Himaláje 2009 - výstup na Mera Peak (6.400 m n. m.)
- Podrobnosti
- Kategorie: Články z cest
- Vytvořeno 13. 2. 2012 1:54
- Napsal Joska
Do Nepálu jsme s Honzíkem přilétli přes Vídeň a Delhi a přistáli rovnou v Kathmandu (dále jen KTM). Cílem výpravy je vystoupat na 6.400 m n. m. vysoký Mera Peak. Dlouhé čekání v Delhi si zkracujeme korzováním po tranzitním prostoru, kterýžto je dosti malý a tak nám nedává moc práce identifikovat zbytek naší výpravy. Tvoří ji dva páni středního věku Venca a Michal, slovenda Alča, průvodce od agentury Silvestr (Sylva) Kocián a pár z Rakouska Gunter a Dana. Dana je Češka, která v Rakousku pracuje jako veterinářka a zřejmě právě na veterině potkala Guntera (později mu dáváme přezdívku Pacient).
Stručná data:
| kdy: | 8. 10. - 2. 11. 2009 |
| kde: | Himaláje - Nepál, oblast Sagarmatha |
| Fotogalerie: | Himaláje 2009 - Mera Peak |
O autorovi: známý horský svůdce Joska - ve východních krajích známý pod přezdívkou Joska Piatru Mare.
Po cca dvouhodinovém letu přistáváme na letišti v KTM. Za zmínku stojí samotné ceny letenek – zatímco do Delhi se dostanete v klidu za 14.000,- či dokonce za 10.000,-, dvouhodinová cesta „nahoru“ do Nepálu stojí min. o 8.000,- víc. Holt turismus je v Nepálu hlavní příjem a ceny se o sezónách vyšplhají vysoko. Je tedy dobré si letenku zamluvit dlouho dopředu.
Na letišti je nutné vyplnit pár formulářů, jako třeba prohlášení, že nemáte AIDS, nebo ptačí chřipku. Po absolvování vstupních procedur vystupujeme z haly, kde se k nám přidává další dvojice Káča s Martinem. Odjíždíme do hotelu Potala a protože nemá dost volných míst, já, Honza a Michal jdeme do vedlejšího hotelu Budha. Co se týče Kathmandu, tak se na chlup podobá větším indickým městům - špína, smog a pachy. Večer dáváme společnou večeři a měníme dolary za nepálské rupky (Rs, Rupie).
3. DEN
Po vyřízení všech formalit (permity, doprava, nákupy péřového oblečení a pytlů pro nosiče) se odebíráme na letiště, abychom po delších peripetiích odlétli na do nepálského Tumlingtaru. Samozřejmě nám úředníci na letišti dělají všemožné obstrukce a požadují za každé kilo nad 15kg 100 Rs.
Po cca dvou hoďkách starší Fokker dosedá na travnatou plochu, která se dá kvalitou srovnat s hřištěm Viktorky Žižkov na Vítkově. Díry a hlína. Okamžitě po příletu si nás vyzvedává náš průvodce a nerozlučný kamarád na další cca 3 týdny, Dava Lama Sherpa. V tesilkách, květované košili, s ledvinkou u pasu a lakýrkách boří mou představu o vysokohorských průvodcích. Neustále na jazyku převaluje větrový bonbon a usmívá se. Ubytováváme se v místním hotelu, nabíráme pár nosičů (asi 5) a večer dáváme první pivko.
4. DEN
Ráno přebalujeme věci, zatěžujeme naše chlapce poctivými 15 kg na batoh a vyrážíme vstříc Mera Peaku. Nechybí ani doušek slivovice. Stoupáme korytem řeky a já se nestačím divit místním klimatickým podmínkám. Teplota vzduchu dosahuje přívětivých 35 – 40 stupnů, vlhkost odhaduji na cca 80–100%. Takhle nějak si představuju Vietnam včetně flóry. Příroda je ale úchvatná - řeka, mosty z bambusů, občasné vesničky a všude kolem džungle, kterou se tu a tam mihne opice.
Nešlape se mi zrovna nejlépe a za chvilku pevně držím pozici na chvostu. Blbě se mi dýchá a spocený jsem více nežli obvykle. Aspoň že Honza mě v tom nenechá a dostává sračku. Pomáhá mi voda a čaj. Konečně dosupíme do Gothe Bazaru – vesničky o pár barácích z rákosí, osvěžujeme se koupelí v bystřině a dáváme večeři. Koupel přitahuje pozornost místních – smějou se z protějšího břehu našim dvou kočkám.
5. DEN
Dnes se šlo a dýchalo mnohem lépe, možná to bylo tím, že jsem si odložil pár věcí k Šerpovi, možná jinou výškou. Možná obojím. Procházíme jednou vesnicí, kde na nás nekoukají moc přívětivě – možná to bude tím plakátkem se srpem a kladivem, co visí na zdi. Zřejmě Maoisté, se kterými vláda v Nepálu dlouho bojovala, dokud neobsadili (poměrně nedávno) letiště v Lukle a dostali se do vlády. Nyní jsou oficiálně uznanou politickou stranou.
Končíme ve vesnici Phedi, ve výšce 1600 m n. m. a rozděláváme stany. Večeříme, popíjíme a při hudbě z magiče koukáme na tanec místních dětí. Zjišťuji, že se mi trochu benzínu vylilo do cestovního pytle takže mi všechno smrdí.
6. DEN
Dnešní den se nesl ve znamení dlouhého a prudkého stoupání. Přes vesnice až do města zvaného Garabe (tak nějak), které je posazené pod průsmykem Salpa. Při jedné pauze si zkoušíme úlohu nosičů a nasazujeme si přes čelo pás látky, na které je uchycený batoh.Stěží se takhle zvednu, natož něco ujdu – kucí mají můj respekt. Ztratil jsem část benzínového vařiče, což spolu s čeloabsencí čelovkoy a mýdla pociťuji jako citelnou ztrátu. Jestli to takhle půjde dál, dojdu pod Mera Peak ve slipech. Náladu mi spraví jen výhled na horská údolí a Honzova dobrá nálada, kterou nezkazí snad nic.
7. DEN (16. 10. 2009)
Ráno nás budí Dava - klasicky čajem do kterého přidává papriku. Po polévce vyrážíme vstříc průsmyku Salpa. Tam jsme cca po hodině, fotíme první zasněžené vrcholky hor a pak následuje ostrý sestup do vesnice (nepamatuji si název). Honzík během cesty našel kus drátu a tak můžeme úspěšně spravit můj benzinový vařič. Vesnice je nádherná (šerpská), posazená na svahu obrovitého údolí. Jsme v zemi Šerpů a je to znát - Šerpové se zřejmě o své domky lépe starají, prostředí kolem je upravenější a čistší. Pravděpodobně mají víc peněz, nefungují totiž na rozdíl od Rajů jako nosiči, ale jako průvodci.
Pozn.: Honzík se ráno posral a když si chtěl vyměnit slipáče zjišťuje, že mu jeden z nosičů frnknul se zavazadlem – situace nabírá na obrátkách.
8. DEN
Po čapátí s omeletou vyrážíme dolů do údolí, kde překračujeme po mostku přes horskou bystřinu. Michal chytnul pijavku. Ostře stoupáme a dáváme v jedné vesničce pauzu. Najednou ke mně přibíhá Dáva, jestli nemám náplast. Náš nejmladší nosič Furi, kterému je sotva 14 si při manipulaci s klacekm vrazil nůž do nohy.
Ukazuje se, že Michal je chirurg z Rokycan a spolu s Danou, která mu zručně asistuje, mu bryskně na šutru dává dva stehy do nohy. Dostává i antibiotika. Vcelku zajímavý zážitek. Furi si dvě hodiny odpočine pod stromem a přes naše protesty si bere jeden z menších batohů a šlape dál.
K večeru dorážíme do Himalaya Lodge s přilehlým budhistickým chrámem. Místo se jmenuje Bung! Dáváme výbornou večeři – 400 Rs, zaléváme ji pivkem a jdeme spát.
Pozn.: Můj nosič se dole na trhu ožral a doráží vysmátej až za tmy.
9. DEN
Pokračujeme dále abychom dorazili do našeho dalšího nocoviště. Není to vesnička ale místo na palouku cca v 3.500 m n. m. Idyla zde končí. Místo je zaplněno stany s britskými důchodci a hrstkou Holanďanů. Všude jsou odpadky a hovna obsypávají i stezku k prameni, který je cca o 200 metrů níže. Počasí je také dost mizerné, aspoň že dlabeme v supr útulné chýši, kde přečkáváme do večera. Začíná se projevovat výška, v noci nemohu spát a pořád se budím lapaje po dechu.
10. DEN
Ráno vyráží celý kemp vstříc horám. Postupně důchoďák předbíháme, abychom kolem 13:00 dorazili na místo Pač Pokara (4.200 m n. m.). Je to obrovská bouda na plošině se spoustou vody a prostoru. Stavíme stany, doráží další trekaři.
Pozn.: Asi mám lehké příznaky AHN (akutní horská nemoc), hodně mě bolí hlava a žaludek mám jak na vodě. Buď jsem to moc rval, nebo jsem se uhnal stavbou záchodu. Luxusní trůn jsme totiž budovali po zbytek odpoledne ve stráni nad kempem. Radši si nedávám ani večeři, jen vaříme čaj. Jdu spát a bolest hlavy pomalu ustupuje. Dávám paralen. V noci jdu na záchod a ztišťuji, že napadalo trochu sněhu. V momentě kdy jsem dosedl na „prkýnko“ se mne vydal zřejmě hledat jeden ze šerpů, kterého zmátla čelovka. V rychlosti spotřebovávám poslední zbytky hajzlpapíru. Nestačí to, tak vytrhávám stránky z deníku. Doufám, že ty nepopsané.
11. DEN
Je mi lépe a po snídani vyrážíme mírným stoupáním vstříc vesnici Khote. Cesta traverzuje a pokračuje ostrým klesáním k řece, předbíháme důchoďák i s nosiči. Šerpové klientům kousek od vesnice vaří čaj, rozdělávají ohýnek a běhají kolem nich sem a tam.
Khote je menší letovisko s kamennými baráky, trhem a dobrým ubytováním. A taky hodně vysokými cenami – dobytí baterek 900 Rs, 5 vajec a dvě cibule 250 Rs. Mají tu ale satelitní telefon – minuta 300 Rs, kterým voláme Hance – ta pak předá vzkaz mojí máti. Bohužel náš průvodce odmítá smlouvat, i když nás zjevně všichni kolem natahujou na cenách jak jen to jde. „Beru to jako podporu místním obyvatelů m „ řekl nám. Já to jako podporu neberu, podle mě je to hodně naivní. Od zítřka vaříme ze svého.
12. DEN
Vyrážíme až v 9:00, ale stejně nám Dava aktivně - v 7:00 - přináší čaj. Je krásný den a my stoupáme údolím řeky cca 4 hoďky do místa zvaného Tagnale – výška 4300 m n. m. Jsou tu kamenné baráčky a hezké místo na spaní pro cca 7 lidí. Hned vedle je kuchyňka, kterou majitel právě vyhřívá kamínky. Vaříme čaj a kupujeme sušenky. Dehydrataci už nechci podcenit! Kamínka se rozfoukávají trubkou. Honzík se už zase – prý krásně, posral. Doráží důchoďák a nacvičuje pohyb po ledovci na jumarech. Asi jdou nějakou severní stěnou!!! Celou dobu nad hlavou nám lítají vrtulníky do BC pod Everest a pod Mera Peak. Jeden přistává i kousek od nás, vyhazuje pytle se žrádlem a nabírá jednoho z důchodců. AHN je mocná.
13. DEN
Vyrážíme trochu později, čeká nás 500 výškových metrů do Khare. Cesta je poněkud monotónní, ale výhledy na okolní vrcholy jsou krásné, stejně tak jako bystřina, kterou místy překračujeme. Khare je poměrně dobře zařízeno pár baráky, půjčovnou horovybavení, pramenem a dvěma heliporty. Odtud je vidět taky jeden z vrcholů Mera Peaku – Mera South. Je tu docela narváno. Potkáváme tu bandu čechů, kterým nosiči zdrhli z vybavením, tak jim půjčuji cepín. Dohoda je, že mi ho nechají v hotelu v Lukle.
Pozn.: vaříme si sami na plyňáku, páč benzínovej vařič nám přestal fungovat.
14. DEN
V noci Gunter strašně chrápal, dostává přezdívku pacient - měníme tak jeho dřívější jméno Opičí král. Jednou jsem ho totiž zahlédl v záři ohně, kdy měl polovinu tváře zahalenou ve stínu a vypadal jak Sun Wu Kung. Vyrážíme časně do Base Campu ve výšce 5300 m n. m. Stoupání je krátké, ale náročné. S pomocí Nepálců stavíme stany v prudkém větru a pečlivě je kotvíme balvany. Vaříme čaj a potkáváme znovu Káču s Martinem, jak sestupují z vrcholu. Ti se od nás odpojili někdy nevím kdy. Dali to, ale je to prý dlouhé. Zvracím. Buď z vody, což doktor, který blije chvilku po mně, odmítá, nebo z výšky. Konstultuji situaci se Silvou a vyčkávám. Trochu mne také bolí hlava. Uléhám, hodně piji a situace se lepší. Na noc si beru Ibalgin, díky kterému spím aspoň dvě hoďky.
15. DEN - sobota, Den D, 24. 10.
Vstáváme ve 2:00, vaříme a já zkušeně hážu vypůjčenou dávovu čelovku do čokoládových cornflakes. S vodou to ale vypadá bledě, v celém BC je oproti informacím zesláblý pramínek, taková močůvka. Vaříme ze sněhu, ale dojíme z něj něco kolem 0,25 litru, což je žalostně málo. Vyrážíme navázaní na dvě družstva. První já, Sylva, Alena a Honza, druhé tvoří dva Michalové, Venca a Dana. Šlapeme do Hihg Campu a odtud stále výše. Nejde to moc dobře, Honzík otáčí v 5.848 m n. m. a sestupuje. Z druhého družstva sestupuje Dana – má sračku. Mě se jde bohužel čím dál tím hůř a tak se snažím alespoň vyškrábat do sedla a pokořit tak hranici 6000 m. To se mi daří, ale ještě před sedlem (dle výškometru na hodinkách dosahuji 6.070 m n. m.) a nasranej jak hovado šlapu zpět. Vedle High campu nechávám aspoň kapitálního bobana poté, co odeženu Nepálce, který si chtěl povídat.
Cestou dolů přemýšlím o příčinách neúspěchu. Málo vody, ve finále blbá aklimatizace – v Khare jsem si měl dát den rest, nebo kousek sestoupit. Ne do toho jít hned druhý den. Příště – nenechat se ukecat rychlým útokem a pamatovat na dostatek vody.
V BC nezůstáváme a sestupujeme hned zpět do Khare, kde dáváme zasloužený odpočinek a vodu s TANGem. Dava se ožral. Opět se podivujeme cenám za jídlo – Dava nám dává ceny jak se mu zachce. Sylva, kterej jakožto skautík nechce smlouvat, se nám začíná nevyplácet.
Z naší skupinky dosahuje vrcholu jen Sylva, Alena a Václav, ale posledních 30m také vzdávají. Je tam prý hup, který se musí lozit s piklama, nebo na jumarech. Taky je tam prý dost lidí a fronta.
16. DEN
Sestupujeme zpět do Kothe, tomu ovšem předchází účtování za jídlo. Opět horentní sumy. Sestup je úmorný, občas si začínám myslet, že jdeme špatně. Kousek před Kothe jsme svědky zajímavé události: Kothe se vynoří z mlhy a spolu s ním jsou vidět kolem stezky rozházená lidská těla. Jde o vožralý nosiče, který si tak krátí dlouhou chvíli. Je vidět, že alkohol je tu vážný problém - tihle šerpove nejsou první ani poslední, co jsme takhle viděli.
Následuje hádka o pokoje a my dostáváme double. Jde spíš o princip, než o pohodlí. Snaží se nás všechny narvat do jedné místnosti, kam za chvilku přichází skupinka Frantíku s tím, že tu budou trávit večer. To my odmítáme a následuje slovní přestřelka, ale pak si říkám, že to není můj boj. Ve finále se dozvím od Václava, že je mu to stejně jedno, takže ustupuji z pozic.
17. DEN
Odcházíme z Kothe, abychom střídavě stoupali a klesali zpět k řece. Docházíme na plac, kde jsou 2 budovy a sušenky za 45 Rs. Jdeme však stále výše, zřejmě do „spřátelené“ lodge. Za chvilku docházíme skupinu Australanů, kterým se zranil jeden člen. Zakopnul o kořen a udělal pár kotrmelců dolu po svahu - nevypadá moc dobře, leží rozpláclej na stezce, rozbitej obličej, v šoku. Doktor Michal na něj mrkne a po kratší konzultaci mu ostatní volají vrtulník. Satelitní telefon si ovšem půjčují od nás, svůj nemají (!!). Jsou výprava o několika desítkách členů, nechápu. Sherpa si rozmlácenýho chudáka hází na záda přes stočenou karimatku jako na bidýlko a snáší ho níže, kde o den později odlétá vrtulníkem do Lukly.
Stoupáme stále výše do poslední zastávky před Luklou – Satre Himalaya Lodge, nebo tak nějak. Opět diskuze od cenách. Radši už se nebudu rozepisovat.
Za zmínku stojí topení, které mají místní zavedené v domech. Stavby jsou většinou z kamenů a dřeva, nahrubo sbyté dohromady. Jejich prostředkem prochází trubka vyvedená z kamen ve spodních patrech. Trubka tak vyhřívá velkou část domu, i když zčernalá prkna a trámy obepínající trubku nepůsobí bezpečným dojmem.
18. DEN
Poslední den společného trekování. Stoupáme stále vzhůru do průsmyku, odkud se nám nabízí krásný pohled na rozlehlá údolí pod námi, kde z jednoho vykukuje Lukla. Padáme předlouhých 1.700 výškových metrů, což je záběr na kolena a na psychiku. Po nekonečných hodinách sestupu konečně dorážíme do Lukly. Jako první jsme munuli Švýcary sponzorovanou nemocnici, před kterou se právě budoval chrám. Zde se budou pochovávat nebožtíci.
Ubytováváme se v Himalaya Lodge a domlouváme se na společné rozlučce se Šerpy. Vzhledem k tomu, že zbytek skupiny zítra odlétá a my si dál půjdeme po svém plánu, jdeme si vyhlídnout nocleh na příští dny. Kráčíme po hlavní třídě, míjíme jaky, nahlížíme do obchůdků a restaurací. V jedné si dáváme výborné mo-mo a závitek. Rovnou si také zamlouváme ubytování za 200 Rs. Majitel má tři krásný dcery, takže volba je jasná.
Odebíráme se na společnou večeři. Ta se po chvilce zvrhává v brutální pitku, kdy prim hraje nepálskej Rum a cola, padá jedna flaška za druhou, tancuje se a zpívá.
19. DEN - 28. 10.
O dalších hodinách mám pouze mlhavou představu, vím pouze to, že jsme se ráno dopotáceli do našeho hotelu, pak běželi na letiště, abychom stihli odlet zbytku skupinky. To se nám bohužel nepodařilo a dost jsme si za to nadávali. Dojemná záležitost, vše všem odpouštím. Padla na nás tíseň, kterou jsme se snažili utopit v jedné Irské hospodě. Neúspěšně. Večer posílám zbytku aspoň email a přemýšlíme co s načatými dny. Máme přístup na Internet, ale zjišťuji, že na NYXu a mejlu nic nového.
Vzhledem k tomu, že legendární Lukla je jedna ulice s baráky kolem, pár hotelů, hotýlků a jedna šikmá ranvej, padá rozhodnutí, že odtud musíme vypadnout.
20.DEN
Vyrážíme podle plánu z Lukly do Pengbotche, ale cestou se rozhodujeme to natáhnout až do Namche Bazaaru. Hodláme totiž pokořit kousek cesty do base campu pod Everestem. Počáteční část cesty je dost brutální. Širokej chodník lemovanej restauracemi, na které se společně motají haldy turistů a jaků. Jestli to takhle vypadá po celou cestu do BC, tak to teda potěš!! Cestou platíme poplatek při vstupu do národního parku Sagarmatha 1.000 Rs. Odtud to jsou poctivé 2 hoďky strmě vzhůru do Namche Bazaaru (3.440 m n. m), mekky všech trekařů a horolezeckých výprav. Před vstupem nás kontroluje tak sedmnáctiletý chlapec a posléze zjišťujeme, že to je policista. Bereme za vděk Valey view Lodge za pěkných 100 Rs. Namche je celkově větší a živější než Lukla, jsou odtud krásné výhledy kolem a je posazené pěkně na svahu údolí. Potkáváme také první nefalšované Tibeťany, kteří dorazili na trh. Jsou opálení, s dlouhými tmavými vlasy, stočenými do copu, kouří jedno za druhým a za nimi postupuje kolona Yaků.
21. DEN
Dnes mírně relaxujeme a procházíme město. Spousta stánků a je vidět i pokračování cesty do BC pod Everestem – ve stejném duchu. Domluvíme si sraz s Káčou a Martinem na 18:00 v Everest Bakery a s nějakými dalšími Čechy. Míříme tam a cestou měníme peníze v místní směnárně. Dá se zde za mírný poplatek (10%) vybrat z karty. Kupujeme dary – vesty a bundy z peří, luxusní padělky ale lepší kauf jsem dodnes neudělal. Potkáváme známé a mezi řečí padá rozhodnutí přesunout se do KTM dříve, páč tady bychom se asi ukousali nudou.
22. DEN
Vyrážíme do Ten Botche – známého buddhistického kláštera na cestě do BC. Cestou to bereme přes Green Valley (každý dům tu má zelenou střechu) a vesnici Keychung. Náš pohled upoutá Ama Dablam. U teng Boche se ubytováváme za 300 Rs a zúčastníme se obřadu v klášteře. Všude bubny a trubky, předčítané modlitby z kazetaku a reprobeden...
23. DEN
Vyrážíme zpět do Namche! Vzhledem k tomu, že už zbytek výletu není ani moc o trekování, popíšu ho ve zkratce.
Super let po šikmé, krátké ranweji do KTM, tam tráveno pár dní prohlídkou města, pařba v rockovém klubu, super český kočky, přesun z hotelu do hotelu, návštěva pamětihodností a přes Dellí zpět do ČR. Inďáci v Dellí nás drží cca 12 hodin v tranzitním prostoru, kde žereme a hrajeme šachy. Jsme zpět v ČR.
| Související fotogalerie: | Himaláje 2009 - Mera Peak |
Krušnohora 
Vzpomínka na