uleháme ke spánku... Stále prší. Odpoledne máme věci suché, i počasí se trochu umoudřilo (dokonce sem tam vyleze i slunce) a tak se vydáváme pěšky dolů pro stan a kolečka.

Přivážíme kola a dáváme další horkou sprchu, stihnem ještě západ slunce a těšíce se na snídani uleháme. Snídaně se skládala ze samých dobrot (fresh juice, kafe, čaje... domácí sýra, pár mrtvol, pečivo, ovoce, sušenky...) formou jez co můžeš. Plníme břicha a říkáme si, že nám ta cena za to všechno přijde až nějak podezřele nízká... No nic, ztratili sme jeden den, nevadí... pokračujeme.

To že tu noc se celým Španělskem prohnala jedna z nejhorších studených front (v tomto období) za posledních 60 let se dovídáme až po příjezdu do Čech...

Arenal - Fornells cca 14 km; cesta offroad
Fornells - st. Tomas cca 25 km po silnici; převýšení 150 m

5. den: údolí Llucalari

Opět sjíždíme do Saint Tomas, počasí už je zase krásné a tak chvilku relaxujeme na pláži (stavíme hrad z písku:) a vydáváme se směrem na západ k útesům. Po prohlídce skalních nádher nasedáme na kola a s lehkými problémy (to se týká mě, Kuba to davá v suchym tričku) míříme na východ na Son Bou - tam se má nacházet nejdelší písčitá pláž ostrova. Dáváme rychlou koupačku (počasí a teplota vody nám dovolí opravdu jen lehké smočení) a po pohodové cyklostezce (abychom se nemuseli plahočit pískem) to obíždíme do dalšího města duchů (je měsíc před začátkem sezony, takže v těhle resortových městech opravdu nepotkáte živou duši).

Rozhodneme se dojet až do Cala En Porter - čeká nás jedna z nejtěžších etap. Začínáme brutalním vynášením kol po schodech na vrchol útesu a pokračujeme pro změnu snášením kol (přes občasne skály a šutry) do údolí Llucalari. Poté následuje částečná jízda a částečné přenášení kol přes balvany až k osamocené pláži (naštěstí je pořád se na co dívat, udolí je plné skal) a nakonec opět přetlačovaná s kolem směrem vzhůru.

Po dřině přicházi i legrace a odpočinek v podobě příjemného lesního sjezdu. Kuba si vychutnává trialové úseky (tam já pro změnu opět tlačím), avšak vetšinu cesty je terén lehčí, takže přátelský i ke mě. V Cala En Porter nám to přijde strašidelný. Poučeni z předchozího dne uléháme rovnou pod stříšku jakéhosi opuštěného hotelu.

Najeto cca 20km; cesta offroad, náročnost střední až těžká; převýšení 200m

6. den: Punta Prima a St. Lluis

Město je strašidelné i přes den, tak se po snídani vydáváme směr Punta Prima (poslední "město duchů" na jihu ostrova).Čeká nás další sestup do údolí (podobně brutální jako včera), ale alespoň některé kratší části jsou sjízdné (pro Kubu).

Pak chvilka sjezdu údolím (kde se zase namlsám já) a zase celkem vosterj "výnos" kol na kopec. Nahoře nás však čeká příjmný úsek a jelikož jsem na tom se skillem daleko lépe než první dny, nemusím z kola už tak často slézat. Ba dokonce si některé přejezdy přes šutry užívám a vychutnávam. Ppasti to sice nejsou velké a zkušený biker by je jistě přejel s prstem v nose a jistě by si ani nevšimnul že je přejel, avšak já mám z toho velikou radost.

Následující sjezd do vísky Binissafuller si (s rukama na brzdách) užívám. Pecka! Sama sebe překvapuju a v mozku se mi honí jediná otázka - že by koloběžkářku začalo tak moc bavit i kolo? Dál už je cesta placatá a krajina nudná. V cíli (Punta Prima) se rozhodneme to vzít jestě po silnici do vnitrozemího města St. Lluis kde je krásný park - v něm budeme spát pod širákem.

Najeto cca 28km; cesta offroad; náročnost je střední až těžká; převýšení 200m

7. den: nejvýchodnější bod a letiště

Poslední den vyrážíme po silnici směr Mahon. Jelikož jsme tam opravdu za chvilku, rozhodneme se ještě navštívit nejvýchodnější bod ostrova - ten se nachází kousek za Mahonem. Po silnici míříme směr Fortalesa dela Mora, anižbychom měli tucha co nás tam čeká. I přesto že je nejteplejší den (cca 25 stupnů!) a slunce pálí o sto šest, od moře fouká tak děsivej vítr že se cesta chvílema mění v peklo. Boční vítr má takovou sílu že to s náma hazí jak s hadrovejma panákama. Do kopce nám to vítr stěžuje natolik, že i Kuba sesedává a radši tlačí.

Na konci trasy nás čeká příjmné překvapení: veliká pevnost pravděpodobně chránící záliv. Vrátný u pevnosti po nás chce 8 eur za vjezd (je tam nějaký malý okruh). Jsme chudý, tak místo pevnosti sjíždíme serpentiny do nejblišího města Cala Longa a odtud pokračujeme do Mahonu. Dáváme relax ve stínu v parku, hrajeme Honkonga (též známe jako HuE nebo Vietnamský huckysak) a jedeme vrátit kola.

Na letiště už pokračujeme po svejch, bohužel - ani tam neteče pitná voda (i přes výstražnou ceduli na WC si říkám že to urcčitě tak strašný nebude - a ano je, chutná hnusně a slaně) a tak šetříme poslední zbytky vody na ránní odlet. Letistě se na noc zavírá, smíme však přespat venku před v chodem kde nás v 7:00 ráno budí hodný pán a nese nám 2 kávy. Vypijem si to a nasedáme do letadla...

Najeto cca 20km; cestou po silnici; náročnost lehká

• < Předchozí
• Další >