Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Zimní Laponsko 2022 - opět za hranicí!

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 20. 10. 2022 15:14

Napsal Přemysl

Uff, trvalo to! Nejdřív dva roky zavřenej v český pixle kvůli covidu a pak narození potomka následované jednou z nejkrutějších věcí, jež může dobrodruha potkat – rodinným životem! Jeden by málem zapomněl, že za mlada jezdil do divočiny a užíval si i něco jiného, než dětský povyk, nevyspalost, či utírání potomkova zadku. Bylo na čase si doma vyjednat čtrnáctidenní výjimku z výše uvedených záležitostí a nechat v tom moji Kristýnku samotnou. Naštěstí jsem si vybral tolerantní a chápavou dívku, takže mi dala volno bez problémů. Rok 2022 je rokem návratu na dálný sever!

Stručná data:

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Zimní válka

Vše vypadalo idylicky, jen jsem musel slíbit Kristýně, že nepojedu sám. To aby se cítila bezpečněji, že prý tak spíše neumrznu, vrátím se k rodině a budu zase spořádaný family man.

Najít parťáky nebyl problém, nejdřív chtělo jet asi tak 20 lidí, ale k mému klidu se nakonec skupina ustálila na počtu čtyři dospělí a jeden plod. Nabral jsem dva ověřené seveřany Matěje a Marcela (viz. článek) a navrch přihodil ještě ověřenější babu Barbuchu (viz. Lezení skálou ), toho času čerstvě v jináči, takže s plodíkem (tímto zdravím její nedávno se narodivší dcerku!). Parta byla hotová, trasa vymyšlená a letenky nakoupené na 7. března 2022.

Jak asi víte, 24. února zaútočili russáci na Ukrajinu. Tahle ultraprasárna mi na morálce zrovna nepřidala a nebyl jsem si zcela jist, zda je vhodné opustit rodinu. Přemílal jsem o tom zleva doprava, zprava doleva, nevěda, zda začít budovat rodinný protiatomový kryt, dát se naverbovat do armády, nebo se nechat pro sychr pokřtít. Nakonec jsem došel k závěru, že pojedu – při nejhorším narukuju za Finy. V přírodě jsem jako doma, s flintou jsem se naučil už kdysi na Špicberkách a navíc Fini s russákama už válčili, takže budou vědět, do čeho jdou.

S plodem podél plotu

Trasu jsem měl doporučenou od kamarádů a pouze jsem si jí vyšperkoval. Startovali jsme uprostřed ničeho (zove se to Petsikko), na silnici E75 asi 70 km severně od Inari ve finském Laponsku (cca 69.5° stupeň severní šířky). Štreka vycházela na něco přes 100 km s cílem v sámské vesnici Sevettijarvi. Půlku pochodu jsme strávili na skůtrové cestě podél sobího plotu, druhou půlku jsme si pak užili mimo stopu, tak jak to mám rád.

První den po noci strávené na letišti, následném letu a dopravou taxíkem jsme byli vyvrženi uprostřed divočiny až kolem půl páté hodiny odpolední. Původně jsem měl v plánu ujít pouze pár km a poté rozbít tábor, nicméně jsme byli tak nadržení na pochod, že jsme urvali asi 17 km a kempili až u ohýnku v kotě u jezera Jottijärvi.

Trochu jsem se obával o naší březí zástupkyni něžného pohlaví. Na takovémto výletě byla totiž poprvé. Nicméně obavy se ukázaly býti liché hned zkraje, asi půl hodiny před cílem prvního dne. Noc byla černá jak pytle na russáky, teplota někde kolem 10ti pod nulou a čekal nás monotónní pochod přes zamrzlé jezero.

Zatímco Marcel na pauze těžce oddechoval, zeptal jsem se Barbuchy, jak to zvládá a jestli nechce s něčím pomoci. Odvětila mi, že je to v pohodě a že je ráda, že se člověk při tomto typu pochodu nezadýchává (což se jí na skialpových akcích prý stává běžně). Heh, ona je dost drsná, ale stejně si myslím, že na její ohromnou fyzičku měl kromě Marcelova nevyspání a mého covidu vliv i jakýsi zázračný těhotenský hormon:) (S Matějem Báru nesrovnávám, jelikož on je běhavý extrémista a tou dobou už byl asi tak v půlce jezera).

Následující dny probíhaly bez větších výkyvů čehokoliv. Spali jsme na střídačku ve stanech a v Kotách/Laavu, pochodovalo se na rozhraní tajgy a tundry stále jednotvárně podél sobího plotu. Kdyby nás někdo nakreslil či vyfotil, scéna by se jmenovala čtyři lidé a plot, nicméně ve skutečnosti by to bylo jinak: čtyři lidé a plod a plot!

Konečně off-track

Sníh byl rychlý a počasí nám přálo, po pár dnech jsme se doklouzali do koty Skiehtsaras taukokota, kde pro nás končila skůtrovka. Na prošlapávání stopy jsem se těšil, to je ta pravá dřina a romantika. Ale ejhle, opět šlo vše jak po drátkách a nejvíc jsme se zapotili leda tak při odklízení několika kubíků sněhu z vnitřku kadibudky. Vlastně i ten covid jsem přechodil (přeběžkoval) a rukovat do finské armády též nebylo třeba. Na to, jaká apokalypsa se rýsovala před odletem celkem slušný výsledek!

Následovaly pohodové dny v pustině, kdy jsme pomalu sestupovali z tundry do tajgy a kombinovali při tom nocování ve stanech s finskými sruby. Barbucha se naučila vzácnému umění všech polárníků – ovládání benzinového vařiče a já, ačkoliv jsem se převelice snažil, jsem tzv. "na dírce" opět nechytil žádnou rybu. Jako každý rok.

Sobí bobky

Poté, co jsme se doprcatěli do Sevettijarvi a čapli bus směr Inari, nás, jako vždy v Inari, přivítala severská sámice Zuzka ze Starého města. Poskytla nám přístřeší i kulturní vyžití tak, že jsme si mohli opět užít nejlepší hospodu za severní točnou - Papanu (v překladu "sobí bobky"). Za to patří Zuzce věčné díky. V zimě na její počest postavím na Brdech sněhuláka.

Závěrem se sluší říct, že až na ojedinělé technické problémy s mazáním lyží a rybařením na dírce (neplést s mazáním dírky a rybařením na lyžích), bylo vše pohádkové. To ale též znamená, že tu nemám moc o čem psát (zkoukněte alespoň video níže). Za hlavní a veliký úspěch tak považuji to, že Barbušin plod byl v klidu a teple doručen do cíle:)

Příště tedy očekávám dobrodružství... ale né, nehlaste se všichni! Půjdu sám a třeba zavzpomínám na léta OČULství! Jen nevím, kdy to příště, bude – za pár dní totiž vyleze na svět další potomek:D

Krátký videosestřih z výletu:

Výběr z fotografií:

• < Předchozí
• Další >